Psát recenzi na film o někom, kdo skandálně žil a skandálně zemřel (a to ještě navíc zcela nedávno) je velmi, velmi ošidné. A vůbec přitom nemusíte patřit mezi fanatické "Jacksonovce".
Fascinace versus pochyby
Fascinaci se nevyhnete už jen proto, že právě na ní celý film Kennyho Ortegy staví. Jackson zkrátka byl Pan muzikant a pakliže jste na jeho hitech (byť třeba jen pasivně) vyrůstali, jejich zvýšená koncentrace s vámi zkrátka musí něco udělat. Chtě nechtě.
Na druhou stranu: po prvotním šoku, který je logickým důsledkem nezvyklé blízkosti krále popu (a také úvodního sóla, jež zpěvák na pódiu vystřihne s odzbrojující jistotou), se začnou dostavovat pochybnosti.
Na co že nás to vlastně do toho kina nalákali? Je "TO ONO" filmem o umělci, který byl pro většinu světa záhadou? Nebo nejde tvůrcům o nic víc, než vzdát hold osobnosti, která předčasně odešla? A co onen slibovaný výlet do světa, který neznáme, respektive za Michaelem tak, jak ho neznáme: koná se nebo ne? - Čtěte rozhovor s režisérem filmu Kennym Ortegou
Bonus není film
Materiály ze zkoušek na This Is It vznikly za jediným účelem: posloužit jako základ pro bonus k DVD záznamu plánovaného turné. Pak ovšem Jackson zemřel a informace posbírané bez hlubšího záměru náhle získaly punc jediného svědectví o nejtajemnější osobnosti dneška. Trochu danajský dar pro filmaře. Tedy aspoň pro ty poctivé.
Jako bonus na DVD by This Is It obstál tak říkajíc bez ztráty kytičky. Je svižný, opojný, fotogenický a nakažlivě muzikální. Obsahuje atraktivní novinky (natáčení 3D verze videoklipu Thriller) i dechberoucí jevištní výstupy (nebe a zpívající dělníci),
To vše navíc točil člověk, který nejenže ví, co znamená cítit hudbu. Ví také, jak svou hudbu cítil Michael Jackson: to, jak dokáže k divákovi poslat energii jeho písní, téměř šokuje.
Problém je, že This Is It má ambici být víc než bonus. Láká na cestu za oponu, prezentuje se jako dokument, který nám "krále ukazuje jinak". Jenže ve skutečnosti se za onou oponou zdržuje jen velmi zřídka (přeneseně i doslova) a krále ukazuje zase jenom jako krále.
"Em Džeje", jak Jacksona jeho kolegové familiárně oslovují, tak máme možnost vidět jako někoho, kdo nikdy nemá slabou chvilku. Někoho, kdo není unavený, nevzdychá, nesvěřuje se. Nejí, nespí, nenadává, netrénuje: prostě přijde a je bůh.
Skoročlověk Michael
Jistě, několik polidšťujících momentů film zdobí. Je například roztomilé, když "bůh" zapomene text (notabene poté, co se dozvíme, jak moc lpí na své hudební paměti a posedle hledá tón co nejvěrnější originálu).
Je také úsměvné, jak moc dětský ve své dospělosti je, respektive jak ochotně mu na jeho hru na bezelstné dítě slyší okolí (Ortega naslouchající, Ortega přikyvující, Ortega neodporující, Ortega pečující - to vše jsou tváře režiséra, který umí být víc mámou nežli tvůrčím prvkem).
Je zajímavé, jak bezprostředně umí Jackson reagovat (úsměv, který nasadí, když v tichu zkoušky čeká na potlesk, který nepřijde, má odzbrojující efekt). Je obdivuhodné, kolik má nápadů (a jak mu je nikdo nedokáže vzít či rozmluvit). A je úsměvné, jak není schopný přijmout vlastní chybu (výpadky paměti svádí na náslechy a když náhodou musí opakovat něco, co se nepovede, sám před sebou to omlouvá slovy "Vždyť od toho jsou zkoušky, ne?!").
V neposlední řadě je cenné, že ho sledujeme v živé interakci s okolím; jinými slovy že místo hysterické kreatury s rouškou a brýlemi sledujeme umělce pohrouženého do tvůrčího procesu, který si práci s partou schopných lidí viditelně užívá.
Nespatřené
O to víc však "do očí bije" vše, co nemůžeme vidět. Ortegův film totiž provokuje tím, že navnadí, leč neodhalí. Výlety do zákulisí tak končí přede dveřmi šatny, Michael přichází odnikud a mizí nikam. I jeho tvář je neustále někde v přítmí: detailů se kamera nebojí, civilního světla ano. A totéž přeneseně platí pro celý film.
V rychlém sledu se nám ukáže pár lidí, za kterými stojí tuny práce, Ortega je však pietně nechává být figurkami bez duše. "Splněný sen, Michael je úžasný, Skvělá spolupráce", usmívají se do kamery. Co odpověď, to fráze.
Divák je popuzen: tak blízko jako oni se přece k Jacksonovi dostal jenom málokdo, tak proč neřeknou víc? Ne o Jacksonovi jako terči bulvárního světa; o Jacksonovi jako člověku a kolegovi.
Mimochodem právě příběhy členů "company" jsou navíc tím, co nás hned po úvodních titulcích naláká. "Čujeme" mix emocí a faktů, esenci, která už se mnohokráte osvědčila.
film this Is It měl premiéru v 25 zemích světa, podívejte se |
Když se nám zajíkavě představují jako ti, kdo pro Jacksonovo turné dýchají a Londýn s Michaelem na scéně je pro ně jediná budoucnost, již připouštějí, člověk maně zadoufá, že ty samé hlasy uslyší i na konci. Jacksonův příběh známe, ten jejich ne. Co dělají teď, když jejich největší sen skončil?
Ne, netoužím po závěru s věnci a Liz Taylorovou s černým závojíčkem. Nechybí mi plačící fanoušci ani uslzený epilog. Na slzy těch, pro které byl This Is It "TÍM NĚČÍM" jsem ale byla připravená. Stejně jako na spoustu dalších věcí, které nepřišly. A je po nich tak nějak divně prázdno.
This Is It
Režie: K. Ortega
V kinech od 29.10. do 11.11.2009
HODNOCENÍ iDNES.CZ: 60%
pohled hudební reCEnzentkyaneb kdyby se hodnotilo jen to, co slyšíme
Jana Záhorková |
Jestliže film This Is It některá témata pouze naznačuje a letmo se o ně otře, o hudbě to neplatí. Podoba comebackových koncertů tak, jak ji tým kolem Jacksona představil, je famózní. Kapela hraje s neuvěřitelným drivem, díky němuž se populární melodie doslova zhmotňují. Zajisté jsou postprodukčně vybroušeny tak, aby králi popu udělaly tu nejlepší vizitku, ale čert to vem. Ta muzika je vážně nesmrtelná. A broukne-li do ní mistr jen náznakem několik veršů, s velkým detailem do jeho tváře se člověk neubrání úžasu. "Chci, aby to znělo jako z desky," prahne ve filmu umělec při hledání lehkosti v písni The Way You Make Me Feel. Bál se snad, že by vystoupení s kudrlinkami a improvizací nezvládl, nebo snad jen nechtěl zklamat fanoušky a přál si nabídnout jim "to ono", proč ho mají všude po světě rádi? Ať už je odpověď jakákoliv, Jacksonovo koncertní "bestof" by přesto stálo za to. Navíc zpěvákova ladnost, pohybová samozřejmost a výrazová dokonalost musí zarazit každého, kdo několik týdnů po jeho úmrtí zjistil, že měl v sobě takové množství léků, které by zabilo stádo slonů. Avizovaná zpověď se sice nekonala, ale šance, že si cestou z kina nebudete pobrukovat jednu z Jackosonových melodií, je téměř nulová. A to je ono.
