Praporčík liberecké 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany přitom není rozhodně z cukru. Od roku 1994 se zúčastnil mnoha zahraničních misí. Byl v bývalé Jugoslávii, Bosně, Kosovu, Kuvajtu, Afghánistánu i Iráku. Monitoroval zóny separace mezi nepřátelskými stranami, vynášel civilisty z minových polí, plánoval operace v afghánském mezinárodním středisku.
Dvanáct týdnů, které strávil v kurzu americké námořní pěchoty v Jižní Karolíně, mu přesto dalo zabrat.
Ve Spojených státech jste se školil na armádního drill instruktora. Co je vlastně jeho úlohou?
Má na starosti výcvik nováčků. Je to ten, kdo udělá z neznalých, zanedbaných civilů, kteří do armády nastoupí, mariňáky. On je učí úplně všechno. Od zavázání si tkaniček přes osobní hygienu po střílení. Rekrut patří drill instruktorovi 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, po dobu tří měsíců.
To zní velmi přísně, jako kdyby byl jeho majetkem…
Je to tak. Rekruti mají dvanáct základních práv, nic víc. Mezi ně patří například návštěva lékaře, kostela, mají právo si stěžovat – to ale stejně dopadne tak, že jsou seřvaní na tři doby a vyhozeni. Mají hodinu denně na osobní volno: to vypadá tak, že nováčci sedí na bednách, drží hubu a mohou si číst Bibli nebo Korán.
Jiné knížky mít nesmějí?
Ne. Žádné knihy, časopisy ani noviny. "Zasírat" si hlavu něčím jiným než kurzem rekruti nepotřebují.
Mohou být v kontaktu se světem mimo středisko?
Mají právo dostávat poštu i posílat dopisy, samozřejmě ale podléhají cenzuře. V důležitých případech, například když jim umírá člen rodiny, si můžou zavolat, ale zase jen v přítomnosti instruktora. Byl jsem svědkem toho, kdy klukovi umíral dědeček a on začal do telefonu brečet. Drill instruktor ho neskutečně seřval: bylo mu přece dovolenou jen telefonovat, ne bulet!
Vy jste se ale školil na drill instruktora. Měl jste tytéž podmínky jako běžní rekruti?
Naprosto stejné. Jen proto, že se z nás měli stát drill instruktoři, se s námi nikdo nemazal. Vzpomínám si, jak jsem si šest hodin čistil kanady, protože instruktor nebyl spokojený. Jedinou výhodou bylo, že jsme od jedenácti večer měli čas "na sebe".
To se člověk do rána asi moc do pořádku nedá.
Pozor, já nemluvím o tom, že jsme mohli jít spát nebo se dloubat v nose. Chápejte, máte za sebou dvanáctihodinový výcvik venku, 40 stupňů ve stínu, v helmě a s M16 jste se plazil v písku jako magor, instruktoři na vás řvali. Pak se zpocený jako prase vrátíte na ubikaci, ale musíte se připravit na zítřek, učit se tuny věcí nazpaměť, všechno si vyčistit… Po ty tři měsíce jsem 21 hodin denně fungoval a tři hodiny spal.
Na dřívější život zapomeňte, jinak se z toho zblázníte
Když už jste to zmínil: Asi každý si díky filmům vybaví ve spojení s mariňáky doplešata ostříhaného důstojníka, který řve na mužstvo. Je to tak?
Samozřejmě. Hlas je tvoje zbraň – tak zní heslo drill instruktora. Když má před sebou nějakých sedmdesát lidí a vydává rozkaz, musí ho být slyšet tak, až se z toho "posere" i ten poslední vzadu.
Při nástupu na place se to dá chápat, ale jinak?
No, na začátku jsme si s jedním kolegou říkali, že jestli na nás začnou křičet, budeme se smát. Věřte tomu, že jsme ani nepípli. Cítíte neskutečnou autoritu! Je to potřeba. Pokud by na vás mluvil běžným konverzačním tónem, stal by se ze vztahu rekrut – instruktor normální přátelský vztah. A to oni nepotřebují. Proč taky? Oni je potřebují vycvičit a vypustit do světa.
Spánkový deficit, neustálé "Yes, Sir!", nadřízení na vás řvou… ani na moment vám to celé nepřišlo absurdní?
Ne. Neustále nám říkali: vše, co tady děláte, má svůj důvod. Proto člověk nemudroval – prostě musíte přistoupit na jejich hru. Kdybyste to neudělali, zblázníte se tam. A bylo by to i nelogické. Instruktoři přece vědí, že to tak funguje, tak proč by proti tomu měl někdo bojovat? Pokud si myslíš, že jsi nějaký revolucionář, který změní námořní sbor, to jsi sem nemusel chodit! Normálnímu člověku to může připadat extrémní. Ale má to smysl a logiku, i když to vidí jen ten, kdo tím projde.
Musí to být ale dost brutální zkušenost s ohledem na osobní život.
Je to peklo. Na začátku vám vše vezmou, nechat si můžete jen přívěsek symbolizující vaše náboženství a i ten nesmí být vidět. Zapomeňte na milenky, na barák, děti, drogovou minulost, problémy života na ulici. Rekruta prostě musejí „dylýtovat“, a to rázně. To byl tvůj normální život – a teď střih (seká rukou) – odteď jsi mariňák. Když si sem budeš tahat nějaké "sračky" z civilního života, osobní pocity, je to začátek konce.
Člověka tedy nejdřív "vymažou" a poté si ho "nastaví" znovu.
Je třeba si uvědomit, že v Americe převládá uvolněný systém výchovy mládeže. Ten produkuje chytré idioty, kteří jsou živi na chipsech, hranolkách a počítačích. Nepoužitelný materiál. Nebo do kurzu přijdou lidi, co vyrůstali na ulici, neumějí jíst nožem a vidličkou a armáda pro ně byla jediný únik. Námořní pěchota potřebuje rekruta "vymazat" a předělat podle svých potřeb a především vzdělat. Zapomeňte na nepodařené filmy, kde mezi sebou soutěží v chytrosti U.S. Army, U.S Air Force a U.S.Marine Corps a kde jsou mariňáci prezentováni jako banda tupců. Mariňáci jsou vycvičený, vysoce motivovaný a disciplinovaný sbor.
Popis výcviku zní přesto dost hrozivě.
Nechci, aby to vyznělo špatně. Oni z nich prostě potřebují udělat mariňáky. Protože, ať si říká, kdo chce, co chce, mariňáci založili ozbrojené síly USA, neodmyslitelně k nim patří a do každého konfliktu šli jako první. A k tomu potřebují mít vycvičené lidi. Zdůrazňuji, vycvičené, ne vygumované.
Cílem není vygumovaný robot
Jaký je mezi tím rozdíl?
Pokud člověka vygumujete, stane se z něj stroj, který nepřemýšlí. Vycvičený voják je takový, který má situaci pevně pod kontrolou. Ví přesně, jak ji řešit. Když vygumovanému vojákovi řeknou znič nepřítele, tak prostě jde jako tupec. Vycvičený voják používá taktiku a rozum. Jde o to, přemýšlet, improvizovat, adaptovat se, překonávat se.
Co dal výcvik vám osobně?
Můžu naprosto zodpovědně říct, že pro mě není nic neřešitelného. Každý problém má minimálně dvě řešení. Slovo "nejde" jsem už dávno vyřadil ze svého slovníku. A pochopil jsem, že to není o svalech, všechno je tady (ukazuje si na hlavu). Motivace, disciplína, rozhodnost.
Kdy jste si uvědomil, čím vás výcvik obohatil? Měl jste nad tím během něj vůbec čas přemýšlet?
Ne. Tam opravdu není prostor na to vyhodnocovat si minulý den. Člověk se musí dívat jen dopředu. Takové to procítění, nebo jak to nazvat, jsem zažil po návratu do republiky. Když mi hned na letišti oznámila moje tehdejší přítelkyně, že ode mě odchází, moje první otázka byla, zda mě hodí domů, až potom jsem se ptal, proč a tak dál. Chápete, žádné scény: mám problém a okamžitě ho potřebuji vyřešit. Tehdy jsem si uvědomil, jak mě kurz připravil i na "přežití" v běžném životě.
Podobný výcvik teď zavádíte i v české armádě. Do jaké míry musíte od amerického modelu ustupovat?
Vycvičený voják znamená mimo jiné i soudný voják. Pokud bych byl vygumovaný, přijdu a řeknu. Tak, a teď si budeme hrát na Američany. To je samozřejmě nesmysl. S českým kolegou, který byl v obdobném kurzu u U.S. Army, jsme si uvědomili, že u nás můžeme aplikovat tak 30-40 procent. Víc ne. Jinak by výcvik podle našich zákonů hraničil se šikanou.
Kromě výcviku v USA jste absolvoval i řadu misí. Co vás ještě láká?
Chci se hlavně posunovat dál. Jsem profesionál a chci být ještě lepší profesionál. Doufám, že nasbírám zkušenosti, které budu moci posílat dál. Když mě bylo dvacet, obdivovali jsme starší praporčíky, takové ty praktiky z dílen, kteří dokázali všechno opravit. Jednou třeba budu pro mladé tím starším seržantem s knírkem, který jim může říct: Učte se to a to, když jsem byl v Afghánistánu, sakra se mi to hodilo. A k němuž budou nováčci vzhlížet jako k autoritě, protože budou vědět, že za to, co říká, ručí tím, co dokázal.
