Up

  • 0
Už nějakou dobu dostávají tvůrci "animáků" otázku, kam vlastně chtějí dojít s tím svým neustálým zdokonalováním techniky. Desátý pixarovský snímek Vzhůru do oblak odpovídá za ně. Zpět k příběhu a čistým, nevydírajícím emocím. Kupodivu. A naštěstí.

Jistě: animace je ještě dokonalejší, než kdy dřív, využití 3D postupů vynalézavější.  Výsledkem ovšem navzdory očekávání není efektní podívaná, nýbrž návrat ke kořenům tradičního filmového vyprávění.

Jestli film viděl Steven Spielberg, musel jásat. Pixarovský klenot totiž nenásilně propojuje humor s opravdovostí. Dojímá, ale nepřestřelí, baví, ale anekdoty umně balancuje s vyprávěním.

Ač "jen" kreslený, je Vzhůru k oblakům filmovější než devadesát procent klasických hollywodských bijáků, a ještě má tu výhodu, že si může dovolit víc. Karikatura totiž stírá sentiment.

A tak šel čas

Klipový sestřih jedné velké životní romance, který by byl v podání herců kýč jak bič, má tak díky výtvarné stylizaci nepopsatelné kouzlo. Režisér Pete Docter dobře ví, že animovaný film na rozdíl od hraného může zajít dál, a přitom neriskuje vydírání. Právě naopak.

V němé sekvenci, doprovázené nostalgickou hudbou Michaela Gicchina, tak nejprve na rozkvetlý kopec vytančí energická dívka a až za ní oddaně supící muž. "Po letech" už jde tamtéž v čele stařík a v závěsu oddaně supí tentokráte vetchá stařenka. Křehké, nenásilné, působivé: stejně jako celý film.´

Barevný útěk

Natočit příběh důchodce, který se po smrti manželky rozhodne zrealizovat svůj celoživotní sen a s domkem přivázaným na trsu pouťových balónků se vydá napříč oceánem, prý pixarovského veterána Doctera napadlo v rámci zcela regulerní "životní" únavy.

"Občas mívám na konci náročného pracovního dne lidí a zmatku světa natolik po krk, že si představuji, jaké by to asi bylo,úplně se někam ztratit," vysvětloval, proč hrdina filmu, brblající stařík Carl Fredricksen, zatouží právě po cestě vzhůru k oblakům.

Možná i proto je v téhle pixarovské hříčce opravdovost, jíž se odlišuje od svých předchůdců. V prvním plánu se královsky bavíme (a že jsou tu výhradně vtípky inteligentní a vybroušené), v druhém (dobrovolně!) přemýšlíme.

Animovaný Chaplin

Možná to teď vyzní trochu rouhačsky, ale takhle "mimochodem" uměl životní moudra předávat snad jen Fellini či Chaplin. A ne náhodou si při sledování Doctorova filmu vzpomenete na Forresta Gumpa nebo Kida.

Mimo jiné. V objevitelském nadšení hlavního hrdiny je něco z Indiana Jonese, v dojemné klackovitosti Carlova průvodce, šikmookého skautíka Russela, zase duše Pánů kluků.

Když se ti dva spojí, je z toho příběh, který pohne i tím nejcyničtějším srdcem, aniž by to utrpělo újmu. Ve chvíli, kdy už už vzlyknete, totiž začne "házet hlášky" pes s mluvícím obojkem, opeřenec nejasného původu polyká francouzskou hůl nerudného dědy a do toho onen "dojemný" hoch touží mermomocí dělat dobré skutky a je na zabití (aby získal titul Zkušený průzkumník divočiny, potřebuje bobříka za pomoc seniorovi).

Postihnout kouzlo jublejního snímku pixarovské dilny není lehké. Tím spíš, že je nebetyčně vtipný, fotogenický a chytrý. Co slovo, to perla co scéna to gag.

Techniká dokonalost obrazu, která po mnoha nezdařených pokusech konečně dodává i lidské tváři v, který není "ani moc, ani málo", navíc způsobuje, že se občas zapomeneme a místo "animáku" sledujeme "prostě film". Film, kde nic nevyčnívá ani nechybí. Vyvážený film. Dobrý film. Výjimečný film. Nejlepší animovaný film posledního půlstoletí.