Někdy jako by byl nepřítelem sám sobě; jeho život připomíná strmé sešupy i euforické vrcholy. Sám o sobě říká, že je kontroverzní. Nicméně Richard Müller (1961) má štěstí. Je jedinečný, má osobní kouzlo, které dokáže lidi povznést a rozezpívat. A je jedno, jestli k tomu dojde v klubu u piana, nebo v hale pro patnáct tisíc posluchačů. Proto na něj publikum nikdy nezapomnělo.
Müller zahájil turné. Snad bude lépeČtěte recenzi zahajovacího koncertu Best Of Tour 09 |
Než se stal z Richarda Müllera profesionální zpěvák, studoval scenáristiku v Bratislavě a psal články o hudbě, mimo jiné i pro měsíčník Populár. Říkal, že novinařina mu umožnila, aby se dostal snadněji k lidem, které obdivoval a mohl se jich zeptat na spoustu věcí. Záhy se stal jedním z nich.
Psala se osmdesátá léta, v Británii byli v kurzu Depeche Mode či Duran Duran a tehdejší vlna poprockových kapel ovlivnila i hudební scénu v Československu včetně Müllera. Ten to zkoušel zprvu se skupinou Burčiak, avšak nejvíc na sebe upozornil až s kapelou Banket, kterou založil v roce 1984 s Martinem Karvašem, a s albem Bioelektrovízia.
Už tenkrát se představili na koncertu v pražské Lucerně. Müller v sestavě muzikantů vynikal jak vysokou postavou, tak nadhledem. Stál nad žánry. Posluchači si z poprockové éry Banketu zapamatovali hlavně netypický hit Po schodoch, ve kterém hraje přizvaná kutálka. Každopádně to stačilo, aby Müller ukázal, že jeho talent, v němž nechyběly ani herecké geny po otci Vladovi Müllerovi, má mnohem širší možnosti.
Svůj česko-slovenský potenciál Richard Müller prokázal už v roce 1988. Petr Hapka s Michalem Horáčkem jej přizvali na svůj památný titul V penziónu Svět. Písně Štěstí je krásná věc nebo Rozeznávám zpíval Müller svou slovensky změkčenou češtinou a nikomu to nevadilo. Dodnes po něm lidé tyhle písně chtějí, zvládne je potichu i nahlas, v jakékoli podobě.
Hraje si se slovy; dvojsmysly, lehkou ironií. Vlastně jakoukoli píseň umí podat jako příběh nebo scénku. S touhle schopností Müller překonal hranice i po rozdělení Československa. Desku Neuč vtáka lietať vydal už pod vlastním jménem a v 90. letech pak přicházel s dalšími hity a alby.
Hlavními skladatelskými partnery mu byli zprvu hráč na klávesy Henrich Leško a posléze i Jaroslav Filip, který bohužel zemřel v červenci 2000. Stvořili spolu jakousi albovou řadu 33, L.S.D., Nočná optika a Koniec světa. Müllerovým skvělým kouskem je dnes již téměř zapomenutá deska Baal, hudba a zpěv ke stejnojmennému muzikálovému představení podle Bertolta Brechta.
Když David Bowie natáčel na Barrandově videoklip Hallo Spaceboy, přišel na tiskovou konferenci i Richard Müller a "ukradl" si část tiskovky pro sebe. Album Baal tam Bowiemu, který také natočil na toto téma desku, přede všemi daroval.
Netradiční bylo také lomozné, neučesané album L.S.D., ve kterém nejchytlavější píseň Cigaretka na dva ťahy zazněla až na konci. A z každé desky vypadlo pár věčných písní, a jak devadesátá léta ubíhala, mohl si Müller dopřát i koncerty ve velkých prostorách.
S nástupem popularity se však začalo něco lámat. Ukazovalo se, že suverénní showman má komplikovanější život. Nešlo jen o to, že prý vystupoval nahý a složil o tom pak písničku Nahý II.
Když byl Michal Horáček šéfem Akademie populární hudby, přál si, aby jeden z ročníků moderoval Richard Müller. Nakonec z toho na posledních chvíli sešlo, možná i proto, že pořadatelé si nebyli Müllerem stoprocentně jistí. "Jsem kontroverzní člověk, který svou existencí často reaguje na okolí jinak, než by si to okolí představovalo," řekl Richard Müller později.
Život i kariéra jako horská dráha
Nicméně Horáček na Müllerův talent dodnes věří. Byl to po Haně Hegerové jediný zpěvák, kterému napsal celou desku s písněmi jako Baroko, Nina Ricci nebo Srdce jako kníže Rohan ("dnes je valcha u starýho Růžičky"). Lidé pak na Müllera volali: "Hele, Růžička."
Jenže destruktivní procesy se už rozběhly. Richard Müller, člověk jinak mimořádně citlivý, se mohl jevit jako náladový potížista a častý terč bulvárního tisku. Bořil vztahy a pálil za sebou mosty, aby se znovu vracel a pokoušel se napravit chyby.
Na albu Monogamný vzťah se omlouval oběma dětem, o které přišel po rozvodu, anebo zpíval, že "nejlepší droga je čistá hlava". Přitom za sebou stále nechával pozoruhodné výkony, třeba když získal špičkové americké muzikanty, natočil s nimi v New Yorku album 44 a společně pak vystoupili v pražské Sazka Areně.
Nebo když vyrazil na turné s velkou kapelou a svou tehdejší přítelkyní Ivou Bittovou v roli hosta. Posluchači, zvyklí i na to, že při turné k albu Monogamný vzťah nezazněly skoro žádné provařené hity, na jeho partnerství s Ivou Bittovou vydělali.
Richard Müller vlastně také ("ta žena je nejúžasnější člověk, kterého jsem v životě potkal"), i když si prožil i šokující pád na dno "zábavných" televizních pořadů. Müllerova někdejší jiskra jako by zhasínala pod vrstvami tuku.
Člověk, který dokázal chrlit nápady v gejzírech a jenž si na koncertu Ibrahima Ferrera okamžitě napsal do mobilu text svého pomyslného duetu s touto kubánskou legendou, nyní vzbuzoval spíše soucit. Na dva roky se stáhl do ústraní.
Byl, jak říkal, "autorsky stopnutý" a skutečně a vážně nemocný. "Objektivně řečeno jsem byl na hranici smrti," řekl v rozhovoru pro MF DNES. "Vznikla kombinace těžkého zápalu plic, krevní embolie s psychiatrickými problémy." Richard Müller dokonce oznámil, že 6. září 2007 odehraje poslední koncert.
Odchod a zase návrat
I slova vyřčená na veřejnosti se mohou změnit v šum. Prohlášení, že odchází ze scény, mělo jen dočasnou platnost. Proto Richardu Müllerovi nevěřte, kdyby je někdy zopakoval. Už jeho otec, známý například z filmu Signum laudis, prý rád a znamenitě vyprávěl historky, ve kterých se uplatnily spíše jeho představy.
V roce 2008 se Richard Müller vrátil. S Milanem Lasicou nazpíval výtečné album na počest skladatele Jaroslava Filipa a vystoupil na festivalu Pohoda. Letos se na Pohodě objevil znovu, hrál před Patti Smithovou a měl z toho obrovskou radost.
"Přede mnou byly tisíce diváků, kteří zpívali všechny mé písničky od začátku do konce," dodal zpěvák, který připravuje také nové album. Mělo by prý znít podobně jako jeho první elektropopové album Bioelektrovízia z roku 1986.
Že by se kruh uzavíral? Jak vyplývá z Müllerova osudu, je to vlastně trochu jedno. Jeho šamanství, schopnost uhranout publikum pouhým gestem, trvá. I proto měl vyprodanou O2 Arenu v Praze ještě dřív, než začalo jeho velké "návratové" turné.
Pět zásadních hitů Richarda MülleraPo schodoch Štěstí je krásná věc Nebude to ľahké Cigaretka na dva ťahy Nahý II |
