Dlouho se mluví o tom, že český posluchač je poznamenán německým vkusem. Je to ale přece jen ještě trochu jinak. Zatímco notně zvetšelé rockové ikony 70. let v Česku neustále vyprodávají velké sály, nositelé aktuálně progresivních trendů se k nám dostávají až s několikaletým zpožděním.
Michael Jackson zemřelZpěvákovi se zastavilo srdce
|
Dokonce ani velké hvězdy, vzešlé sice z žánrového prostředí, ale dávno už ovládnuvší americký a často i evropský mainstream, průměrnému českému posluchači nic neříkají. Vždyť kdo u nás zná byť jen jména Davea Matthewse, Johna Mayera, Michaela Bublého? Tedy lidí hrajících běžně v "civilizovaných zemích" v halách pro desetitisíce fanoušků všech věků?
A co jméno Alison Kraussové, známé sice díky společnému albu s Robertem Plantem, která ale za svou kariéru získala 26 Grammy? A kolik lidí v Česku (včetně pořadatelů samotných) vzrušuje zpráva, že se na letošním ročníku karlovarského filmového festivalu má objevit jako host Quincy Jones, majitel druhého nejvyššího počtu Grammy v celé jejich historii? A kdo aspoň tuší, za co vlastně - kromě spolupráce s Michaelem Jacksonem - tolik ocenění dostal?
S vnímáním Michaela Jacksona je to do značné míry podobné. V 80. letech, kdy Jacksona uctíval celý svět napříč sociální a věkovou strukturou, kdy zpěvák zcela změnil náhled na vizualitu populární hudby a kdy díky dobré produkci zmíněného Quincyho Jonese kolem sebe soustředil obdivuhodný tým hudebních profesionálů všeho druhu, byl v Česku tzv. "dospělými a vyspělými posluchači" vnímán jako figurka schopná oslovit leda tak holčičky ze základních škol.
Propast mezi skutečností, resp. významem, a společenským přijetím, posléze i mediálním obrazem se ještě prohloubila poté, co do Česka dorazily zprávy o jeho problémech se soudními kauzami, s dluhy, s neuspořádaným rodinným životem. Jako by už Michael Jackson nebyl zpěvák. Jen jakási chiméra, dobrá leda tak k výsměchu.
Přestože jeho kariéra v posledních patnácti letech objektivně upadala i umělecky, status velké osobnosti, která sice má své lidské mouchy, ale její význam je těžko zpochybnitelný, pokud je člověk schopen vnímat populární hudbu ve všech souvislostech, si všude ve světě udržel. Ohlas loňských pětadvacátin vydání Thrilleru a následné ohlášení koncertního comebacku toho byly jednoznačným důkazem. Nelze se ale opět zbavit dojmu, že tomu tak bylo v celém světě - s výjimkou Česka.
Zde se vlastně od oněch 80. let mnoho nezměnilo. Ze školních holčiček jsou dámy, které rády zavzpomínají na své dětství, intelektuálové i nadále ostentativně pohrdají komerční srágorou a vymýšlejí anekdoty o padajících nosech.
Normální posluchače asi potěší v rádiu zaslechnutá Billie Jean nebo Black Or White, ale nebude se zamýšlet, zda Jackson je, či není zpěvákem pouhých dvou (tří...) hitů.
Moc toho asi nezmění ani zpěvákova předčasná smrt. Taková událost obvykle obrušuje hrany, vše záporné bývá rychle zapomenuto a objevují se naopak často až přehnané superlativy. Na hodnocení odrazu Jacksonovy smrti je v tuto chvíli sice ještě brzo, ale v situaci, kdy je například nutno rušit diskuse pod nekrology, se zdá, že je všechno na svém českém místě. Bohužel.
Čtěte v sobotní MF DNES
Speciální sedmistránkovou přílohu věnovanou králi popu Michaelu Jacksonovi, která obsahuje zpěvákovy největší úspěchy a zajímavosti z jeho profesního i soukromého života, čtěte v sobotní MF DNES.
