Abyste prošli u imigračního úředníka, musíte splnit pár podmínek:
1. znát nazpaměť hity Michala Davida,
2. uctívat trapnost silvestrovských večerů,
3. akceptovat falešný zpěv
a za 4. na nic moc nespěchat.
Kdo tady zajásal, nechť k závěrečnému hodnocení přičte sedmdesátku a s důvěrou si jde koupit vstupenku.
Já mám od soboty v pase červené razítko s nápisem "nežádoucí".
Hity Michala Davida neumím, televizní juchání v závěru roku mi připadají vesměs trapné, myslím, že zpěvák má umět zpívat, a strávit přes tři hodiny s banálně pospojovanými písničkami se mi nechce. A tak v konečném hodnocení zůstávám na čísle, kvůli kterému se na pražské Výstaviště moc nespěchá.
Model Mamma Mia!
Děti ráje měly být českou Mamma Mia!, alespoň pokud jde o nápad sestavit muzikál spojením notoricky známých hitů a jednoduchého příběhu. Jakkoliv je to ohrané rčení, pořád platí, že když dva dělají totéž...
Ale ano, ani příběh Dětí ráje není složitý. Jeho první část se odehrává dlouho před revolucí. Na malém městě se Michal zamiluje do spolužačky Evy, jejich mladou lásku však zpřetrhá odjezd Michalovy rodiny do Austrálie a dívka podlehne dýdžejskému hochštaplerovi Tomovi.
Přestávka přenese děj o dvacet let dopředu, kdy se Michal vrací do rodného města, které sice v porevolučním čase změnilo tvář, ale staří známí zůstali.
Budiž. Nakonec, proč nevzít i písničky jako Nonstop, Colu, pijeme colu, Poupata, Každý mi tě, lásko, závidí a další, a neudělat z nich hit muzikál, jak se Děti ráje v podtitulu nazývají. Ale ruku na srdce, neměl by to napsat někdo šikovný? Někdo, kdo nebude stavět tak přihlouplé oslí můstky mezi písničkami, jako se to povedlo v tomto případě?
Jaký kus asi přijde, když mladík odmítá alkohol a objednává colu, o čemž společnost živě diskutuje? Pro to, aby mohla zaznít céčka, chlapi dívky rozdělí do kategorií a, b, c. A někdo bere jen ta céčka. Uff.
Chvíli je to legrace. Vyvolává ji toporná snaha o humor, třeba opilecké, chlípné scénky legendární barové dvojice Tofi - Vaculík, které jako by vypadly ze zlatých silvestrovských večerů na Nově. Jeden by doufal, že humor typu "můj otec je taky notář" (při pohledu na notový papír) nebo uváznutí rozkrokem při přeskakování zábradlí je překonaný, ale opak je pravdou. Skutečně je nutné při vzpomínce, jak někdo kdysi vyletěl z lokálu, zanotovat Létajícího Čestmíra?
Škoda talentovaných hlasů
Ne, Děti ráje opravdu díru do místní muzikálové scény neudělají, naopak prohloubí propast, která ji dělí od londýnského West Endu či Broadwaye.
Litovat promarněné šance lze jen kvůli několika skvělým pěveckým výkonům, které návštěvu muzikálu malinko omluví. Z někdejších účastníků SuperStar Michaela Foreta a Míši Noskové, která zaskakovala za Ivetu Bartošovou, vyrostly slušné muzikálové jistoty, jimž větší role sluší.
Z natáčení klipu Děti ráje
Za milé překvapení večera považuji dvojici mladých spolužáků, které zpívali Michaela Sejnová a Tomáš Löbl. Od obou zní písně přirozeně a čistě, oba mají energie i šarmu na rozdávání, na nich by se dalo stavět. Škoda, že se jim místo Dětí ráje nepřipletla do cesty třeba licence na zmíněnou Mamma Mia! - slušela by jim.
Zpívat by v muzikálu měli umět všichni. Sagvan Tofi nebo Bořek Slezáček, jehož hluboký hlas kličkováním kolem předepsaných tónů připomíná zpomalenou LP desku, jen vrší trapnost hraných pasáží. Možná, že by chlapi od mladého Tomáše Löbla mohli brát hodiny. Až si uvědomí, že takhle se možná zpívá na jiné planetě, ale že tady na Zemi jsme už trochu dál.
SAGVAN TOFI - Děti ráje
Goja Music Hall, Praha. Režie Petr Novotný, délka 190 minut, premiéra 14. 11. 2009.
Hodnocení MF DNES: 20 %
