Ona

Čáslavská: Za totality jsem domů místo suvenýrů vozila igelitové pytlíky

  • 18
Byla by hvězdou, kdyby se pyšnila "jen" sedmi zlatými a čtyřmi stříbrnými olympijskými medailemi. Ale díky svým politickým postojům a odvaze je mnohem víc: Věra Čáslavská je legenda.

Věra Čáslavská

Věra Čáslavská

* Narodila se 3. května 1942.
* V 60. letech minulého století se stala nejslavnější gymnastkou světa.
* Má sedm zlatých olympijských medailí, je čtyřnásobnou mistryní světa a jedenáctinásobnou mistryní Evropy.
* V roce 1968 byla jedním ze symbolů pražského jara, podepsala manifest Dva tisíce slov a byla za to označena za „nepřítele lidu“.
* Od roku 1990 působila jako předsedkyně Čs. olympijského výboru a poradkyně prezidenta Václava Havla.
* V letech 1995-2001 byla členkou Mezinárodního olympijského výboru.
* Získala řadu ocenění.

Děláte ještě nějaký sport?
Dennodenně holduji zápasu - s internetem! Z gymnastiky mi zůstaly bolavé klouby, z internetu mi začínají odcházet oči a svaly. Trochu tedy chodím plavat, ráda mám saunu. Když jsem v ní sama, dělám si tam protahovací cviky a lehce posiluji.

Cítíte zralý věk jako velký handicap, nebo se vám s ním dobře žije?
Lituji každého dne, který jsem kvůli jistým okolnostem promarnila. Dnes lámu světové rekordy o každou pomyslnou vteřinku štěstí a plodný život.

Říkáte o sobě, že jste muzeální typ, nebo třeba že tu budete strašit ještě dlouho. Mluvit o věku vám nevadí?
Můj život byl a je úprk dějinami, nestačím registrovat, kolik let mi asi je. Kdybych se na chvíli zastavila a začala počítat, lekla bych se. Tak to radši ne!

Trápí vás, že chvíle, kdy jste byla druhou nejslavnější ženou planety hned po Jacqueline Kennedyové, už se nikdy nevrátí?
Nejsem sentimentální, respektuji starou čínskou moudrost - nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, a také to naše - nikdy se nevrátí pohádka mládí...

Kdy jste naposledy měla pocit štěstí? A měla jste ho vůbec někdy?
Snad když mi v porodnici řekli, že obě moje miminka jsou zdravá a krásná.

Po rodinné tragédii, která vás v roce 1993 potkala, jste se dlouhodobě léčila z depresí. Pomůže v boji s depresemi vlastní vůle, nebo ta s tím nemá nic společného?
Myslím, že deprese, kromě jiného, je i značné oslabení vůle. Po Mexiku jeden novinář o mně napsal: „To je žena, před jejíž vůlí je třeba mít se na pozoru.“ Dodnes mi je jeho výrok k smíchu. Nicméně, kdyby tomu tak bylo, rozhodně by deprese nezlomila nezlomnou vůli, ale naopak.

Odhaduji, že veliký šok pro vás musel být to, že poté, co jste byla miláčkem celého světa, jste se najednou stala vděčným terčem lidské zlosti - jak se s tím duše pere?
Záleží na okolnostech a také na předmětu „zájmu“. Když se mě snažili zlomit komunisté, věděla jsem, že hájím dobrou věc - duše byla vyrovnaná a vůle silná. Zatímco když se mne snažila zlomit malověrnost, závist a zlovůle příbuzných mého exmanžela a sáhli mi na dítě, paradoxně na svoji vlastní krev, Josefova syna, a páchali na něm křivdu jen proto, aby zachránili sami sebe, tak jsem se sesypala. Na jejich krajně nečestné prostředky jsem neměla vyvinutý svůj ochranný systém, zlomilo mě to.

Dáváte za své tehdejší psychické potíže někomu vinu, nebo si myslíte, že jste je nosila v sobě a ony jen čekaly na propuknutí?
Stále ještě je nosím v sobě. Z etických důvodů jsem léta mlčela, až na dvě tři výjimky mlčím i nadále. Věřím, že přijde chvíle, že se od jistých předsudků zcela oprostím.

Věra Čáslavská při rozhovoru s Barborou Tachecí pro MF DNES

Věra Čáslavská při rozhovoru s Barborou Tachecí pro MF DNES

Umíte odpouštět, nebo si škody, které napáchali jiní, nosíte v sobě a trápí vás?
Ani k zlým, závistivým lidem necítím nenávist, nýbrž jen pohrdání. Pravda, to je můj největší negativní projev k bližnímu svému, nic víc a nic míň. Odpouštět druhým umím a činím tak s radostí, totiž, nechci se dostat do pekla.

„Zocelilo mě to. Ti, kteří mi chtěli ublížit, mi vlastně pomohli,“ řekla jste. Jste si tím jista? Není to jen útěcha a neochota si přiznat, že kdo chce škodit, tak prostě škodí?
To je bezbřehé téma, člověk rád věří, že zlé se v dobré obrátí a ti, co škodí, třeba někdy i prohlédnou a začnou si vážit sami sebe. Nevěřím na náhody, vím, že existuje něco, co nám dává šance na sobě zapracovat.

Máte za sebou dost dlouhou dobu, kdy jste se lidí stranila - ale vyhýbat se lidem je spíš znakem porážky, ne? Cítila jste se v tu chvíli poražená?
Poražená ne. Měla jsem svou pravdu, objektivní pravdu, založenou na faktech a také dokumentaci. Lidí jsem se stranila především proto, že jsem byla už moc unavená a vyčerpaná. Zákonitě si moje duše i tělo vyžádalo zaslouženou dovolenou.

Není sepisování pamětí - což děláte - vlastně geniálním způsobem, jak se doopravdy vyrovnat se svou minulostí? Nespadne z vás teprve poté břemeno?
Psaní mne baví čím dál víc. Jsem přesvědčená, že se mi lépe srovnávají myšlenky, mnohé si utřídím a leccos se mi odkryje. Věřím, že břemeno, které nosím, ze mne spadne. Mám zkušenost, že psát, třeba i jen do šuplíku, je balzám na nervy.

Měli by se příbuzní vašeho bývalého manžela Josefa Odložila vaší knihy bát, nebo aspoň z ní být nervózní? Ano, velmi dobře vědí, že důvod k jejich nervozitě je opodstatněný.

Vás samou strach nikdy neprovází?
Největší strach mám a vždy jsem měla z letadel. Nikdo netuší, jak krkolomné rituály jsem před každým letem absolvovala. Tolik vzdušných kilometrů! Například jen v Japonsku jsem byla třináctkrát! A to nemluvím o několikanásobné Číně, Spojených státech, severním pólu, Jižní Americe a téměř celé Evropě.

Někdy se mi zdá, že se bojíte říct, co chcete. Mýlím se?
My, starší generace, ať chceme, či nechceme, máme v sobě zafixované některé prvky, které nás léta „formovaly“ a dusily. Tomu pan Freud říká podvědomí. Díky sportu jsem i za totality směla jezdit do zahraničí a víte, jaké „suvenýry“ jsem vozila domů? Igelitové pytlíky! Všichni je chtěli - popsané, nepopsané, ale nejlépe s nějakou zápaďáckou reklamou. Možná mi to nebudete věřit, ale já dnes nevyhodím jedinou igelitovou tašku! Umyju ji, složím do čtverečku a uložím. A tak je to se vším, v mnoha případech i s naší myslí...

Nepřipadá vám zvláštní, že jsme u nás hrdí na sportovce, ale hrdost na jiné osobnosti trošku pokulhává? Umíte si představit, že by třeba Staroměstské náměstí zaplnili političtí vězni a lidé skandovali: „Hoši, děkujem“?
Myslím, že si to naši hokejisté zaslouží, ale nejen oni! Pravda je, že neumíme vzdát tak masivní poctu třeba i československým letcům RAF, kteří přežili dvacetileté komunistické žaláře. Ti především by si zasloužili říct: „Hoši, děkujem“. Stejně tak jako vědci zachraňující lidské životy. A co naše matky?

Jste nejen absolutní legenda českého sportu, ale také jednou z osobností roku 1968. Na co jste vy sama nejvíce pyšná? Jsou to sportovní výkony, nebo politické postoje?
Že jsem se nezpronevěřila sama sobě, že se za mne moje děti, možná vnoučata, ba i Japonci nebudou muset stydět.

Jak váš podpis pod Dva tisíce slov nesli vaši blízcí?
Jak kteří... Můj bratr Vašek s hrdostí, sestry Hana s Evou s vnitřním protestem, ale mlčky. A příbuzenstvo mého manžela? Neustále jsem měla 2000 slov na talíři - švagrová Marie mi jednou řekla: „Ubezpečuji tě, že jednou dostaneš přesně to, co si zasloužíš,“ a odjela se svým manželem do zahraničí. V USA stanula po boku komunistického tajemníka československého velvyslanectví ve Washingtonu a čtyři roky poté se stala první dámou velvyslance v Japonsku.

Snažili se vás komunističtí pohlaváři dotlačit k veřejnému odvolání podpisu? Vyhrožovali vám?
Neustále! Když neuspěli, tak za mnou posílali mé přátele, kterým jsem věřila až do okamžiku, kdy bylo evidentní, že se nechali zkorumpovat.

Vaše manželství nebylo příliš šťastné, manžel asi nebyl ideální partner a otec, přesto jste s ním zůstala téměř dvacet let. Co byste poradila ženám, které jsou v podobné situaci - bič a pryč, hlavně nečekat na zázrak?
Asi ano, právě to, že jsem v napjatých manželských vztazích setrvávala tak dlouho, mi moje děti dodnes vyčítají.

Václav Havel vás přemluvil i k porevolučnímu angažmá u něj na Hradě. A vy jste jednoho dne prostě zavřela dveře a odešla. Proč?
Karel Svoboda řekl, že „úspěch se v naší zemi trestá“. Měl pravdu. Sotva se nám začalo jakžtakž dařit, já dělala „jen“ předsedkyni olympijského výboru, takže jsem měla pro sebe i děti víc času, Martin s úspěchem složil maturitní zkoušku a udělal přijímačky na práva, Radka se začala zdokonalovat ve španělštině a angličtině, tak přišla další rána. Z jisté potyčky, jež byla evidentně nešťastnou náhodou, byl vykonstruován záměr. Štvanice na mého syna nebrala konce, nemohla jsem se na to dívat. O Martina ale vůbec nešlo, on se jen stal prostředkem k likvidaci jeho mámy, která z jistých důvodů měla být zašlápnuta sto sáhů pod zem.

Kdybyste mohla změnit jednu jedinou věc ve vašem životě - co by to bylo?
Za manžela bych si opět vzala Josefa Odložila, abych s ním měla dvě hezké děti, a pak se pokusila o světový rekord v běhu do pryč.