Vzpomenete si ještě někdy na Milouše Jakeše?
Ne. Ani trošku.
Ani byste neuměla odrecitovat tu jeho větu, která vás tenkrát proslavila ještě víc, než jste byla?
No, vím, že jsem hodná holka. To tam bylo určitě.
Pomůžu vám: "Paní Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok." I tahle věta vás zařadila imagově téměř mezi bojovníky proti režimu, neměla jste ten pocit?
Já si nejsem jistá, že to byla tahle věta. Jestli to nebylo spíš to, co předcházelo. Podpis Několika vět.
Je podle vás dobře, že si lidé jako Milouš Jakeš v klidu užívají stáří a zřejmě je netrápí ani výčitky?
Nejsem mstivý člověk. Myslím si, že už jsou hodně staří. A nevadí mi to.
Když vám komunistický režim po podpisu Několika vět znemožnil vystupovat, co se vám honilo hlavou?
Co budu dělat. Říkala jsem si, na co mám. Jak se budu jmenovat. Jestli budu muset pracovat pod nějakým pseudonymem. Honil se mi hlavou celý život. Třeba tím, jak nastala selekce přátel, to bylo velmi zajímavé. Měla jsem o čem přemýšlet.
Měla jste existenční starosti? Takové to jednoduché: z čeho budu žít?
Existenční starosti jsem neměla. Ta léta předtím jsem tak strašně pracovala, dělala jsem osmadvacet až třicet koncertů za měsíc, takže jsem vlastně ani neměla čas ty peníze utratit. Ani jsem se penězi nezabývala.
Audiozáznam projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku |
A jaký byl váš plán pro případ, kdybyste nemohla dál zpívat?
Říkala jsem si, že budu psát básničky, že - když je někdo bude chtít - budu dělat scénáře. Nikdy jsem se nebála, že bych se neuživila. Ale zpívání by mi strašně chybělo, protože to miluju.
Přestala jste dostávat nabídky, nehráli vás v rádiu, absolvovala jste výslechy i pohovor s tehdejším komunistickým kulturním pohlavárem Müllerem. Nepřekvapovala jste sebe samu, co všechno ustojíte?
Ale já nejsem bojácný člověk. Třeba tak působím, ale nejsem.
Až do podpisu Několika vět jste patřila k bezproblémovým normalizačním umělcům a potom najednou jste podepsala protirežimní petici. Byl to akt vlastně čistě náhodný, protože vám to Ondřej Trojan předložil, nebo ve vás zrála potřeba postavit se režimu?
Ten obraz bezproblémovosti, to byla image živená v rádiích. Lidi, kteří mě znali, věděli, že točím věci bezproblémové, které se vysílaly, protože byly bezproblémové. A potom jsem měla druhou polohu - písničky šansonového charakteru. Takže já jsem si zase tak bezproblémový repertoár nevybírala.
A ony ty šansonové písně byly nějakým způsobem protirežimní?
Ne. Byly ze života, byly o věcech lidských.
Takže i když vezmeme v úvahu tuto vaši polohu, stále platí otázka: byl váš podpis Několika vět akt náhodný, nebo jste dlouhodobě myslela na to, že uděláte nějaký odbojný čin?
Ne. Nemohla jsem na to myslet, protože jsem nevěděla, že nějaká taková petice bude existovat. Ale po přečtení jsem přišla na to, že tam není nic, co by se podepsat nedalo.
Kdyby vám Ondřej Trojan tenkrát Několik vět nepodstrčil, zpívala byste v pohodě dál a nic by se nestalo? Nebo byste se po Několika větách pídila, abyste je mohla podepsat?
Jde o to, jestli bych se k nim dostala, i kdybych se po nich ptala. Jestli jsem byla ve společnosti lidí, kteří tu petici znali. Takže odpovídám: nevím.
I se znalostí následků svého činu byste podepsala?
Nemyslela jsem si, že postih bude až tak velký. Vzhledem ke své tehdejší slávě a popularitě jsem si nemyslela, že ten zarach bude definitivní.
Takže ta vaše odvaha - která je nezpochybnitelná a vážím si jí velmi - nebyla trochu daná neznalostí důsledků?
Rozumím vám. Ale ve chvíli, kdy jsem podepisovala, jsme si říkali, že určitě nebudu sama ze známých lidí, kdo podepíše. Říkala jsem, že je fajn, že se něco děje. Tím, že jsem se bez problémů dostávala do ciziny, jsem měla srovnání, jak lidé žijí a jak mohou žít. Nebyl důvod, abych Několik vět nepodepsala. Jako slušný člověk.
I za cenu, že třeba ztratíte celoživotně kariéru?
To je velmi zákeřná otázka. Prostě jsem to podepsala a jsem ráda, že jsem to udělala.
Karel Gott údajně odmítl podepsat s tím, že nechce, aby se mu stalo to co vám.
Nebyla jsem u toho, nevím.
Ale tomuto zdůvodnění rozumíte?
Ano. Rozumím.
Zmínila jste, že jste počítala s podpisem i dalších slavných lidí - určitě stojí za připomenutí, že spolu s vámi Několik vět podepsala například Marie Rottrová, Pavel Bobek, Jan Neckář, Jiří Suchý, k prvním signatářům patřil i Jiří Bartoška, Petr Čepek, Bolek Polívka, Daniela Kolářová nebo Josef Kemr. Semklo to nějak vás, slavné signatáře? Cinkli jste si?
Ne. Ale myslím, že oni to podepsali až pár dnů poté. Mně necinknul nikdo. Já jsem měla úplně hluchý telefon, což bylo velmi depresivní. Naopak mi zavolali lidé, od kterých jsem to vůbec nečekala.
Byli mezi nimi i komunisté?
Ano. Úplně první byl šéf zábavy v České televizi. Předpokládám, že musel být komunista.
Když komunista volá někomu, komu komunisté právě zakázali pracovat, to musí být zvláštní. Že se nepropadne studem. Vám to nebylo divné?
Nebylo. Mě to mile překvapilo. Byla jsem ráda, že mi zavolal. Vždycky se ke mně choval dobře.
Očima Barbory TachecíUmí stárnout s noblesou - napadlo mě jako první, když jsem ji uviděla. Jemné líčení, střídmý a hezký kostým, skromnost a ten úsměv, který se s léty nemění. Působila na mne křehce, ale je to jen první dojem. Ta dáma není vůbec křehká. Prošla si svým po profesionální i lidské stránce, a i když to někdy muselo být peklo, vyšla z toho všeho jako člověk silný, klidný a vyrovnaný. Člověk, kterého máloco překvapí. Alespoň takový jsem z ní měla pocit; štve ji snad jen současná politika. Čím přesně, to jsem z ní nedostala. Na rozdíl od zpěvu - trochu mě překvapila, jak ochotně pro štáb iDNES.cz zazpívala. Maluj zase obrázky. Ale v rozhovoru jsme obrázky rozhodně nemalovaly. |
Nepídím se po tom. Ani je neodsuzuji. Skutečně. Bylo to velmi zajímavé, velmi zvláštní a prospěšné.
Čemu to prospělo?
Pročištění vzduchu.
Ale neříkejte, že vás to nemrzelo.
Mrzelo. Určitě jsem ale neplakala do polštáře. Byla jsem trošku zrazená. Ale nemůžu říct nešťastná nebo bezradná. Spíš trošku samotná v té chvíli.
S těmi lidmi jste někdy později ještě mluvila, nebo už nikdy?
S některými mluvila, s některými ne. Někteří mi za to stáli, někteří mi za to nestáli. Dovedu pochopit, že se třeba báli. Na rohu baráku byla nějaká kamera… Lidi, kteří měli rodinu, měli strach, když viděli, jaké to má následky.
V šoubyznyse jste se začala pohybovat v 60. letech a v době tuhé normalizace jste sbírala jednoho Slavíka za druhým. Jak jste vnímala to, že někteří vaši bezesporu nadaní kolegové nemohou zpívat z politických důvodů? Nebo jste nad tím prostě neměla čas ani chuť přemýšlet?
Já jsem moc neobdivovala politickou písničku.
Tam nešlo o politickou písničku. Tam šlo o to, že nesměli pracovat.
Nemohli pracovat, protože dělali politické písničky.
Třeba Marta Kubišová jistě ne.
Martě to skutečně zkazilo život. A je mi to moc líto, protože ona je nejen báječný člověk, ale i báječný umělec, který bohužel ztratil léta, která mu nikdo nevrátí. Kdybych věděla, jak bych jí tenkrát mohla pomoci, určitě bych to udělala. Ale my jsme se v podstatě neznaly. Martin poslední Slavík byl můj první Slavík, kde jsem se dostala na páté místo. Přijela jsem z Ostravy a nikoho jsem neznala. Takže s Martou jsme se minuly.
Ještě jednou jste se od roku 1989 "politicky" angažovala, a to v roce 2002 na předvolebních akcích ČSSD, kde jste vystoupila i se svým manželem.
To je pravda. Dělali jsme koncerty.
Prý nemáte ráda, když se vám to připomíná. Je to pravda?
Nemám to ráda, protože se ze mě stal apolitický člověk. Tehdy se mi zdálo, že mladí politikové by mohli být dobří. A tehdy jsem proti sociální demokracii nic moc neměla.
To už tam začal šplhat nahoru Gross v té době, ne?
Ano. Tehdy se mi zdálo, že by k něčemu mohl být.
Tak to nakonec potvrdil. Rozčarování?
Jsem apolitický člověk, říkám opět.
Jak je možné, že člověk, který podepíše Několik vět a ve kterém zjevně dřímá snaha se veřejně angažovat, najednou v době svobody rezignuje?
Možná je to zklamání. Možná jsem si představovala, že všechno bude ještě krásnější a ještě chytřejší a ještě vzdělanější a ještě fundovanější. A že všichni politici budou myslet jenom na nás.
Že růžový sad bude ještě růžovější?
Že ten sad pokvete. Bylo to naivní.
Teď, když jste to sama uměla nazvat naivitou, nebyl by čas si říci, že jsme prostě normální svobodná země, kde se dějí i lumpárny tak jako všude na světě? Nebo se tu děje něco horšího?
Ne ne, určitě ne. Ale člověk si vždycky o té své rodině myslí, že je dokonalá.
Dneska už byste sociální demokracii na kampaň nekývla?
Nepodpořila bych žádnou stranu, odmítám všechny politické akce.
A volíte?
Naposledy jsem nevolila. Jestli budu volit příště, to si zatím nechám pro sebe.
Není chyba naštvat se tak, že nejdu volit? Rezignovat na šanci něco ovlivnit?
Je. Asi to budu muset přehodnotit.
Kdo je Hana ZagorováNarodila se 6. září 1946. Absolvovala studium herectví na brněnské JAMU. Je podruhé vdaná - za tenoristu Štefana Margitu. |
