Kde se vlastně nápad na Mirror Mana vzal?
Vznikl v rámci projektu významného českého sklářského výtvarníka Stanislava Müllera na umělecko-průmyslové škole. Původní myšlenkou bylo vytvořit "nový druh" člověka, zvláštního tvora, živé propojení člověka s uměním. Každý to samozřejmě vnímá jinak. Nejde o to být neviditelný, ale odrážet okolní svět. Mirror Man je člověk, který se dokáže dobře adaptovat a nastavovat okolí jeho vlastní tvář.
Kolik sklíček je na jeho obleku?
Zhruba 4500 kousků. Všechno se musí přidělat silikonem, je to neskutečně namáhavá práce. Výroba samotného obleku zabere skoro dva týdny, jimž ale předchází dost zdlouhavá příprava. Hlavně řezání skla na malé pravidelné kusy, to zabere i měsíc, možná víc.
Kolik oblek váží?
Asi 30-35 kilogramů. Člověk se v tom dost zapotí, dýchá se jen přes oční dírky. Po patnácti minutách ze mě teče voda. Nejhorší je, že ten kostým není prodyšný, takže v podstatě celou dobu nemám dostatek kyslíku.
Mirror Man je jako neohrožený superhrdina. Jak se při vystoupení cítíte?
Mám z toho skvělý pocit, hlavně když stojím na pódiu a všichni diváci jen ohromeně zírají. Perfektní je, že v masce mi není vidět obličej. Umožňuje mi to odhodit veškerý stud a trému a začít nespoutaně tančit, improvizovat a užívat si diváckou atmosféru.
Nezdá se ale, že by se v obleku Mirror Mana dalo moc řádit.
Samozřejmě to nemůžu přehánět, je nebezpečí, že to popraská. Několikrát mi sklíčko proniklo přes látkovou kombinézu a pořezalo mi ruku nebo nohu. Když po vystoupení sundám kostým, jsem pak celý od krve.
Jak na Mirror Mana lidi reagují?
Chlapi většinou jen nevěřícně civí, holky jsou odvázanější a občas mi sahají na nohy a chtějí si vzít malý zrcadlový suvenýr. Balit holky v kostýmu jsem ale nezkoušel, ani si to nedokážu moc představit. A po vystoupení? Kvůli masce nikdo neví, že před chvílí jsem byl zrcadlovým mužem já.
V obleku tancujete electric boogie, ale umíte toho mnohem víc. Jak dlouho tancujete?
Šestnáct let. Vyzkoušel jsem si snad všechny taneční styly, kromě latiny a standardních tanců, to mi nikdy nesedlo, hlavně ty těsné obleky se mi nelíbí. Vlastně neumím profesionálně tančit s ženskou, tančím jenom ve velké formaci nebo jako sólista. Takže na plese jen postávám a smutně si prohlížím taneční páry.
Prý jste mistr světa v lidovém tanci.
Ano, jsem dvojnásobný mistr světa. V jednom roce jsem vyhrál s malou i velkou formací, s níž jsme tančili židovský tanec.
Běloruský švihák v Praze
Žijete v Praze, ale pocházíte z Běloruska. Neschází vám?
Narodil jsem se v Bělorusku, rodiče jsou Rusové. Nějakou dobu jsem žil ve Španělsku, v Česku žiju osm let. Bělorusko mám ale pořád hrozně rád, tamní zvyky, mentalitu.
Co pro vás bylo na začátku vašeho pobytu v Česku nejtěžší?
Jste strašně uzavření, odměření. Máte rádi soukromí a pustíte si k sobě někoho, jenom když opravdu chcete. A pak samozřejmě česká závist. V Bělorusku jsou lidé mnohem více spontánní, celá rodina drží více pohromadě.
Našel byste českou vlastnost, které se zasmějete?
Xenofobii. A taky se neumíte rvát.
Neumíme se rvát?
Nechci, aby to vyznělo, že já jsem nějaký velký rváč, to vůbec ne, taky to neumím, ale byl jsem tady svědkem několika rvaček na diskotéce a jsou to spíš takové strkanice. V Bělorusku se s tím nikdo moc nemazlí.
Působíte jako elegantní mladý muž, na oblečení evidentně dbáte. Co říkáte na to, jak se oblékají Češi?
Přijde mi, že se moc nesnažíte mít nějaký styl, nezajímají vás například barevné kombinace. Tady nikdo nic neřeší, ale zase je to víc praktické. Jste víc free. Když je teplo, tak si prostě vezmete nějaké kraťasy. Je to o něčem jiném.
Arťom Krukovič
Jednu dobu jste prý chodil neustále v červených věcech. Červené tepláky, bundy, trička. Je to pravda?
Bylo to v kombinaci s bílou. Červená je pro mě symbolická barva, cítím z ní charisma, adrenalin, rychlost. Vždy se snažím mít nějaký styl, už mám za sebou i černé období.
Tmavým věcem dáváte přednost i v současné době…
Změnil jsem to ze dne na den. Šel jsem do obchodu a koupil jsem si sedmnáct věcí za padesát tisíc.
Po letech vyměnit tepláky za kalhoty, ze dne na den, to je dost zvláštní.
Prostě to přišlo. Teď mě hrozně baví sledovat, jak se změnilo chování lidí směrem ke mně. V restauraci mě pěkně vítají, holky si mě mnohem více všímají.
Líbí se vám české holky?
Řekl bych, že jsou úplně nejlepší. Ale nádherné jsou všechny Slovanky.
