V takovém věku? Na takovou otázku se dá odpovědět cimrmanovskou otázkou "A kdo jiný na tomto světě?" Kdo jiný než historický golfový rekordman, vítěz více než stovky turnajů, autor a spoluautor více než pěti stovek golfových hřišť. Muž, jenž si může dovolit nazvat svou sérii instruktáží a výuky "Golf My Way".
Nicklaus s Watsonem vyhráli v Kaanapali na Havaji populární "skins game", což je jedna z bezpočtu variant, jak lze počítat golfovou hru. "Ti dva staří braši nás stáhli z kůže," uznal se smíchem a v odkazu na název hry obhájce loňského prvenství Fuzzy Zoeller.
Sám byl na vrcholu kariéry v roce 1986, kdy Nicklaus vyhrál svůj osmnáctý a poslední turnaj kategorie major. A bylo to zrovna US Masters, turnaj turnajů...
Flashback
Onu dubnovou neděli bylo třináctého. Kdyby byl Nicklaus někdy předtím býval pomyslel na toto číslo jako na nešťastné, musel by ho zpětně žádat o odpuštění.
Ve čtvrtek hrál 74. Špatný výsledek. V pátek se zlepšil na 72. Průměr. Na postup do druhé části turnaje to tehdy pohodlně stačilo, ale vítězství bylo ještě daleko. Sobota přinesla 69, první kolo pod par. Naděje.
Dlouho ve finálovém dni nic nenasvědčovalo tomu, že by měl Nicklaus vyhrát. Po první devítce jamek byl ještě na bilanci mínus tři, ale slunečná obloha nad Augustou ve státu Georgia seslala k zemi jeden neviditelný paprsek navíc, a ten osvítil jediného muže široko daleko.
Legenda vypráví, že když po proměněném šestimetrovém patu na předposlední jamce (biride - tedy ve skóre rána dolů) zvedl svůj putter, konec této veledůležité hole zlatě zářil.
Na poslední jamce zahrál Nicklaus par a s bilancí -9 si v klubovně v klidu počkal na to, jak jeho výkon žádný ze zbylých hráčů na hřišti nepřekonal.
Tělo a hlava
Watson byl tehdy jedním z nich, celkově šestý, a teď, po společném vítězství na Havaji, si do svého dávného přemožitele rýpl: "To ne tvoje tělo, to ty sám nehraješ soutěžní golf!"
Nicklaus jen pokýval hlavou, kdysi zlatě blonďatou, teď už zlatavě proplešatělou, ale mladistvou. Pečlivě, ale docela rychle zvolil odpověď: "Hlava je částí mého těla, ne snad?"
Leccos jiného než vlasový porost Zlatého medvěda se za ta léta změnilo. Nicklaus získal za své poslední velké vítězství 144 tisíc dolarů. V pondělí na Havaji ve skins game, v pouhé exhibici, jaké se v USA pořádají jako nosiče televizní reklamy, vydělal vítězný pár 350 tisíc.
Byla to vlastně vzpomínková exhibice. Další tři její účastníci byli v onom roce 1986 při tom. Nick Price dokonce sahal po výhře. I Ben Crenshaw a Fred Couples tehdy prošli cutem a hráli ono nicklausovsky památné finálové kolo.
Život jako román
Nicklausův příběh má kompozici jako z románu Josepha Hellera. V kterémkoli dalším okamžiku svého života, na kterémkoli místě se ocitne, vždy a všude může podle nějakých indicií a připomínek sedmdesátiletá legenda prožít některý z okamžiků své udivující kariéry.
Osmnáct major titulů není jeho jediným rekordem. I šest vítězství z Masters Tournament je rekord. Třiadvacet let mezi první a poslední výhrou na Masters, čtyřiadvacet mezi první a poslední výhrou v majoru, to jsou taky rekordy. A tak dál.
"Hrál jsem golf proto, že jsem tu hru miloval. Hrál jsem proto, že tu byla, že tu byly soutěže, že mě to naplňovalo. Dnešní přístup ke golfu je jiný," svěřil se.
Velkého turnaje se Nicklaus naposledy zúčastnil před pěti lety. Angličané jen kvůli němu změnili pořadí hřišť pro British Open a dali přednost staroslavnému St Andrews o rok dřív, aby se na svém milovaném turnaji mohl rozloučit s kariérou.
Vyhrál ho třikrát a taky ho dokázal slavně prohrát. V roce 1977 v Turnberry, v památném "Duelu na slunci", byl druhý. Kdo jej porazil? Jakýsi Tom Watson!
Ten, který mu teď poblahopřál k jubileu tou největší poklonou. Totiž poznámkou, že by vzdor věku klidně mohl hrát velký profesionální turnaj.
