Až do minulého úterý si mladí číšníci Libor, Hanka a Lucka nacvičovali profesionální úsměv jen před hosty pražské kavárny Vesmírna, jejíž personál tvoří až na tréninkové asistenty výhradně mentálně postižení lidé.
Jenže známé prostředí, zajeté pracovní úkoly a pomocná ruka za zády se s tvrdou realitou na otevřeném pracovním trhu příliš neslučuje. Zájezdní restaurace v Měchenicích u Prahy, kde trojice absolvovala dvoudenní pracovní stáž, je trochu jiné kafe.
Ruce se klepaly jen při tréninku
V cukrárně v přízemí podniku panuje šrumec. Servírka Soňa Wohlštátová rychle odbavuje jednu objednávku za druhou a přes skleněné dveře nervózně sleduje zamračenou oblohu. Před tou se v místnosti provoněné cukrovím schoval i starší pár.
Lucka zatím opodál jásá nad jednoduchým ovládáním automatického kávovaru a zvědavě mačká jeden z knoflíků. "Prosím. A dobrou chuť," servíruje páru o několik minut později horkou kávu latté. Hosté nehnou brvou, servisu nemají co vytknout.
"Trému ani moc nemám. Ruce se mi zpočátku klepaly jen za barem v kavárně Vesmírna, kam jsem nastoupila předloni v červenci. Teď už jsem klidná," říká bodrá slečna a do hrnečku stáčí úhledný jehlan citronové zmrzliny.
Výkon své pomocnice zhodnotí na výbornou i Soňa Wohlštátová. "Jako brigádnice by tu určitě mohla pracovat. Doplňování nápojů do lednice, uklízení nádobí, leštění vitrín... to všechno zabere spoustu času a ona tyhle úkoly zvládá bez problémů," říká servírka.
Představu uplatnění Lucky za kasou ale realisticky odmítne. Jemná motorika dívky totiž nefunguje na sto procent a manipulace s mincemi nebo křehkými dortíky by v jejím případě asi nedopadla dobře.
Firmy zaměstnávání lidí s handicapem obcházejí
Právě určitá omezení Lucky a podobně postižených odrazují mnoho zaměstnavatelů od přijetí lidí s handicapem do týmu. Firmy s více než 25 zaměstnanci je přitom musí ze zákona zaměstnat minimálně ze čtyř procent, většina ale povinnost obchází nákupem zboží od výrobců zaměstnávajících aspoň 50 procent postižených. Nebo se podniky vykoupí "pokutou" do státní kasy.
Podle Petry Böhmové z neziskové organizace Máme otevřeno? stojí za úhybnou strategií firem většinou zbytečné obavy.
"Potenciální zaměstnavatelé se bojí, že na lidi s postižením budou muset brát zvláštní ohledy. Mají za to, že nezvládnou penzum práce jako zdraví lidé a budou častěji stonat. Handicap našich klientů je daný, pokud ale zaměstnavatel ví, co jeho zaměstnanec zvládne, a podle toho určí jeho úkoly, mohou být pro firmu velkým přínosem," argumentuje Petra Böhmová.
Přijmout mentálně postižené by se nebála ani majitelka restaurace Fregatta, kde si Lucka, Libor a Hanka testují schopnosti nabyté během několika měsíců v tréninkovém programu kavárny Vesmírna.
"Váhala jsem, jak budou zvládat normální provoz, fungujeme jako zájezdní restaurace a hosté nechtějí dlouho čekat. Hanka s Liborem jsou sice pomalejší, ale všechno proběhlo v naprostém pořádku," komentovala práci dvojice Lucie Bahenská.
postižení hledají práciTranzitním programem neziskové organizace Máme otevřeno?, který navazuje na pracovně-tréninkový program v kavárně Vesmírna, dosud prošlo 27 klientů. Na otevřeném trhu práce se uplatnilo 15 lidí, další čtyři pracují v chráněných podmínkách. Někteří se "našli" v uklízení hotelových pokojů nebo ve školce, jiní pomáhají v hotelové kuchyni či zahradnictví, obsluhují kopírku nebo zdobí kanceláře květinami. Potenciálním zaměstnavatelům poradí organizace s úpravou pracovního místa či pracovní náplně, a formou pracovní asistence zaučí klienta při nástupu do práce. |
Nakonec ji ale překvapila jiná věc. Lidé s mentálním postižením jsou většinou optimističtí a dobrou náladu šíří i kolem sebe.
Charita, nebo chytrý tah?
Úskalí je ale víc. Mentálně postižení totiž přijímají změny hůře než zdraví lidé a k věcem si rychle vytvoří blízký vztah. "Třeba ke kávovaru, který když se vymění, je zle, protože jim to zároveň bere určitou jistotu. I to jde ale natrénovat, protože v reálném životě na to nikdo nebude brát ohled," vysvětluje trenérka.
Hosté nahoře v restauraci si ale na Libora s Hankou stěžovat nemohli. "Nejdřív mě to překvapilo, ale teď mi to připadá super, protože jim to dává šanci se realizovat," reagovala mladá žena.
Od vedlejšího stolu naopak zněla skepse. "S obsluhou jsem byl spokojený, ale zaměstnat lidi s postižením chápu jako charitu, která je možná nejvýše ve státních institucích a neziskovách. Jako podnikatel v tom žádnou rentabilitu nevidím," prohlásil muž ve středních letech.
Iluze, že klienti skončí na exponovaném místě obsluhy v restauraci, si nedělá ani Petra Böhmová. "Samozřejmě musí dělat práci odpovídající jejich schopnostem - a ty jsou omezené. Nechceme z nich udělat kavárenské zaměstnance, ve Vesmírně se však naučí samostatnosti, týmové spolupráci, pochopí vztah nadřízenosti a podřízenosti. A tyhle pracovní návyky jsou stejné všude."
Dát šanci mentálně postiženým se podle ní firmám nakonec vyplatí. "O pomocné práce není mezi zdravými velký zájem. Naši klienti je naopak dělají s velkým nadšením, protože touží být užiteční. Firmy v nich najdou skutečně loajální zaměstnance," argumentuje. A kromě toho, ctít rovné šance už patří k dobrému tónu ve firmách i v Česku.
