Necelých dvacet sedm minut na jednu ligovou trefu, to je statistika, která bere dech. Prozradíte, jak na to?
Kdybych věděl, klidně bych to řekl, ale já vážně nevím. Je to hodně o štěstí, jako tomu bylo teď na Spartě. Důležitý je rovněž výběr místa.
V klubu tak předpokládám plníte roli klasického žolíka.
Už to tak vypadá. Vyplynulo to už z minulých utkání, kdy jsem dostával prostor vždy v závěru zápasu, a protože jsem své šance dokázal proměnit, stal se ze mě platný náhradník.
Takže když jdete na hřiště, tak už spoluhráči tuší, že se zase trefíte?
Ono to zní legračně, ale skutečně. Sice se tomu stejně jako já smějí, hlava nám to nebere, všichni jsme ale za ty branky rádi.
Na Spartě jste měl při své brance velmi lehkou úlohu. Věřil jste, že ten míč projde až k vám?
Podobných situací je za zápas hodně. Taková chyba se však stane jednou za sezonu a já jako útočník s tím musím počítat. Když se dívám v televizi na zahraniční soutěže, vidím, že se velké chyby stávají všude. Je proto potřeba být neustále připravený.
Díky tomu jste zajistil svému týmu zlatý bod proti ambiciózní Spartě. Není to však nakonec, po další vaší velké šanci, málo?
Před zápasem bychom brali bod hned, ale nakonec mě to mrzí, protože jsem měl ještě velkou šanci v závěru. Nebýt té smůly, že se míč odrazil od nohy mého spoluhráče Tondy Fantiše, mohli jsme vyhrát.
Vyčítal jste mu to po zápase?
Ne, to vůbec. Vlastně mi to spíš mohli vyčítat spoluhráči. Byla možnost nahrát jednomu lépe postavenému. Já se rozhodl to zkusit a bohužel, byla to prostě velká smůla.
Podobné střelecké úspěchy vás určitě nutí myslet na základní sestavu. V Příbrami je však přetlak ofenzivních hráčů. Mluvíte s trenérem o své pozici?
Myslím, že to není potřeba. Trenér mě zná, ví, co ode mě čekat, a určitě mi šanci dá. Teď sice přišel Martin Jirouš ze Sparty a zůstal i Daniel Huňa, ale já se nevzdávám.
