Ona
Jiřina Šiklová.

Jiřina Šiklová. | foto: Petra Pikkelová

Tabu české společnosti? Sex ve stáří, říká socioložka Jiřina Šiklová

  • 217
Kolem sexu ve starším věku panuje v Česku prudérnost a neznalost, i když se názor pomalu začíná měnit, myslí si známá feministka a socioložka Jiřina Šiklová. Největší předsudky vůči starému tělu mají sami staří lidé, říká. Těm mladým už to podle ní přijde normální.

Etiketa říká, že bychom se neměli ptát ženy na věk. Opravdu je to tak neslušné?
Nemyslím. Pokud k sobě máte vyrovnaný přístup, tak musíte přijmout nejen svoje vrásky, ale i věk. Když ho někdo odmítá říci, je vidět, že v tomto směru o sobě nemá dostatečně jasnou představu.

Kolik je vám tedy let?
Za pár měsíců mi bude pětasedmdesát.

Utíká v tomto věku čas jinak než ve třiceti?
Těžko říci. Ve třiceti má člověk jiný druh povinností, klade na sebe jiné nároky. V té době jsem měla malé děti, byla jsem na filozofické fakultě, psala dizertační práci. Tehdy se ještě pracovalo v sobotu, žila jsem jiným stylem života. Dnes jsou děti z domova, vnoučata jsou velká, svůj čas věnuji jen sama sobě. Dělám, co mě baví a co považuji za důležité. Z mého pohledu teď prožívám velice hezké období.

Jak vypadá den důchodkyně Jiřiny Šiklové?
Dnes mám kromě rozhovoru s vámi ještě nějaké natáčení, pak jdu na konto Bariéry, kde potřebuji něco vyřídit, musím zaplatit účty, odpoledne mám setkání na filozofické fakultě a večer půjdu na představení o Miladě Horákové. Ale to je výjimka, včera jsem třeba seděla celý den doma a psala.

Myslíte, že jsou ostatní ženy vašeho věku v Česku stejně tak aktivní?
Já bych to nenazvala aktivní, ale myslím, že čas věnují tomu, co umí, nebo čemu chtějí. V životě jde o to, aby byl člověk sám se sebou spokojený, aby to, co dělá, mělo význam pro něho nebo pro ostatní, aby byl prospěšný. Já si myslím, že když čtu knížky, udělám si z nich výpisky a pak mám přednášky, tak je to užitečné. Pro mě i pro ostatní. Nestagnuji. Žiju tak celý život. Dnes mám tu výhodu, že to nemusím dělat kvůli získávání nějaké pozice, taktéž se nemusím ohlížet na svého šéfa, nemusím dodržovat pracovní dobu. Když jste v důchodu, už nic nemusíte. To je veliká výhoda stáří.

Ale můžou důchodkyně u nás dělat skutečně to, co chtějí?
Pokud jsou zdravé a vystačí s penzí, tak mohou. Problémem je, že často ženy ve stáří nevědí čím čas, který získaly, naplnit. Jak žít, když je nikdo nenutí chodit do práce. Znám sebe a své kamarádky, které tráví čas podobně. A pak znám také řadu aktivních důchodkyň, které dělají v nevládních organizacích. Pro ně je to činnost, která má smysl, a navíc se setkávají s dalšími lidmi. Sociální kontakty, tedy začlenění do společnosti, to je ve stáří zvlášť důležité. Dříve jsme automaticky někam patřili, protože jsme chodili do práce.

Kdyby to šlo zařídit, v kterém svém období života byste zůstala nejdéle?
V první polovině šedesátých let, kdy jsem měla úplně malé děti a všechno vypadalo velice nadějně. Učila jsem na filozofické fakultě, měla jsem pocit, že se svět rozevírá. Líbí si mi i posledních dvacet let. Považuji je za velice krásná. Vrátila jsem se zpátky na fakultu, založila jsem katedru sociální práce, jsem v řadě neziskových sdružení. Tato dvě období považuji za nejlepší.

Ke stáří patří i vrásky. Jste zastánkyní plastických operací a kosmetických úprav?
Lidé by se měli snažit vypadat dobře vždycky, nejen ve stáří. Nechci nikomu kazit obchod, ale když jdete na plastickou operaci, je to také výrazem neschopnosti přijmout sebe sama takovou, jaká jsem. To je znak nedospělosti. Něco jiného je, když má někdo zdeformovanou tvář po úrazu, ale nechat si vytáhnout obličej jen proto, že mám vrásky, které k věku náležejí, to je infantilní.

vizitka

* Jiřina Šiklová se narodila 17. 6. 1935, vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

* Pochází z rodiny lékaře a učitelky. Tatínek byl sociální demokrat.

* Byla členkou KSČ. V roce 1969 z ní vystoupila a ze školy musela odejít.

* Pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze.

* Podepsala Chartu 77, v roce 1981 byla uvězněna za pašování literatury.

* Po roce 1989 začala znovu přednášet sociologii, spolu s dalšími založila katedru sociální práce, kterou do roku 2000 vedla.

* Má syna, dceru a 6 vnoučat, 3 kluky a 3 holčičky.

Plastičtí chirurgové si na nedostatek práce nestěžují. Naopak. Opravdu žijeme v době, kdy se musíme stydět za každou naši vrásku?
Nemyslím, ale když jsou ženy tak hloupé, ať na operace chodí. Podle mě je to jen výraz nedospělosti.

Společenský tlak být bez vrásek a faldů je obrovský. Dá se vůbec kultu mládí ubránit?
Pokud se do tohoto postoje nechá žena dotlačit, tak již to o ní hodně vypovídá. Neříkám, že nepoužívám rtěnku, že nemaskuji kruhy pod očima, a večer si určitě vždy natřu tvář krémem. Ale to je asi tak vše. Zredukovat život jen na sledování vrásek a postavy je ubohost. Jestliže to ženy dělají, nemohou se divit, že jsou považovány za figurky a že si mnohých z nich potom nikdo neváží. Ovšem dnes jsou ve stejné pozici i mladí muži. Také jim je vnucován obraz muže, který má nějak vypadat,má se chovat jako Superman.

Není tohle všechno způsobené také tím, že děláme, že starší ženy neexistují?
To se změní, protože v roce 2030 tady více než čtyřicet procent lidí bude starších šedesáti let. Hlasatelky a komentátorky televizí ve Spojených státech jsou ženy vyššího věku kolem padesátky a více. Tento trend k nám dojde, stejně jako už se přichází na to, že v práci není nejlepší mladý kolektiv. Když je skupina lidí stejného věku, jdou si všichni po vazu, protože jsou na startovní čáře. Ideální je věkově diferencovaný kolektiv. V takové skupině mohou být starší velkorysejší. Stárnoucí člověk klidně mladšímu předá kontakty a znalosti. Mám příležitosti mladým lidem zprostředkovat stipendia a pobyty v zahraničí. Ale někdy se ptám, jestli bych byla tak velkorysá ve třiceti.

A byla?
Nevím, netroufám si odpovědět. V té době jsem žila v socialismu, kdy nebyla tak velká konkurence, ale ani možnost někam jezdit a vyniknout. Když tohle sleduji na Západě, řekla bych, že tam si mladí více schraňují své znalosti. Teprve ti starší mají radost, že jejich myšlenky někdo přejímá. I toto je jedna z výhod stáří.

Existuje u nás dnes ještě nějaké tabu?
Sex ve stáří. Je to prudérnost a neznalost, i když i v této oblasti se názor mění. V první polovině minulého století se mnozí domnívali, že sex končí kolem čtyřicítky. Dnes se znovu berou šedesátníci. Já jsem například uváděla německý film, ve kterém se sedmdesátiletá žena zamiluje do vrstevníka. Film ukázal i jejich sexuální kontakt. Bylo to překročení dosavadního tabu.

Co na to diváci?
Převážně mluvili mladí, kterým to připadalo normální, zatímco starší říkali, že při takových scénách by lidé neměli být natáčeni. Největší předsudky vůči starému tělu měli samotní staří lidé. A také tam zazněly výroky typu: "Já si dovedu představit, že starý člověk má sexuální touhy, ale doufám, že je nemají rodiče." Což je ale úplně jiná kategorie. To není tabu o sexu starých lidí, ale tabu ve vztahu k rodičům.

Proč je pro dospělé děti tak nepříjemné, že sex mají i rodiče?
Protože jsme byli vychováváni k tomu, že jsou tu jen jako rodiče, ale už ne jako partneři. Všimněte si, jak dospělé děti upozorňují své matky: "Už by sis ve svém věku neměla barvit vlasy. Už bys neměla tohle nosit." Jsou svým způsobem prudérnější než staří. Chtějí své rodiče vidět v určité kategorii jako někoho, kdo už má život za sebou.

Říkají vám vaše děti, co byste měla a neměla?
Určitě, třeba když se jim nelíbí něco, co si chci koupit na sebe.

Koupíte si to?
Samozřejmě, proč ne, když se mi to líbí. Ale ráda vyslechnu jejich názor a přemýšlím o něm. Je v pořádku, že si rodiče a děti sdělují názory. Svědčí to o tom, že mají dobré vztahy. Kdyby dětem nezáleželo na rodičích, tak je nebudou za nic kritizovat, nebudou jim nic říkat. Já si vyslechnu názor, ale to neznamená, že ho musím přijmout.

Jiřina Šiklová.

Ve vašem bytě vznikla knihovna Gender Studies. Bylo to přímo tady, kde dnes sedíme?
Ano, v roce 1990 nebo 1991.

Motto téhle organizace zní: "Až nastane skutečná rovnost mezi muži a ženami, odejdeme." Nenastala už ta doba?
Záleží na tom, co berete za rovnost. Po stránce právní ženy určitě nejsou znevýhodňovány. Ale protože postavení obou pohlaví nevytváří jenom to, co je v zákoně, ale co se žije, názory, které jsou předávány, včetně předsudků, tak je to samozřejmě něco jiného.

Co považujete za největší anomálii, kdy postavení ženy a muže ještě není vyrovnané?
V době mého mládí to byla žena, která kouřila nebo řídila vůz. Stejně působil můj tatínek, když šel po ulici s kočárkem. Dnes už nás takové věci nepřekvapí, ale pořád jsou tu určité předsudky. Na úspěšnou ženu se většina dívá jako na někoho, kdo ani není ženou. Máme dost schopných političek, ale vždy jsou hodnoceny jako ženy, ne jako jedinci. Když některá udělá chybu, slyšíte: "No jo, to jsou ty ženské!" Když udělá chybu politik, řekne se jeho jméno. Tento generalizující přístup je vidět vůči ženám i jiným menšinovým skupinám.

Přijde tedy někdy doba, kdy organizace typu Gender Studies nebudou muset existovat?
Proč by ne. Tak jako tu není žádná organizace, která by říkala, že ženy mohou jezdit v dopravních prostředcích, tak určitě nastane doba,kdy úspěšná žena nebude považována za nic zvláštního.

Ženy u nás si za posledních dvacet let dost vybojovaly. Muži tím však přišli o své "výsostné" postavení. Není na čase začít mluvit také o jejich právech?
Gender Studies se nezabývají jen ženami, ale vztahem mužů a žen ve společnosti. Ale máte pravdu, že v tomto směru jsou na tom muži hůř než ženy, protože oni si své postavení opravdu ještě neuvědomují. I oni totiž podléhají gender stereotypům. Jejich pozice se v polovině dvacátého století v Evropě změnila. Ve všech dříve mužských profesích jsou dnes i ženy, domácnost se zjednodušila tak, že všechno v ní zvládnou obě pohlaví. Výsada muže v tom, co umí, nebo ne, se snížila. Změnila se jeho mocenská pozice. Díky antikoncepci přestává rozhodovat o počtu svých potomků a také muž –válečník už není považován za hrdinu. Hodně se o to zasloužila spisovatelka Bertha Suttner, která vylíčila hrůzy, bolest a špínu války, ze kterémuž poprvé nevyšel jako někdo, koho je třeba opěvovat. Muži ztratili opravdu mnoho.

Co to s nimi dělá?
Nevědomky je to frustruje, tak hledají jiné formy, kde by svoje bývalé postoje ještě mohli projevit. Někteří se rvou, jiní fandí při sportu. Je to jakési sdružování jiného druhu s bojovými prvky.

Feministka je pro řadu lidí stále žena s knírem, která dělá kariéru. Když má náhodou muže, tak nad ním stojí s bičem. Kdy se tohle mínění změní?
To je tak zjednodušený názor, jako bych řekla, že všichni muži mají pivní břicha. Až se bude o feminismech více mluvit, změní se to. Před dvaceti lety nikdo nevěděl, co ten pojem vůbec znamená, nevěděli to dokonce ani hodně vzdělaní.

Feministka také zásadně nevaří. Vy naopak ráda vaříte, dokonce pro velké skupiny lidí. Jste vy tedy vůbec feministka?!
Tohle kdybyste mi řekla na začátku rozhovoru, tak se vám omluvím, že nemám čas, protože to je tak naivní otázka, že mne to již nebaví vysvětlovat.

To jsem tušila, proto jsem si otázku šetřila. Samozřejmě je to nadsázka.
To jsou názory hlupáků, domnívají se, že feministky nevaří, nesouloží a neoblékají se pěkně. V každé společnosti existuje skupina blbců, to je v pořádku, tak to má být.

Na adresu politiků jste řekla, že u nás panuje velká naštvanost, až byste se jí bála, být političkou. Jak to, že se teď chcete političkou stát?
Já se nechci stát političkou, chci jen z nezvolitelného místa pomoci Straně zelených, s jejímž programem souhlasím. Kdybych chtěla být političkou, tak jsem se o to mohla pokoušet už před dvaceti lety.

Nikdy jste do politiky nešla proto, že jste nechtěla mít svázané ruce. Teď už vám nebudou vadit, nebo co se stalo?
Nestalo se vůbec nic. Že bych ve svém věku chtěla sedět ve Sněmovně, tak to opravdu ne. Jen chci pomoci. Myšlenky jako zachování přírody, dobrý postoj vůči mužům a ženám, vyšší počet žen v politice, kontrola velkých společností, to všechno považuji za správné. Kdy jindy než před volbami mohu takové věci říkat.

Jiřina Šiklová.

Téměř jedenáct měsíců u nás nikdo nevládne, přesto zákonodárci berou plný plat. Kdybyste seděla ve Sněmovně, styděla byste se za tuhle práci – nepráci brát peníze?
Rozhodně, snažila bych se tu dobu naplnit něčím užitečným.

Dokázala byste říct: "Nepracuju, neposílejte mi peníze?"
Přišlo by mi to logické. Za první republiky to tak fungovalo. Poslanci byli placeni pouze za období, doslova jen za dny, kdy zasedala Sněmovna, jinak neměli příjem, nebo ten z původní profese, do které se vraceli. Prý bylo i zvykem, že ti z komunistické strany a sociálně demokratické dávali polovinu platu na účely strany. Já bych ráda viděla, který z politiků dnes posílá polovinu platu na svoji stranu.

Není tedy čas zopakovat druhou pražskou defenestraci?
Nesmíte zapomenout, že při té druhé Slavata a Martinic spadli do hnoje, zvedli se, dojeli do Vídně, kde si stěžovali. Asi by nám něco takového k ničemu nebylo. Ono má cenu zbavit se politika, který je výrazný, je osobností, to můžete něco ovlivnit, ale jestliže jsou všichni průměrní, tak je to k ničemu.

Která z českých političek pomohla ženám v jejich rovnoprávném postavení nejvíce?
Podle mě pomůže každá, která je výrazná a vystupuje na veřejnosti. Pak si ostatní řeknou, že je to dobrý příklad, protože je chytrá. Proto je podle mě nesmyslné, když lidé na podkladě jedné mediální neschopnosti negativně hodnotili Kateřinu Jacques, přitom si neuvědomili, že tahle žena umí tři jazyky, už něco dokázala. Petra Buzková byla výrazná, Džamila Stehlíková také. Z té si lidé zase dělali legraci, že neumí dobře česky. Ale přece to je budoucnost Evropy, že zde budou politici, kteří nebudou mít dokonalou češtinu. Ve světě je běžné, že někteří představitelé minorit mluví s akcentem.

Když už jsme u toho, jste pro přechylování?
Podle mě je to zbytečná diskuze. Je to věc každé ženy. Říkám, proč bych nemohla být Šiklová? Je to odlišení, znak toho, že náležím do jazykové skupiny, která toto dělá.

Mluví se spíš o tom, jestli přechylovat jména cizinek. Hillary Clinton, nebo Clintonová?
Přiklonila bych se ke Clintonové. Proč se přizpůsobovat, když duch češtiny je takový. Když jste v cizině, také se vám snaží přizpůsobit a vyslovit vaše jméno správně, byť je to těžké.

Ale to je právě to, my vlastně cizinkám komolíme jména.
A oni nám ne?

Při hovoru možná, při psaní ne.
Ani při psaní vám nikdo nenapíše jméno s diakritikou.

Když jste v roce 1969 musela odejít z filozofické fakulty, stala se z vysokoškolské profesorky uklízečka. Jak jste se vyrovnala s takovým kariérním pádem?
Jsem pyšná, že jsem byla vyhozena v první skupině, ve které byl třeba profesor Jan Patočka, Milan Machovec, Karel Kosík. Mezi první desítkou vyhozených jsem byla jediná žena. Nejdřív jsem to nijak zásadně nevnímala, protože jsem si myslela, že to nebude na dlouho. Když mi to došlo, byla jsem ráda, že jsem nesklonila hlavu. Šlo mi o prosazení názoru, o zachování si určité prestiže taky sama před sebou. Nakonec to mělo i své výhody. Když děláte jednoduchou manuální práci, máte čistou hlavu. Velice se vám potom chce pracovat a studovat.

Tehdy jste měla malé děti. Ani na okamžik vás nenapadlo, že budete raději mlčet, abyste jim kvůli svým názorům "nezkazila" další život?
Jaképak zkažení života! Nejhorší rodiče jsou ti, kteří se snaží kvůli svým dětem chovat tak, že si jich pak děti neváží. Víte kolik mladých lidí u nás nenávidí své rodiče, protože se zaprodali režimu? Nikdy mě nic takového ani na okamžik nenapadlo a děti mně to také nikdy nevyčítaly.

Co se vám v životě nejvíc povedlo?
Mám dobré děti, se kterými mám dobré vztahy. Nikdy jsem neprostituovala ve smyslu společenském a politickém. Jsem ráda, že se mi to podařilo. Můj život se mi líbí.

Měla jste v životě štěstí?
Měla, kdybych ho neměla, bylo by to horší. Narodit se a žít v Evropě, navíc v Československu v druhé polovině dvacátého století, v místě, kde šedesát pět let není válka, to samo o sobě je štěstí. Mám ho i teď ve stáří. Na to, kolik je mi let, nemám žádné velké zdravotní problémy. Tohle všechno je štěstí.

,