A také zkušenost, kterou s hrdiny téhle sondy do šedé tísně normalizačních let může stále ještě velká část z nás živě sdílet. Přitom ho natočil režisér, kterému v té době bylo sotva deset.
Pouta se odehrávají v 80. letech minulého století. Jak jste je prožíval V roce 1982 mi bylo devět let, bydleli jsme na pražském sídlišti a už jsem pomalu začal vnímat klasickou schizofrenii doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole. Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně hltal majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale i okupovaly. Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty (což byla ovšem v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi) a já jsem byl smířen s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou telku.
Proč jste se k té době vrátil filmem? Soudím, že zejména ten pocit smíření se s podmínkami, ve kterých jsme žili, to, že jsme tu nenormálnost vnímali jako normalitu a že ty komunistické symboly a hesla nikoho nevyváděly z míry, že je všichni brali jako přirozenou součást okolí, nás vedlo k tomuto poněkud dietnímu přístupu a pokusili jsme se jistou tísnivost té doby vyjádřit jinými vizuálními prostředky.
Realizaci filmu předcházely rok a půl trvající castingy. Jak probíhaly?
Bylo to vyčerpávající, ale velmi příjemné. Studoval jsem kdysi herectví, jsem komunikativní extrovertní člověk a rád se seznamuju s novými lidmi, takže jsem byl jako ryba ve vodě. Za den jsem se seznámil s patnácti, dvaceti herci a herečkami, případně pokecal se starými známými. Hovořili jsme nejen o chystaném filmu, ale i o osobním a profesním životě jednotlivých adeptů, pak jsme si společně sehráli několik etud na motivy konkrétních scén. Herci castingy nijak nemilují, je to někdy i dost ponižující, ale i když jsem večer už padal na hubu, snažil jsem se, aby na to alespoň nevzpomínali s hořkostí.
Všechny své předešlé filmy jste nejen režíroval, ale byl jste i autorem scénáře. Producent Pout za vámi přišel s hotovým textem Ondřeje Štindla. Váhal jste, zda nabídku přijmout?
Neváhal jsem ani vteřinu. U těch předchozích filmů jsem byl scenáristou spíše z donucení - psaní mi nejde a ani mě to nebaví. Už dlouho jsem ale tušil, že musím časem narazit na poutavý text, který mě dostane a bude zfilmovatelný. Stalo se. Se scénářem souzním v jeho přímočarosti, důrazu na věrohodnost, ale zároveň nejednoznačnost charakterů postav. Oslovila mě i ta poněkud stísněná atmosféra, která ke každému thrilleru patří.
Pouta jsou hotová, cítíte úlevu, očekávání nebo pochybnosti?
Přestože jsme si jisti, že jsme nic neodbyli a k celému filmu přistupovali co nejpoctivěji, jisté napjaté očekávání přece jen cítím. Zejména jsem zvědav, jak Pouta zarezonují v té části publika, která už dlouho volá po filmu nerozplizlém žánrově ani výpovědí či řekněme filmu, který nehraje na retro strunu a zároveň má ambice vztahovat se k minulosti jinak než smířlivě.
