"Paroubek riskuje, že k nám přijedou pánové z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a výdaje nám proškrtají," varuje Janota. Dodává, že po červnových volbách se v politice odmítá dále angažovat.
Dneska jste ještě nepodával demisi – děje se něco?
Opakovaný vtip není vtipem. Prostě to nezabralo. Už to nebudu zkoušet.
Proč jste to nedotáhl?
Přesně si vybavuji ten moment, jak jdeme s premiérem na tiskovou konferenci a já mu říkám: Oznámím, že končím. Premiér mě od toho zrazoval a já mu nechtěl komplikovat situaci.
"Premiér Fischer mě přesvědčil, že se nám podaří ozdravit veřejné finance i v dalších letech,“ řekl jste. Vy, takový logik a pragmatik, jak jste na tohle mohl skočit?
Už tomu nevěřím a je možné, že všechno, co jsem udělal, je vniveč. Ale svou roli teď vidím jasně: i když nic nevytvořím a budu jen brzdit, budu přínosem.
To je značné přehodnocení priorit, že?
Byl jsem naivní a teď jsem poučen. Myslel jsem si, že nás politici nechají něco prospěšného udělat. Myslel jsem si, že se budou naoko tvářit, že je to štve, ale hodí to na nás. Nestalo se ani to a já jejich uvažování nechápu.
Myslíte si, že jsou hloupí, zbabělí, chtějí si to dělat podle svého? V čem to je?
Skoro bych řekl, že ty první dva argumenty sedí.
Když jste se vzdal té demise, jak budete reagovat na další sociálnědemokratické požadavky? Třináctý důchod, mateřská, zdravotnické poplatky...
Teď už bez emocí. Budu striktně proti.
Ale když něco z toho projde Sněmovnou, vy tomu budete muset přizpůsobit státní finance, za které budete odpovědný. Hodně kašpárkovská role, ne?
To je. A vadí mi to. Jenže už musím tu hru dohrát do konce. Pochopil jsem, že za následující měsíce se v této zemi nic pozitivního nepodaří udělat, vše bude spojeno s populismem a volbami a s naivním očekáváním, že poté někdo začne dělat změny. Ale u toho já už nebudu.
KDO JE EDUARD JANOTAOsobní údaje Narozen 13. března 1952. Je ženatý a má dva syny. Kariéra Vystudoval Fakultu výrobně-ekonomickou na VŠE v Praze, postgraduálně studoval tamtéž pojišťovnictví a bankovnictví. Kariéru zahájil v roce 1976 jako odborný referent na generálním ředitelství České státní pojišťovny. Od roku 1978 působil na ministerstvu financí jako řadový referent v systému socialistického plánování. Od roku 1992 řídil odbor státního rozpočtu. Od dubna 1999 byl náměstkem ministra financí, z této funkce byl odvolán po dobu, kdy byl ministrem financí Vlastimil Tlustý, avšak Miroslav Kalousek jej do funkce znovu jmenoval. V květnu 2009 se stal ministrem financí v překlenovací vládě premiéra Jana Fischera. Od dubna 2003 do ledna 2006 byl předsedou dozorčí rady Českých aerolinií. |
Napadlo vás, že jestli vyhraje ten a ten volby, budete emigrovat?
To ne. Jsem konzervativní člověk a takhle se vyjadřovat nebudu. Ale mohu si udělat úsudek, kdo a jak žvaní a kdo to myslí aspoň trochu vážně.
Tak nám to povězte jasně a jmenovitě, prosím.
Nevěřím, že se to všeobecně neví. Roste nám tu obrovský problém a někdo se tváří, že se nic neděje, a chová se populisticky a populárně zároveň. Tak v tomto kolotoči já už se točit nechci.
Řekl jste, že příští rok nás čekají ještě větší problémy. Jaké?
Krize odejde a naše problémy – na rozdíl od problémů jiných zemí – zůstanou. Jiné země zasanovaly bankovní sektor a jejich schodek se spraví. S našimi strukturálními problémy to však bude jinak. Náš schodek zůstane nad pěti a půl procenty hrubého domácího produktu, a to nás od nich odlišuje. Každý, kdo tu bude vládnout, to bude muset řešit.
To slýcháme řadu let. A každá další vláda nám potom dokazuje, že nemusí nic.
Jenže další vláda si nemůže dovolit mít třeba tři roky za sebou deficity kolem dvou set miliard.
Proč by nemohla?
My se tady handrkujeme, jestli dáme na mateřskou miliardu a půl, a bude nám jedno, že mnohonásobky vrážíme jen do umořování dluhů? To nedává smysl.
Ale vlády dělají spoustu věcí, které nedávají smysl.
Tak s takovou vládou bych nechtěl mít opravdu nic společného.
Nebudete. Jen vám třeba bude vládnout. Kdyby následující vláda nic neudělala, tak už nám nikdo nebude chtít půjčit?
Budou půjčovat dráž a dráž. A místo abychom peníze investovali do vědy, výzkumu, vzdělání, budeme splácet pouhé úroky z dluhu.
U politiků nikdy nevíte, co doopravdy udělají. Napovědět by nám mohlo, co už udělali. Který z ministrů financí hospodařil vzhledem ke stavu ekonomiky úplně nejhůř?
Nejhorší to muselo být někdy v letech 2003, 2004 a 2006. Nejdřív Bohuslav Sobotka při růstu ekonomiky skoro šest procent vytvářel schodky jako hrom, v jednom případě dokonce přes sto miliard. A nezadá si s ním v roce 2006 Vlastimil Tlustý: při šestiprocentním růstu, bim ho! – 97miliardový schodek. I když Tlustý tam byl krátce a možná s tím jen nestihl něco udělat.
Takže Bohuslav Sobotka, dnes nejpopulárnější politik, vychází jako nejhorší hospodář. Není to poučné?
Já vašim závěrům rozumím, nevyvracím je, a to je asi tak vše, co k tomu řeknu.
Chodil jste v době schodkového bujení za ministrem Sobotkou a varoval ho?
Mám to dodnes schované. Třeba plejáda spisů z jara roku 2006, ve které byly návrhy na zvýšení sociálních výdajů, zvýšení porodného, přídavků na děti, mateřské – o šedesát miliard. Systém financování sociální péče se výdajově z roku na rok ztrojnásobil! A na těchto spisech je mým perem napsáno: nesouhlasím, nedoporučuji, neufinancovatelné!
A co na vaše připomínky tehdejší ministr Sobotka?
Zjevně se řídil zájmy partajními. Jeho strana spolu s dalšími způsobila, že ty věci hravě ve Sněmovně prošly a začaly od roku 2007 platit a platí dodnes.
Jiří Paroubek tvrdí, že důchodová reforma zase tolik nehoří, potřeba bude nejdříve až za dvacet let. Děsí vás to?
To vážně řekl? Riskuje, že přijedou pánové s motýlky z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a řeknou: Tak vy si od nás chcete půjčovat? Tak ukažte státní výdaje, my vám je hezky proškrtáme.
A Jiří Paroubek je vyhodí a zvýší daně, ne?
(smích, tzv. srdečný) To nechci předjímat, dosud mě nikdo nežaloval a rád bych, aby to tak zůstalo. Ale pobavila jste mě... úvaha je to správná.
Jak jste daleko s přípravou změn v odměňování manažerů ve státních a polostátních firmách?
Do konce ledna dám do vlády materiál se zásadami a principy odměňování. A navíc nechám provést audit všech orgánů v těchto společnostech. Dozvíme se tak, jestli je dozorčí rada tam a tam složena dobře, jací jsou tam odborníci atd.
To jste dosud nevěděli?
Je tam řada zástupců na bázi politických dohod.
A vy sám cítíte politickou vůli s tím něco dělat?
Vůbec ne. Ale aspoň upozorním. Vzpomeňte, jak jsme byli všichni překvapeni, když odcházela garnitura prezidenta Lašáka z ČSA. Když za dva roky vystřihli pětimiliardovou ztrátu, podle podepsaných dohod jim náležela odměna kolem sto dvaceti milionů.
A vy teď uděláte kroky, aby se to nemohlo opakovat. A zase to může být k ničemu.
To nevylučuji.
Ale možná ještě šílenější mi přijde to, že se takhle nepostupovalo už před patnácti lety.
To s vámi souhlasím.
Takže místo politiky dál už jen byznys?
Chtěl bych dělat ve finančním poradenství. Když mě vyhodil Tlustý, viděl jsem, že nějaký zájem o mne je. A když zjistili, že mám ještě prověrku na tajné, nabízeli mi o dvacet tisíc vyšší plat.
Radil jste se s manželkou, než jste oznámil své rozhodnutí v politice se po odchodu z vlády neangažovat?
Ano ano. V tom máme jasno. Ostatně nevím ani, čím bych byl platný.
Tak nové pravicové straně by se populární ministr-odborník asi šiknul, ne?
Hned vás zarazím, politiku jsem nikdy nechtěl a nechci dělat a nebudu dělat. Nejsem na politiku typ. Moje popularita tkví jen v tom, že jsem řekl svůj názor, který nebrousily stranické sekretariáty a který je respektován.
Teď si představte, že by tu byl politik, který by tohle dělal pořád – ten by musel vyhrát všechny volby!
To by právě nebyl politik, protože by ho ta partaj vyhodila.
JEJÍMA OČIMATakhle v pohodě může být jen člověk, který se dokáže netrápit věcmi, jež nemůže ovlivnit. Cesta k tomuto stavu duše asi není jednoduchá - trochu ji naznačují vrásky, které Eduardovi Janotovi za posledních pár měsíců přibyly. Ale ten veliký úsměv, který měl po příchodu do studia a při mnoha dalších otázkách během rozhovoru, ukazoval, že to poznání možná stálo za to. Eduarda Janotu znám jako novinářka skoro dvacet let, s Ivanem Kočárníkem byli nezapomenutelný tandem. Jeden kreslil grafy, druhý měl v hlavě všechna čísla. A práce je bavila. Nejsem si jista, jestli dnes platí pro Eduarda Janotu totéž. Neřekne vám to sice přímo, ale ministerský metr evidentně stříhá dost nedočkavě. Jako by ho střídal asi každý z nás, kdo potřebuje mít pocit, že jeho práce má smysl. |
