Pravidla jsou napsána, přeložena a vydána. Fenomenální paměť je nastuduje v plném znění, poučený uživatel ví, kam si v nich má dojít pro pomoc při sporné situaci. Golfová pravidla nejsou specifická tím, že umožňují interpretaci. Jsou mimořádná proto, že dávají prostor dohodě soupeřů, jsou výzvou jednotlivci a jeho charakteru.
Ano, charakter.... Proto není nezbytné přísně oddělovat pravidla od etiky, nebo - jak říká tento vložený díl nového seriálu - od etikety. Krátké video pak naznačí, jaký seriál tento magazín nabídne, a přenese se do Kestřan u Písku, kde vznikal obrazový doprovod. Pobyt na jamkách Prácheňského golfového klubu a stylizace jednotlivých situací daly samy o sobě lekci z chování na hřišti.
Ještě než se začne, a když to skončí
V ideálním případě je golf samoregulující se hra. Ale je mnoho situací, kdy je potřeba samoregulaci trošku podpořit, popostrčit. Zvlášť v dnešní době, kdy se golf stává stále masovějším sportem, kdy už to není jen hra gentlemanů a kdy složení golfistů dost přesně odpovídá vzorku populace.
Etiketa nenařizuje, nezakazuje. Obsahuje doporučení. Za jejich porušení nejsou vypsány trestné rány, nejvyšším trestem za porušování etikety je obecné opovržení, zisk špatné pověsti, která pak na příslušném hráči dlouho drží.
Začíná to příchodem na start: hra v triku bez límečku byla donedávna nepovolena, dnes je leckde tolerována, jinde ji místní pravidla ještě stále přímo zakazují. Džíny jsou na většině hřišť totéž co červený hadr pro býka.
Popřání pěkné hry mezi spoluhráči před startem je samozřejmostí, ale patří do této oblasti stejně jako poděkování za hru po skončení kola. To jsou věci formální, avšak příjemné a povznášející.
Hra není piknik
Na hřišti patří do etikety spousta věcí, z nichž se obecným přijímáním vlastně stávají pravidla. Nepsaná pravidla. Dají se shrnout souslovím "nemá se". Největším a poslední dobou nejvíce diskutovaným prohřeškem je pomalá hra. Pohyb flajtů po hřišti je kolektivní záležitost. Když jeden brzdí, brzdí všechny ostatní. Platí – hraj pomalu, choď rychle. Rodinné pikniky s řízečkem na každé třetí jamce do golfu nepatří.
Hlasité mluvení, výkřiky, přehnané emoce, mlácení holí či nadávky často ruší i dál než spoluhráče v bezprostředním okolí. Totéž pak telefony – jednak zvonění, ale i prodlevy ve hře. Nemluvě o tom, jak mluvení, když se jiný hráč chystá odpálit, může extrémně narušit jeho koncentraci.
Je tu i systém pohybu flajtu po hřišti: vzájemné neohrožování, nešlapání do dráhy patu, nepředcházení hráčů, kteří ještě neodehráli svůj míček. To jsou nepsané povinnosti se záporkou. Ale je toho víc i kladného - pomoc při hledání ztracených míčů, udržování bezpečného odstupu od předchozího flajtu, upravování drobných poškození travnatých ploch, které hráč způsobí, uhrabání bunkru, do něhož hráč vstoupil.
Patří sem i zdánlivé maličkosti, které ale maličkostmi nejsou – stavění bagů u greenu do směru, kterým se odchází, zapisování výsledků jamky rovnou na greenu. Nechávání míčků na greenu, když spoluhráč patuje, není "hráčské", i když míček neleží přímo v dráze jeho patu.
Kdo vyndává vlajku? Pravidlo na to není, ale má to být ten, jehož míč je nejblíž. V praxi nejčastěji hráč, který je vlajce nejblíž ve chvíli, kdy je míčky všech spoluhráčů ocitly na greenu. A kdo ji dává zpět? Ten kdo první dopatoval.
Bylo by příjemné, kdyby šlo jen o teoretické poznámky a kdyby etiketa fungovala mezi hráči jako samozřejmost. Protože tomu tak není, je etiketa častým tématem klubových setkání, školí se na seminářích, je součástí zkoušek nováčků. Spolu s pravidly.
