Pokořit Flight Level 260 (letovou hladinu cca 7 900 metrů nad mořem) přijeli začátkem srpna na letiště v Hosíně u Českých Budějovic parašutisté z celé republiky i okolních zemí. Během právě probíhajícího Halo Boogie, pořádaného společností Skysurf s.r.o., si tady mohl z této výšky skočit každý, kdo měl kategorii C, tedy více než dvě stě skoků.
Nahoru se létalo každý den tou nejsilnější verzí českého letadla Turbolet L-410 UVP-E, kterému to zabralo slabou hodinku.
Mráz v létě
Kromě normální parašutistické výbavy potřebujete k seskoku z takové výšky hlavně kyslík. Bez jeho přísunu by totiž u většiny na výšku netrénovaných lidí nastala hypoxie způsobující poruchy logického myšlení, krátkodobé paměti a smyslů, zejména zraku.
Může se projevit přílišnou rozjařeností, lehkovážností, či naopak trudomyslností. Dalším příznakem je špatné zrakové vnímání, rovné čáry se člověku doslova vlní před očima.
Pro výškové seskoky je proto nutné letadlo vybavit vnitřním rozvodem kyslíku, který parašutisté dýchají během stoupání. Na volný pád pak s sebou mají malé kyslíkové lahve, které si připevní k postroji a k tělu.
Kromě nedostatku kyslíku na vás ale čeká nahoře i pekelný mráz. Přestože je léto, dosáhla na Halo Boogie nejnižší teplota v 7 500 metrech nad zemí -34 °C. A k tomu si ještě připočtěte pocitovou teplotu od větru generovaného volným pádem.
Proto je důležité chránit si tělo a především oči před omrznutím. Chce to pořádné rukavice a lyžařské brýle, pod které nefouká. Pokud by se za volného pádu brýle odchlíply, hrozí reálné nebezpečí poškození zraku. Předejít mu můžete, otočíte-li se během pádu na záda.
Počítat pak musíte samozřejmě se značnou rychlostí. Během volného pádu se to pořádně rozjede – a čím těžší je člověk, tím rychleji padá. "Jeden hodně ´tělesně výrazný´ parašutista tu padal v prsní poloze rychlostí 317 km/hod," prozradil nejrychlejší pád na Halo Boogie Honza Bráha ze společnosti Skysurf s.r.o.
A z extrémní rychlosti plyne další nebezpečí. Když se padák náhodou na této rychlosti otevře, pravděpodobně se rovnou roztrhá. Kdyby přeci jen prudké otevření vydržel, znamenalo by to dlouhé minuty na mrazu a v řídkém kyslíku, než klesnete výšky, která je pro organismus přijatelnější.
7 500 metrů nervozity
Všechna nebezpečí jsou probrána. Všichni parašutisté jsou ustrojeni. Letadlo má s řídicí věží dohodnuté volné okno, aby se nahoře nepotkalo s nějakým tím boeingem.
Jde se na to.
Start.
Ve výšce 3 800 metrů se parašutisté připojují na letadlový rozvod kyslíku, vzduch je stále řidší a řidší.
5 000 metrů nad zemí. Vdechujeme pomalu přes masku kyslík i s okolním vzduchem. Odpočíváme. Hlavním úkolem je příliš se nehýbat, nedělat prudké pohyby, nezvyšovat tělesnou spotřebu kyslíku, aby nenastala obávaná hypoxie.
Všichni se po očku sledují. Každý hlídá každého. Kdyby někoho hypoxie postihla, nenechali by jej ostatní vyskočit.
Na někom lze pozorovat stoupající obavy. Z někoho strach naopak se vzrůstající výškou padá. Celková nálada je ale dobrá. Všichni chtějí nahoru.
5 500 metrů nad zemí. Ručičky všech otáčkových výškoměrů se zastavily. Takovouhle výšku prostě neumějí měřit. Metry teď stoupají už jen na těch digitálních. Do letadla se pomalu vkrádá zima.
6 000 metrů nad zemí. Nasadit přilbu. Pěkně pomalu. Rychleji to ani nejde. Brýle ještě ne. Nasadit se mohou až na poslední chvíli, aby v nich nebyla vlhkost, která by venku okamžitě zmrzla.
7 200 metrů. Piloti blikají na znamení, že je čas přepojit se na vlastní zásobu kyslíku. Na palubě je najednou živo. Parašutisté vstávají a pomáhají si navzájem s provlečením kyslíkových trubiček kolem postroje.
Ta chvíle po odpojení bez přísunu kyslíku do masky se zdá nekonečná. Dýchá se zvláštně, těžko. Všechno je nějak těžkopádné a zamlžené.
Za chvíli jsou všechny trubičky zdárně přepojeny. Všem do masek zase proudí životodárný kyslík, tentokrát už z vlastní lahve. Vše je OK!
A pak, ve výšce 7 500 metrů nad zemí, to přijde.
Rozsvěcí se velká světla - znamení, že letadlo je nad bodem výskoku. Chvíli trvá, než si toho parašutista u dveří všimne.
Otevírá.
Strach je rázem pryč.
Výskok do mrazivého prázdna
Každý jde raději sólo. Každý si chce tu výšku a nekonečný volný pád vychutnat sám.
Padám. A je to fičák!
Po pár sekundách začínají mrznout prsty. Studený vítr se opírá zespodu o tělo. Ale dá se to vydržet.
Zem je stále daleko, šedivá pod vrstvami beránků a řídkých mraků. Analogový výškoměr pořád ukazuje těch 5 500 metrů, kde se zastavil po cestě nahoru. Ve skutečnosti je to o mnoho výš.
Dýchání přes masku probíhá bez komplikací. Jenže… sakra! Pravá strana brýlí nedoléhá. Zamrzají zevnitř a není skoro nic vidět. Ani na výškoměr. No co. Přinejhorším je tu pípák v přilbě, který signalizuje výšku otevření zvukem.
Otepluje se. Brýle pomalu rozmrzají. Výškoměr se konečně pohnul a ukazuje už 4 tisíce metrů. Už?!? To je přeci výška, ze které se skáče normálně. Při tomhle výškovém skoku je ale tak akorát čas pomalu začít brzdit před otevřením.
Brzdí se sudováním – zpomalováním rychlosti volného pádu roztažením se a vyhrbením, jako kdyby člověk objímal sud.
2 500 metrů. Teprve když to zpomalí na běžných cca 180 km/hod, začíná být rychlost najednou povědomá.
1 300 metrů. Dole už jsou vidět otevřené padáky. Kontrola prostoru nad sebou. Mávání na znamení otevírání.
1 000 metrů. Po 120 sekundách volného pádu otevření padáku. Žádná rána. Padák se v pořádku nafukuje nad hlavou.
"Jéééhááááá!" vyrve se z nitra. Byla to paráda. Dokázali jsme to. Přežili jsme.
Zase jsme posunuli své hranice o kousek výš.
Až do 7 500 metrů nad zem.
