Kudykam Vojtěch Dyk (vlevo) poprvé provedl Penziónem Svět. Martin v podání Marka Holého se neztratil

Kudykam Vojtěch Dyk (vlevo) poprvé provedl Penziónem Svět. Martin v podání Marka Holého se neztratil | foto: ČTK/René Volfík

Horáčkův a Hapkův veršovaný Kudykam zasytí. Téměř k prasknutí

  • 35
Budou-li se kritici při psaní recenzí nového díla skladatele Petra Hapky a textaře Michala Horáčka ptát kudy a kam, patrně se potkají u rozcestníku, na němž bude napsáno Krátit. Tři hodiny ve verších jsou velké sousto. Alespoň, že trávení zpříjemňuje svým brilantním výkonem Vojtěch Dyk.

Strach. Touha. Sny. Přání. Zoufalství. Nuda. Otupělost. Zvědavost. Odhodlání. Putování. Úzkost. Zmatek. Odvaha. Obrana. Snaha. Politika. Individualita. Stádnost. Svoboda. Volba. Malost. Hrdost. Cit. Láska. Vášeň. Souboj. Ego. Cesta...

Petr Hapka a Michal Horáček na premiéře KudykamuZ cihel s těmito nápisy postavili Michal Horáček a Petr Hapka svůj Penzión Svět. A těch poctivých kusů kamene jsou stovky. Zdálo by se, že je to hodně na jeden podivný hotýlek a hlavního hrdinu Martina, který ve svém pokojíčku vyřkne klíčová příslovce kudy a kam.

Témat, která dvojice před diváky předkládá, jsou mraky. Zároveň jsou ovšem zahaleny do zdánlivě jednoduchého oparu příběhu, kde více než kdy jindy platí, že "cesta může být cíl". S jedním velkým ALE. Putování se začalo kochat samo sebou a až s perverzní dokonalostí didakticky popisuje každou vteřinu "on the road".

Shoduje-li se počet veršů s číslicí aktuálního letopočtu, přála bych si návrat do čtrnáctého století. Byť autoři před kládou varovali, tříhodinová porce rýmujících se pravd, objevů i skvělých fórů je na jednu budovu opery příliš.

Horáčkův záviděníhodný talent vybírat z bezbřehé slovní zásoby správná slůvka a s protivně geniální lehkostí je skládat v samozřejmá souvětí zakopává o vlastní překážky. Jemný přechod od "party" k "partaji", kde se ztrácí "individualita", sice patří mezi jedny z nejpříjemnějších momentů. Lidové pravdy v dvojverších "Sem tam cesty vedou výš, poznáš to hned, jak hlavu zakloníš" - "V takový póze šlápneš do hovna. To ti pak hlavu zase narovná" z dialogu ústřední postavy Martina a jeho strýčka dorovnávají misku vah, na níž trůní vznešené rýmy o Kantových kategorických imperativech. Text ale hyzdí zbytečné páry typu pletichy-chichichi a opakující se touha popsat situaci desítkami metaforických obrazů, z nichž jdou uši kolem.

Z premiéry KudykamuZ premiéry Kudykamu

Z premiéry Kudykamu

To, co v knižním libretu přirozeně plyne, protože si tempo vět určuje sám čtenář, na scéně v některých místech drhne. Ne že by byla scénická verze těžkopádná, potřebuje pouze drsňáka s červenou propiskou, který se odvážně utká s nadbytečnými slokami, jimž místy škodí i školometský přednes herců. Ti se zatím drží striktní kostry rytmu, v němž na sebe repliky navazují.

S verši Kudykamu se dokonale umí poprat jedna postava. Kudykam. Vojta Dyk, první premiérová alternace, je snem každého tvůrce. Na scéně se pohybuje s přirozeností největších hvězd. S melodiemi si ledabyle pohrává tak, že jeho kolegům z branže závistí pukají sklíčka od hodinek, které jim odměřují čas v showbyznysu. Recituje, aniž by okatě vystavoval verše na odiv, krásu Horáčkova textu povyšuje na vyšší úroveň. Je to kůň, na kterého není možné si nevsadit.

Vojta Dyk v roli Kudykama

A přestože by se mohl nechat vlnami potlesku chlácholivě omývat, při děkovačce ani nevyběhne před diváky a jen se z jeviště skromně ukloní.

Co je Kudykam zač?

Hapka s Horáčkem pro své dílo vymysleli termín lyrikál. Vysvětlují jej tak, že se jedná o "divadelní hru ve verších, ve které se dílem zpívá a dílem mluví" neboli "divadlo jedna báseň". Je-li nutné škatulkovat, pak přihrádky muzikálu a melodramatu nebudou dost prostorné.

S premiérovým výkonem Dyka není možné srovnávat. Snad jen do stejné kategorie přiřadit Pozorovatele Františka Segrada a hostující Lucii Bílou, která v Penziónu Svět zůstala trčet "s cizím mužem v cizím pokoji" a se síťovkou v ruce došla až ke krámku s fetiši, kde si připomněla, že "štěstí je tak přepychová věc". Zpěvu kraluje i Věra Nerušilová, méně již hraní. Pochvalu zaslouží Mňaudámičky i Šumichrásti, u jejichž čísel by se ale také dalo krátit. Martin alias Marek Holý a Martina v podání držitelky Thálie Petry Hřebíčkové - dvojice, která se hledá, až se najde - zatím zůstávájí v pozadí.

Co by ale byl Horáček bez Hapky a nově i Ondřeje Brzobohatého? Autoři hudby - písňové i scénické - válí. Kromě techna, gospelu a alikvótních tónů nabídli snad vše. V průběhu inscenace zazní klasické šansony, melodie od cimbálu, cikánské rytmy, koloraturní kudrlinky, rap, groteskový ragtime i prachsprostá, ovšem skvěle naservírovaná popina či náladovka dotvářející tajuplnou atmosféru chodeb Světa. Lví podíl si pak může připsat i mistr zvuku Michal Pekárek.

Dobře se to poslouchá (Hladiny, Havrani na sněhu, Rozeznávám, Člověk je rodem tanečník), ono se na to i dobře dívá. Originální scénografie zavede nejen do půdorysu penziónu, ale i do ulic s tramvajemi, věštírny, kde světélkují sny a touhy, obchůdku, kam pes z kanálu přitáhl "králičí fousky, rybí šupiny, meteority z Hercegoviny, ostatky svatých, prádlo nesvatých či pytlíček, který vyluzuje smích" i do Martinovy hlavy. Že by zase megalomanie? Po slovní i materiální? Nikoliv. Kulisy, projekce snímků vyfocených přímo na jevišti i virtuální rozbité zrcadlo mají své místo. Stejně jako čtyři stovky kostýmů, u nichž divák ani nezaregistruje, že jich tolik viděl.

Kudykam skutečně má co nabídnout. Minimálně diskuzi. Pro ty, jež považují duo H+H za drahý kámen v národním kulturním pokladu, bude truhla zářit výrazněji. Ostatní si vždycky škrábanec ve výbrusu najdou. Sejdou-li se tyhle dvě skupiny - a dřív, než se navzájem pobijí - shodnou se minimálně na závěrečném mottu, v prvním provedení v podání slavičího krále Karla Gotta: Tante cose da veder'. Ať už to bude v opeře, nebo kdekoliv jinde.

PETR HAPKA, MICHAL HORÁČEK - KUDYKAM
Praha, Státní opera, premiéra 21. října 2009.
Režie: Dodo Gombár, scénická hudba: Ondřej Brzobohatý, scénografie: Michaela Hořejší, choreografie: Pavel Strouhal, light design: Pavel Dautovský, sound design: Michal Pekárek.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %