Po pěti minutách chůze narazíte na metrový můstek uplácaný z technického sněhu. Přes noc v minus deseti řádně promrzl, stejně jako sníh pod ním. "Museli jsme na dopad vzít krumpáče, abychom ho trochu rozryli," říká Tomáš Suda, otec a kdysi první trenér Nikoly Sudové, bronzové ženy z posledního mistrovství světa v jízdě v boulích.
Vyberte si sportovce, o kterém si chcete přečíst |
Její současný kouč Radek Herot si nebere servítky a svým olomouckým dialektem na svěřenku křičí: "Pracuj už těma rukama! Ty tam vůbec rukama nejdeš, nepopotáhneš ten skok." "Mám zamlžený brejle," postěžuje si Sudová. "Nevymlouvej se," reaguje Herot.
Nejbližší boule: 1 400 km
Boule tu nikde nehledejte. Je tu jen onen můstek v pustině a kolem něj partička deseti boulařů. Neboli všichni, kteří z Česka vyrážejí na mezinárodní závody. Tady mají vánoční soustředění.
Reprezentantky USA ve stejné době sjíždějí kopce plné boulí ve Steamboat Springs, Kanaďanky v Calgary. "Tam nás stejně nepustí," prohodí Herot. "A v Evropě nikde poblíž boulové svahy udělané nejsou. Ani v Rakousku nebo Německu. Nejbližší jsou ve Francii, 1 400 kilometrů odtud. Tak radši improvizujeme."
Jediná sjezdovka v Česku, která by měla pro závodní boule patřičné výškové parametry, je černá ve Špindlerově Mlýně. "Tam je pro nás nevyrobí. Musel by tam být metr sněhu. A hlavně: střediska u nás jen rýžují peníze. Stěžují si, že když boulemi rozvorají kopec, tak jim na něm potom o 14 dní dřív roztaje sníh."
Sudová si může doma připadat jako bojovnice s větrnými mlýny. Ale vzdát se? To nemá milovnice dobrodružných románů v povaze. "Nikolu tahle situace motivuje. Ví, že má nalyžováno v boulích míň. Přesto poráží i holky s ideálními podmínkami," říká Herot.
V prosinci byla nemocná, zeslábla, pohubla. "Takže teď hlavně nabírá kondičku." Což obnáší: dvě hodiny skoků, hodinu speciálních cvičení na sjezdovce a hodinu v tělocvičně.
České olympijské nadějeDnes čtěte |
Je jí 27 let, v reprezentaci akrobatů má roli veteránky. Druhému nejstaršímu, Václavu Novákovi, je čtyřiadvacet. "Jenže já si na 27 nepřipadám. Jsem v pohodě," ujistí Sudová.
Někdejší sport teenagerek a dvacetiletých dívek stárne. "Už předloni závodily ve svěťáku i třicátnice. Tak co? Ještě můžu i na další olympiádu."
Tak sebou říznu, no a co?
Za jeden skokanský trénink zvládne 12, maximálně 15 skoků. Který byl první v životě, si nevzpomíná. "Snad v šesti letech. Nevím. To je, jako bych se tě ptala, kdy jsi uběhl první dva kilometry na běžkách. No vidíš, taky nevíš," ohradí se. První "helikoptéru" skočila coby desetiletá, postupně k ní přidávala další pozice, zvládla ji v dvojitém provedení.
Právě precizní a obtížné "helikoptéry" ji později proslavily. Nácvik nového skoku začíná vždy u videa. "Rozebíráme, jak ho dělají chlapi." Načež přechází na trampolínu, dopadá na žíněnku. Další fází je zhruba 80 skoků na lyžích do vody. "Ale ne že bych skákala třeba 12 helikoptér po sobě, to bych byla celá zamotaná."
Přechod na sníh bývá nejtěžší. Při úvodních pokusech běžně ztrácí ve vzduchu orientaci. "Potřebuju tak 20 skoků, abych začala ve vzduchu něco vidět." Dnešní trénink zahajuje salty, z nichž přechází na "helikoptéry" s roznožkou a krosem. "Nevyhazuj tu pravou nohu," volá Herot a ušlapává jí můstek na modrých lyžích s nápisem Nikolka. "To jsou nejtvrdší prototypy z naší série. Zbyly na mě. Nikola má ty nejměkčí."
S lyžemi letos experimentují. Od velkých světových značek, kde byli jedněmi z mnoha, přešli k české firmě Lusti. Ta jim šije lyže na míru. Po poslední "helikoptéře" Herot ukáže vztyčený prst a chválí: "To je ono." Skokanská část tréninku končí. Dnes bez pádu.
"Ale jsou i dny blbec, kdy mi není dáno a mlátím se u skoků, které jindy suverénně skáču," povídá Sudová. Má tvrdou "palici" i povahu. Zatímco o její sestře Šárce se traduje, že je na akrobatické lyžování moc hodná, Nikola je pravý opak. "Musíš jít hlavou takříkajíc proti zdi, nebát se," líčí.
"Musíš si umět sám sobě nařídit: No tak sebou třeba říznu, no a co? Šárka o tom moc přemýšlí. Já nejsem takový poetický snílek." Herot říká: "Nikola je realistka." "Totální realistka," dodává ona.
"Vždycky byla jako hrom do police," vypráví o dceři otec Suda. "Všechno měla rychle hotové, hrubou silou, a připadalo jí to dobré. Ideální typ na silový sport." Odmalička do ní otec na svahu hučel: "Když se rozbiješ, musíš prostě hned skočit znovu." Dnes tomu Sudová říká "klasická východní škola".
Ta severoamerická by jí údajně vůbec neseděla. "V Americe vás chválí úplně za všechno. A když závodnice řekne, že chce s tréninkem skončit, trenér ani nemukne a skončí."
Na sjezdovce mě to nebaví
V restauraci u lanovky si objedná hovězí vývar, po poledni se vrací na sníh. Čeká ji "hodina na rovině". Tak označuje trénink na obyčejné sjezdovce bez boulí. Zkouší přechody z rychlých do pomalých oblouků, jízdu bez hůlek, přesto... "Ne, nebaví mě to," oznamuje.
I na nejtěžších černých sjezdovkách v Alpách si užívá jen dvě tři jízdy. Je zvyklá na jiné extrémy. V pondělí odletí z Ruzyně do zámoří.
Vrátí se až v březnu. Na Světové poháry v USA a Kanadě v únoru plynule navážou olympijské boje ve Vancouveru. V Turíně 2006 skončila šestá. Olympijskou medaili jako jedinou dosud nemá. Bude v Kanadě její jedinou motivací? "Jednou z motivací," poopraví mě. "Hlavně chci být spokojená s tím, co tam zajedu. Pak ať už to rozhodčí nějak oznámkují."
Jsem asi moc šikovná, říká nejzdravější akrobatka světaNic si zatím nezlomila, nic nepotrhala, na žádnou operaci nemusela. I proto platí: Nikola Sudová = mezi akrobatkami naprostý unikát. Protože tak zdravou boulařku abyste v pelotonu Světového poháru pohledali. Nejhůř se rozbila před dvěma lety na Zermattu při pádu z dvojné "helikoptéry". Ortézy jsou u svahů běžným jevem. Ale ona je dosud nikdy nepotřebovala. Sudové kolena drží. Hned to zaklepe. "Jsem asi strašně šikovná," říká se smíchem. "A taky mám dobře stavěné tělo. Hodně snese." A nejen to. "Nikola má i vysoký práh bolesti," říká její fyzioterapeutka Anna Horáková. "Kde by běžná populace skuhrala, že ji bolí záda, Nikola se cítí dobře. A kde by někdo jiný nadskakoval bolestí, ona jen řekne: Je to dobrý, normál." Právě záda sužují kromě kolen akrobaty nejvíce. "Všechny svaly kolem páteře dostávají zabrat," líčí Anna Horáková. "Podepisují se na nich boule i terén, který většinou bývá hodně ledový. Nárazy jsou tvrdé, roli hraje i nižší posed na lyžích. Tělo ho cítí." Horáková doprovází Sudovou po závodech i soustředěních. "Denně mám Nikolu v péči zhruba hodinu, někdy i hodinu a půl. Navíc se jí věnuji při suchém tréninku, pracujeme na kompenzačních cvicích." Pokud se akrobatce zablokují záda, problémy se mohou rychle přenést do nohou i rukou. "Ale naše spolupráce zatím funguje. Snad ta zdravá série ještě dlouho vydrží," doufá Horáková. A také to pro jistotu zaklepe. |
"Dva dny jsem se pak nemohla hýbat, museli mi rovnat záda. Ale žádné vážnější následky jsem si neodnesla." Ty ostatní? Přetrhané kolenní vazy jsou v bílém cirkusu boulařek běžné. 
