Franz Klein vyrůstal v Golpě, nedaleko saského Lipska. Rodiče jej nechali vystudovat, podporovali jej v tom, co dělal nejraději. V muzice. Stal se učitelem, v místní škole začal učit fyziku, ale brzy založil na základní škole hudební kroužek.
"Mně vlastně nic nechybělo. S dětmi jsem i tehdy mohl jako instruktor jezdit na Západ na soustředění. Měl jsem hezké místo, dobrý plat. Ale měl jsem takový pocit, že chci víc. Navíc moji rodiče byli katolíci a odmítali, že bych si mohl vzít někoho jiného než dívku z katolické rodiny. A to byl tehdy v ateistickém Sasku docela problém," vypráví Franz Klein.
Stejně jako to, že tehdy chodily fámy, že se na něj chystají verbíři východní armády. Na tehdy ještě krutou vojnu, sloužit komunistickému režimu, se mu nechtělo. A tak s kamarádem vymyslel plán. Promysleli každou drobnost. A jak se ukázalo, všechno nakonec hrálo roli.
Jejich plán byl celkem jednoduchý: dojet do Berlína a nechat se převést do západní části. Jeho přítel znal člověka, který by to pro ně udělal. Jenže jak se tam dostat? Psal se rok 1961. Vlna uprchlíků do západního Německa byla větší než kdy dříve.
Stupňovala se i ochranná opatření. Třeba to, že každý, kdo směřoval do východního Berlína "bezdůvodně" s kufrem, byl automaticky podezřelý a vyhozen z vlaku.
Franz Klein si tedy vymyslel cestu k Baltskému moři. V cestovce si vyzvedl potvrzení, že může stanovat mezi 8. a 22. srpnem v tábořišti na severu země. Pak nacpal velkou krabici starými krámy a poslal je na své jméno do tábořiště s tím, že jde o stan a oblečení na dovolenou. Lístek si samozřejmě pečlivě schoval.
Pak si s kamarádem koupili jízdenku na vlak vedoucí přes Berlín. To s pomocí známé. Jinak by to nebylo možné. Na lístku Franze Kleina bylo datum 10. října. V noci z 12. a na 13. října zatarasili vojáci a policisté celou berlínskou hranici. Stavba zdi začala.
"Ten den ráno přišel k mé posteli otec. Hořce plakal. Můžeš mít všechno, co ti jen můžu dát. Ale neopouštěj nás prosím, řekl mi tehdy," vypráví dnes sedmašedesátiletý muž. Odjel.
Ustupte! Jsem socialisticky vychovaný učitel
Vybaven jen potvrzením o místu dovolené, o zaslané krabici s věcmi a pár komunistickými časopisy.
"Na nádraží v Halle nás kontroloval policista. Řekl nám, že nemůžeme jet k Baltskému moři přes Berlín, protože v hlavním městě řádí ‚lovci hlav‘, kteří lákají obyvatele NDR do západního Německa," popisuje Franz Klein.
Tehdy udělal scénu, z níž se mu klepou kolena ještě dnes. "Nevšiml jste si v mém občanském průkaze, že jsem učitel?" zvedl ukazováček. "Já se jako socialisticky vyškolený vychovatel a učitel nenechám ovlivnit nějakým lovcem hlav. A jestli mi tu naznačujete něco jiného, chci okamžitě mluvit s vaším nadřízeným," křičel na policistu.
Muž v uniformě měl před sebou dva mladé kluky třímající časopis Sowjetunion a také JungeWelt, který vydávala německá obdoba českého SSM. Bez jakýchkoliv zavazadel. Nakonec je pustil.
Dvojice přežila ještě dalších šest zastávek vlaku, kdy se stroj zastavil v polích a přicházely nové a nové kontroly. Policisté postupně vyhazovali z vagonů všechny podezřelé. Ty, co měli zavazadla. "Nevím, co se s těmito lidmi stalo. My to přestáli jen díky potvrzením od cestovní kanceláře a pošty. To jsme stále dokola a dokola ukazovali.
Do Berlína nás dojelo jen pár. Tam, místo aby přestoupili na jiný vlak, nasedli do taxíku a jeli k domluvenému převáděči. U něj přespali a ráno se dostali do vytouženého Západního Berlína.
Využili k tomu časovou díru v kontrole. Městský vlak, který odjížděl v 5:30 ráno, nebyl obsazen policisty. Jednoduchá cesta, která fungovala jen pár dní a o níž věděl právě jejich převáděč. Oba muži se dostali až do tábora pro uprchlíky z NDR. Právě tam si vzal Franz Klein dopisní papír a poslal psaní svým rodičům.
Franz Klein
"Nemohl jsem to vydržet. Atmosféra, v jaké jste mě vychovávali..." Nebyl však nevděčný syn. I tento dopis, který nepochybně jeho rodiče rozplakal, byl součástí plánu.
"Byly to všechno jen lži. Moji rodiče nebyli nijak pro režimní. Ale když k nim pár dní po mém útěku přišli agenti tajné policie, ukázali jim toto psaní. Už za nimi pak nikdy nepřišli," vysvětluje Franz Klein.
Zeď zmizela. A co bývalí kamarádi?
Když před dvaceti lety zeď zmizela, byl už Franz Klein ženatý (jeho žena mimochodem není katolička). A stalo se něco, co působilo jako zázrak. Stejná parta lidí, která spolu chodila do školy, se zase po letech dala dohromady.
"Jezdili jsme spolu na dovolené. Jednou za rok jsme vyrazili, oni všichni z Východu, my jediní se ženou ze Západu, a sešli jsme se v jednom z evropských měst. Londýn, Madrid, Řím..." popisuje. Ale taková idylka to nebyla. Dvacátého výročí se tato setkání paradoxně nedočkala.
"Oni mají ten Východ v sobě. Stále častěji jsme se nemohli shodnout. Záviděli nám, že snad máme více peněz. Navíc si stále chtěli volit nějakého vůdce. Proč potřebuje mít parta kamarádů vůdce?" ptá se Franz Klein.
A tak malý hotýlek na okraji Říma, ze kterého loni v říjnu každé ráno vyjížděli obhlížet některý z římských pahorků, byl tím posledním, kde spolu celá parta bydlela. Berlínská zeď sice dnes slaví dvacet let svého zániku, mezi ním a jeho kamarády však stojí dodnes.
BERLÍNSKÁ ZEĎ- Berlín rozdělovala od 13. srpna roku 1961 až do 9. listopadu 1989. Dlouhá byla 167,8 kilometru. Důvodem jejího zřízení byl stále se zvyšující počet uprchlíků, kteří se dostávali z NDR do Západního Berlína. - Politikům se dlouho dařilo rozdělení města na dvě části tajit. Ještě 15. června 1961 tvrdil Walter Ulbricht, generální tajemník SED (obdoba české KSČ), na mezinárodní tiskové konferenci, že se nic takového nechystá. Němečtí zedníci prý mají hodně práce s tím, aby stavěli domy. "Nikdo nemá v úmyslu zřídit zeď," odpověděl na otázku novináře. - Wolfgang Fuchs ze Západního Berlína (na snímku dole) pomohl utéct desítkám lidí. Vykopal s několika studenty tunel. Chodbu dlouhou 145 metrů a širokou 80 centimetrů kopali deset měsíců. 3. a 4. října 1964 jí uniklo 57 východních Němců. O den později ji objevila Stasi. |
