Teď se o ní zase mluví. Kdyby vypukla velká epidemie chřipky, bunkr může okamžitě přijímat pacienty, vejde se jich sem až osmasedmdesát. Ze stále povlečených postelí stačí sundat igelity, vydezinfikovat, co je třeba, přivézt zásoby léků a jídla.
"Do hodiny to tady můžeme zprovoznit," upřesnil Jaroslav Hora, vedoucí oddělení bezpečnosti a krizového řízení nemocnice na Bulovce.
Podzemní špitályKryt v Praze na Bulovce Kryt v Praze-Krči |
"Kdybychom se tady hermeticky uzavřeli, přežijeme šestadvacet hodin. Po téhle době už by se vzduch nahoře po útoku vyčistil," upozornil Hora.
Láká filmaře i další umělce
Zelené vchodové dveře jsou nenápadné, vedou do útrob kopce, v němž kryt stojí. Dáte se dlouhou klenutou chodbou - a najednou jste ve spleti uliček. Ostře doprava, doleva, doprava. Člověk se tu snadno zamotá.
"Když kryt stavěli, mysleli na to, aby odolal i tlakové vlně," vysvětluje v zatáčkách šéf bezpečnosti.
Na odděleních se zastavil čas někdy v 80. letech. Na podlaze leží staré lino, přístroje jako by sem někdo přinesl z natáčení Nemocnice na kraji města. Přitom všechno funguje. I operační sál. Kdyby se vydezinfikoval, lékaři mohou operovat. Všude je naprosto čisto.
Kvůli atmosféře 80. let se sem skutečně občas vydávají filmaři. Když točí filmy z nemocničního prostředí před dvaceti třiceti lety, bunkr se jim hodí. Mají tady naprostý klid. Všude ticho, není tady signál, tak nezvoní ani mobily.
I chodby mají zvláštní atmosféru, která inspiruje umělce. "Nedávno tady natáčela klip Hana Hegerová," připomíná Drahomíra Slobodníková, která se o podzemní nemocnici stará třináct let. "Denní světlo mi nechybí," směje se. U dveří má přichystanou baterku. Když se zhasne, kryt zalije neproniknutelná tma.
Jediný plán nakreslený křídou
Nemocnice platí jenom spotřebované energie, jinak ji udržování krytu nic nestojí. Nábytek v sesternách a pokojích lékařů je sestaven z toho, co kdo nepotřeboval doma.
Ve společenské místnosti stojí tabule, na níž je křídou nakreslený průřez krytem. "Je to vlastně jediná dokumentace, kterou máme," usmívá se Jaroslav Hora. Plány byly za komunistů tajné, musely se skartovat. Existují jen plány elektrického vedení.
Pacienti tady nikdy neleželi. Ani za komunistů, ani po revoluci.
Při povodních v roce 2002 byla podzemní nemocnice v pohotovosti, kdyby bylo potřeba zázemí pro lidi, kterým voda vytopila domy.
Na přelomu tisíciletí z bunkru zase chtěli udělat velkou záchytku, kdyby se oslavy zvrtly a po ulicích bylo hodně opilců. Při nedávné žloutenkové epidemii se s bunkrem také počítalo. A hasiči do něj mohou v případě potřeby umístit lidi, jimž vyhoří byt.
Hasiči sem občas vezmou na exkurzi studenty, přijeli už i lidé z NATO. Možná by to byla dobrá atrakce pro veřejnost. Jaroslav Hora však nad takovým nápadem okamžitě vrtí hlavou. Je to nemocnice, takže žádné zástupy turistů. Atomový kryt tedy o svůj klid nepřijde.