Monotónní choreografie v jediné šantánové stylizaci, zaměnitelné písně bez výrazné melodické linky – kromě songu Buď Italem neutkví v paměti žádná "hitovka", jimiž Chicago překypovalo.
Konec nadsázky
A hlavně fakt, že v půli vyprávění se žánr filmu zcela zlomí a z příjemné tragikomické tóniny přeskočí k největší zkáze muzikálů, totiž k niternému nimrání a sebezpytování rozervané umělcovy duše. Při strmém pádu ztratí hravou nadsázku a už se k ní znovu nenadechne.
Z filmu Nine
Což je o to větší škoda, že Nine má i své silné stránky. Třeba na americké poměry slušně vystiženou retronáladu filmové Itálie za její zlaté éry. Ateliéry, hvězdy, auta, kostýmy, Řím, lázeňská městečka, návraty k dětství v duchu Amarcordu i církevní ctitel půvabné herečky dýchají vším, co dodnes milujeme na hořkosladkých příbězích po italsku.
Body sbírají také herci. Daniel Day-Lewis jako okouzlující lhář před médii a štvanec v lásce i chaosu své profese ztrácí šarm jen ve výrazu umělecké trýzně – nutně, neboť gesta tragéda unese jeviště, ne film.
Z žen těší Judi Denchová coby suše vtipná kostymérka, jež dokonce zkusí korzet a kabaret.
Nicole Kidmanová v roli hvězdy jen nosí nezvykle tvrdý výraz a hrdinově filmové manželce Marion Cotillardové se věří snáz dívčí čistota než vyzývavost subrety. Ale královnou je Cruzová, živoucí převtělení Sophie Lorenové, která v roli režisérovy matky tvoří už jen symbol pocty.
Kdežto milenka v podání Cruzové je dráždivá, hříšná, rozkošnická, omezená, ale přitom důstojná, zraněná, a přece silná. Jen ona pozvedá průměrný film o deset procent výš – a když v půli zmizí z děje, měl by i divák raději zmizet z kina. Pak už je to jen horší.
NINE
USA/Itálie, režie R. Marshall, hrají D. Day-Lewis, M. Cotillardová, N. Kidmanová, P. Cruzová, S. Lorenová, tit., 118 minut.
Hodnocení: 60 %
