Barbora Tachecí diskutovala s kandidátkou zelených Šiklovou o šancích malých stran, ženách v politice a její minulosti v KSČ. Šiklová vystudovala Karlovu univerzitu a v roce 1968 vstoupila do tehdejší KSČ. Věřila, že se uvnitř strany dá něco změnit. Podepsala manifest 2000 slov, poté s Petrem Pithartem distribuovala do země exilové knihy a podepsala Chartu 77. Nyní do Sněmovny kandiduje za zelené. Česká politika prý malé strany potřebuje.
Pro mnohé jste symbolem morálky. Udělala jste v životě něco amorálního?
Určitě. Ale teď si nevzpomínám. Určitě jsem udělala řadu amorálních věcí.
Co považujete za amorálnost?
Například když jednáte proti svému přesvědčení. Tak třeba: chtěla jsem se dostat na gymnázium. A byla jsem z takzvané buržoazní rodiny, tatínek lékař, maminka učitelka. A tak jsem šla do Ovenecké ulice přihlásit se do práce v tiskárně, aby mi do posudku napsali, že jsem dělnická třída.
A to pokládáte za amorálnost?
Člověk se tímto podílel na stabilizaci režimu, nemyslíte? A takových věcí bylo určitě více. Někdo se tomu postavil a takových lidí jsem si vážila. Jiní se prostituovali, aby přežili.
Připadá vám, že jsme po dvaceti letech svobody v kaši?
Jsme členy Evropské unie a NATO, jsme chápáni jako evropský stát. A to je pro mne plus. Z lokálního hlediska jsme v kaši.
Jiřina Šiklová"Výjimečnou ženu na české politické scéně nevidím. Ať mi kolegyně prominou. Ale vidíte vy nějakého výjimečného muže?" |
Zaprvé vinou politiků. Ale taky nás. Asi jsme volili špatně.
A vidíte tady nějakou partaj, která by v té lokální kaši nejela?
Podílí se na ní všichni. Ale někteří méně, někteří více.
Mají tedy lidé na výběr? Která strana se podílí na té kaši nejméně?
Já sama si myslím, že zelení. Nastoupili vlastně nedávno a nebyl čas, aby mohli něco pořádně dělat.
Leč jejich dvě poslankyně stihly položit vládu. Bez paní Zubové a Jakubkové bychom nejspíš nebyli tam, kde jsme. To není selhání?
Dobře. Jenže podnět k tomu dal pan Paroubek. To je trochu jiná situace.
Každý, kdo selže, může říci, že mu někdo dal podnět, ne? Není loajalita k vlastní straně to minimum, co od poslanců lze chtít?
Podívejte, já si myslím, že Mirek Topolánek si teď taky drbe hlavu za to, že dal podnět ke zvolení Václava Klause prezidentem.
Ovšem to, že je Václav Klaus na Hradě, samo o sobě nezpůsobilo žádnou krizi. Na rozdíl od faktu, že dvě zelené poslankyně hlasovaly proti vlastní straně a vládě, jejíž byla tato strana členem.
Dobře. Pak tedy tyto poslankyně měly být z klubu vyloučeny.
Ony nakonec byly, ale ani v tom není jádro pudla, protože tím ztrácí vládní koalice dva cenné hlasy. Není to prostě obrovské selhání té strany a jejího šéfa?
Je to možné. Já jsem nikdy neviděla živou paní Zubovou ani Jakubkovou.
To jste je nemusela vidět. Jde mi o tu úvahu. Prostě Martin Bursík a Strana zelených selhali. Kdo jiný než šéf strany by měl ve finále zodpovídat za to, že na kandidátce má kvalitní lidi?
To je sice pravda, ale nezapomeňte, že asi není vždy z čeho vybírat. A že Bursík a jeho spolupracovníci tehdy taky chtěli splnit tu kvótu, aby tam byly ženy, což není vždycky jednoduché.
V tomto případě tam snad raději měli být muži, ne?
To nevím. Podívejte, kolik mužů z jiných stran přestoupilo.
Očima Barbory TachecíU žen se nehodí mluvit o věku, vím. Jenže i paní Šiklová uznává komparaci jako významnou metodu poznání, tak mi snad promine toto srovnání: věk: 74 let, postava: štíhlá a sportovní, mysl: neuvěřitelně akční a dynamická, široký intelektuální záběr - a ještě: ochota diskutovat. Jiřina Šiklová je jako vítr - vlítne do redakce a vynadá nám, že jsme jí neřekli, že ji budeme fotit a natáčet, co ona si teď počne, když má flekaté tričko, a vůbec, kdy začneme? Na focení jí nabídnu své sako a schováme tak flek, přede mnou usedá do studia o oči jí netrpělivě přejíždějí po kamerách. Mám pocit, že kdyby neseděla proti mě, právě by skákala padákem nebo létala na rogalu. Zatímco jiní se po pár desítkách minut ve studiu začínají ošívat, Jiřina Šiklová se po tomto čase dostává do diskuzního varu a jela by pořád dál. Jiřina Šiklová je přírodní úkaz. |
Proč? Když ty velké strany jsou jen dvě, tak se časem nedozvíme, ani co se v té Poslanecké sněmovně dělá. Navíc máme zkušenosti s oposmlouvou a obávám se, že totéž by se mohlo opakovat. A třetí argument – ne všichni mají vyhraněné názory tak, že se do těch dvou stran vejdou, že se s nimi ztotožní.
Máme v Česku nějaký příklad malé úspěšné strany?
Nevím. Když začínala sociálnědemokratická strana, tak v prvních volbách vůbec nebyla zvolena. Prosím vás, kdyby tady byla opravdu solidní sociálnědemokratická strana, tak jsem ta první, která by ji volila.
V čem není česká sociální demokracie solidní strana?
Nemá ani odpovídající partnery ve světě, nemá v programu to, co tam mají ostatní sociální demokracie.
Jak jste přišla na to, že nemá partnery ve světě? Jiří Paroubek stále s někým jedná.
Uvědomuji si, že jedná s Putinem a takovými lidmi.
Nejen s Putinem.
Je to možné. Já mám dojem, že je to jen takové plácání a že je to boj o mocenskou pozici. Dokonce první předseda sociálnědemokratické strany, který byl z nich určitě až do dneška nejchytřejší, Miloš Zeman, tak nenastupoval jako sociální demokrat. V Poslanecké sněmovně začínal jako nezávislý, a teprve když sociální demokracie – když to řeknu ošklivě – získala zpátky Lidový dům, tak teprve potom se formovala. To je trošku netradiční přístup, jak se formovaly sociálnědemokratické strany. A obávám se, že ČSSD tady nenavazuje na svoje kořeny, i když je to škoda.
Vás lze občas vidět v tričku, které upozorňuje na nebezpečí komunismu.
Na tom tričku není ani slovo o komunismu. Je na něm jen nápis: "Vzpomínáte? Nezapomeňte!" Nic víc.
Čili proti totalitnímu režimu, který tu byl. Nezahlazujete v tom tričku drobné výčitky za vlastní členství v KSČ?
Může to být, ale to bych tam měla asi jinačí nápis.
Jaký?
Nevím. Třeba: "Komunisti, jděte do hajzlu." Nebo něco podobného.
Takže vaše výčitky nejsou moc velké?
Určitě ne. Podílela jsem se na tom jen v roce 1968 a 1969, a i když uznávám, že to byla chyba, nedopustila jsem se ničeho, proti čemu bych se musela kát. Ale opakuji: je to určitě chyba.
Vy jste v souvislosti se svým členstvím v KSČ mluvila o naivitě. Ale ve dvaatřiceti letech – a teď promiňte ten výraz – nebyla to spíš blbost?
Prosím vás, já nevím, jestli je to možné nazývat naivitou, nebo blbostí. Ale tehdy byla ta komunistická strana jedinou formou, jak se mohli lidé na něčem podílet. Myslím na změně. Jiná generace to asi nevidí. Takže: byla to blbost, ale taky naivita.
Když se vás někdo zeptá, zda jste feministka, řeknete ano, ale máte potřebu se současně obhajovat – čeho se bojíte?
Ne obhajovat. Opravdu ne obhajovat. Mám potřebu vysvětlovat. Říci o někom pouze to, že je feministka, je veliké zjednodušení.
Takže jaký typ feministky jste?
Určitě taková feministka, která chce, aby se ženy zbavily předsudků vůči nim. A to se daří. To, na čem se podílím já, je odbourávání předsudků, které se nedělá jako kampaň, ale tak, že ty ženy jsou tam prostě vidět.
Jaký je nejvýraznější předsudek o ženách?
Že jsou to slepice, že na to nestačí, že by se měly držet rodiny... a tak dále. A velice často ženy, které se někam dostaly jako první generace, tak mají komplex a pak to opakují. A mají pak chování přesně jako každá minorita, že sama sebe shazuje.
Proč u nás stále vítězí představa, že feministky jsou zhrzené, odkopnuté ošklivky, které nenávidí muže hlavně proto, že je muži nechtějí?
Protože jsme se tady s feminismem vůbec nesetkali jako s myšlenkovým proudem. Teprve v devadesátých letech, kdy se tu objevila řada vyloženě feministických aktivistek, které mohly tento pocit bojových feministek vytvářet.
Nemáte dojem, že tyto zjednodušené popisky feministek šíří hlavně muži, kteří se obyčejně bojí?
Šíří je muži, ale kdyby ty ženy byly sebevědomější a kdyby těm mužům nenadbíhaly, tak by samy toto sebeshazování neopakovaly.
Ale já mám pocit, že sebeshazování a vtipkování na vlastní účet je jediný způsob obrany.
Ano, to je pravda. Proto kdyby se ženy dosud necítily méněcenné, tak by nemusely samy sebe shazovat. Všimněte si, že většina žen v politice nevystupuje s tím, že jasně řekne, že bude hájit zájmy žen, ale naopak dělá politiku vyhovující programu té politické strany.
Jinak by těmi političkami asi těžko byly. Všimla jste si, že když politička mluví o rodině, téměř vždy z toho vyjde, jak skvěle to všechno zvládá, jak když žena něco chce dokázat, tak to dokáže?
Čili vyhovuje ta žena tomu obecnému modelu, jak se předpokládá, že se bude chovat. Ale totéž dělají muži. Taky pořád vyprávějí o tom, jak chodí do fitcentra a cvičí.
Jak by tedy měla sebevědomá žena na veřejnosti vystupovat?
Zastávat svůj názor. Nepodbízet se veřejnému mínění.
A dovedete si představit političku, která národu sdělí, že je tak pohlcena svou prací, že rodinu nestíhá, o domácnost se stará uklízečka, děti dává spát babička, a je na sebe hrdá?
Nedomnívám se, že vystupování našich političek je optimální. Ale zeptá se vůbec někdo nějakého muže v parlamentu, jak stačí být otcem, starat se o potomky, být příjemný na svoji manželku?
Jak si představujete ideál rovnoprávnosti mezi mužem a ženou?
Ideál rovnoprávnosti lidí vůbec – pokud je to vůbec možné – je, aby ten člověk mohl uskutečnit svoje představy o svém životě. To je však jen takový ideál.
Vidíte na české politické scéně ženu, která by politickými schopnostmi vyčnívala nad muži?
Bohužel nevidím. Ať mi kolegyně prominou. Ale vidíte nějakého výjimečného muže?
