První pohled na obrázky z Majesty 2 se zdá být jasný: tohle je klasická fantasy strategie, jakých ještě před pár lety vznikalo dvanáct do tuctu a dnes už jich je méně jen proto, že o ně hráči nejeví přílišný zájem.
Světe div se, ono je to ale trochu jinak. Strategie to sice je. Do fantasy žánru spadá také. Ale že by byla klasická? Tak to zcela určitě ne!
Kdo hrál první díl Majesty, jenž vyšel už v roce 2000 a ke kterému jsme popravdě žádné pokračování po těch letech nečekali, ví o čem mluvím. Dvojka jde totiž přesně v jeho šlépějích, a ačkoliv je devět let dlouhá doba, tenhle koncept nezastaral ani o vteřinu.
Hra vás posadí do vcelku typické role panovníka nad rozrůstajícími se základnami, které je třeba použít ke splnění zadaných úkolů. Stavíte budovy, cvičíte hrdiny, vlastně nic moc zajímavého. Jenže pak na nějakého toho hrdinu kliknete a chcete mu dát příkaz. Ono to ale nejde!
Právě v tomto bodě se Majesty 2 zásadně liší od všech ostatních realtime strategií, jelikož tento koncept nepochopitelně žádný známější titul nepřevzal. Jakmile hrdinové vylezou z některé z vámi postavených gild, staví se na vlastní nohy, a jediné, co je zajímá, je jejich vlastní prospěch. Pokud od nich něco chcete, musíte jim zahrát na zištnou strunu.
Potřebujete prozkoumat zakryté území? Žádný problém, ale bude to něco stát. Ohrožují vlci 
základnu a je nutné se jich zbavit? Zaplať a bude to vyřízeno. Obchodníci chtějí ochranu karavany? Proč ne, když za to kápne tučná odměna.
Může to působit zvláštně, ale princip je to velice jednoduchý, a i když vyžaduje o něco více mikromanagementu, než bývá u RTS obvyklé, bude vás to bavit. Tedy pokud nemáte uzavřenou mysl a nebažíte jen po tisíckrát omletém.
To hlavní dění v Majesty 2 probíhá zhruba následovně: potřebujeme-li zlikvidovat například medvěda nebo kostlivce, označíme ho útočnou vlajkou a přisoudíme podle vlastního uvážení adekvátní odměnu za jeho zabití.
Čím větší odměna je, tím více hrdinů najde motivaci k tomu, aby si ji přišli vyzvednout a úkol
tím pádem splnit. Ten, komu se to podaří jako prvnímu, zkasíruje odměnu. Obrana vlastních staveb či zmíněných karavan funguje analogicky. Stejně tak třeba průzkum.
Abyste ale měli na vyplácení odměn, potřebujete zlaťáky. Jak je získat? A co si je takhle vzít zpátky od sobeckých hrdinů? Nemusíte jim je ani pokoutně krást, stačí postavit tržiště se zajímavými artikly nebo třeba kovárnu s pěknou výzbrojí. Na to hrdinové slyší a své peníze ochotně utratí, tedy vrátí zpět do vaší kasy a vy s nimi opět můžete nakládat a posouvat se v plnění úkolů vpřed.
Hrdinové, kteří mají možnost nakoupit si léčivé flakónky či lepší brnění, navíc více vydrží, rychleji jim stoupá zkušenost a v plnění zakázek jsou výkonnější. Není totiž samozřejmé, že si vypsanou 
odměnu dokáží okamžitě vybojovat. Pokud je její cíl například vzdálenější nebo jsou nepřátelé v přesile, budou mít hrdinové problémy a vy se kýženého výsledku nemusíte jen tak dočkat. Pak je třeba zapojit do hry taktiku a k cíli se doslova prokousat.
V průběhu kampaně čítající šestnáct dobře zpracovaných a poutavými úkoly oplývajících misí, si budete zpřístupňovat stále nové budovy a typy hrdinů. Ti se rekrutují v takzvaných gildách, které musíte nejprve postavit. Zpočátku jsou k dispozici pouze gildy válečnické, rangerské, zlodějské a kněžské. Později přibudou mágové, paladinové apod.
Každá z gild disponuje specifickými upgrady, které jim můžete pořídit v jejich hlavní budově. Jejich zástupci pak mají jasně dané výhody a nevýhody, a tak se hodí na rozličné typy zakázek.
Rangeři rádi prozkoumávají neprozkoumané, v boji ale příliš dobří nejsou. Členové kněžské gildy si libují v léčení spolubojovníků, na své zdraví ale příliš nehledí.
Po několika misích můžete postavit také poměrně významný hostinec. V něm se dají skládat hrdinské skupiny, které jsou pak mnohem výkonnější než chaoticky pobíhající jednotlivci. Při skládání byste ale měli dbát na několik pravidel. Například skupina bez léčícího kněze toho moc nepořídí a dát dohromady třeba elfa a trpaslíka také není ideální.
Z každé mise si můžete vzít dále jednoho vybraného hrdinu. Díky tomu si časem vytvoříte jakousi ústřední údernickou skupinu. Ovšem přinutit takto vycepované hrdiny k činům, to stojí o poznání více peněz, než za jaké pracují nováčci.
Zatímco zpočátku si hráč může v podstatě libovolně stavět a rekrutovat, brzy na děj dolehnou 
horší časy, kdy přibude útoků a ubude tak i zdrojů. Zhruba od páté mise je potřeba se opravdu hodně rychle otáčet, jelikož základna je od začátku mise drtivě napadána.
Ale právě tenhle tlak dělá z Majesty 2 vynikající zážitek. Teprve pak pochopíte možnosti, které před vámi hra rozkrývá a z nichž je zapotřebí rychle volit. Investujete své omezené prostředky do magické gildy, nebo raději vycvičíte čerstvého válečníka. Nebo oživíte některého z padlých veteránů na hřbitově? K tomu je třeba připočíst nutnost prozkoumávat či stavět obchodnické posty.
Přesto, že Majesty 2 sází na nepřímé ovládání, pořád budete mít něco na práci a leccos je také třeba udělat přímo. Například postavit budovy nebo sesílat kouzla, ke kterým se časem dostanete a jimiž můžete pomáhat nevděčným hrdinům v boji. Lze jimi třeba léčit nebo útočit na nestvůry.
Ačkoliv volí Majesty 2 netradiční přístup, musíme říct, že se ovládá lépe než leckterá klasická RTS. Interface je
opravdu přehledné a většinu akcí zvládnete na jedno dvě kliknutí. Pomáhá také přehled hrdinů v pravém horním rohu obrazovky, kdy díky tomu víte, čím se zrovna zabývají.
Potěší rovněž vedlejší úkoly, které ozvláštňují a rozšiřují zážitek z kampaně. Navíc si jimi můžete vylepšit předpoklady ke splnění hlavních questů.
Po grafické stránce není Majesty 2 žádným klenotem. Opírá se spíše o jednoduché vizuální provedení, byť nevypadá zase tak špatně, jak by se od hry vznikající s očividně nižším rozpočtem dalo čekat. Některé efekty jsou navíc docela pěkné. Především ale potěší zdařilý hudební podkres.
Majesty 2 je jednoznačně jedním z nejpříjemnějších herních překvapení dosavadního průběhu roku. Zůstává sice nenápadným titulem, o to silnější si ale zaslouží doporučení. Podobně nápaditých a dobře zpracovaných kousků, na nichž je vidět láska, s jakou je jejich autoři vytvářeli, se bohužel už mnoho nerodí.
