Nálet sebevražedného útočníka | foto: Česká televize/History Channel

Jak nejslavnější americká loď Enterprise skončila ve šrotu

  • 33
Závěr války přinesl letadlové lodi Enterprise dvě nové zkušenosti. Tou první bylo vysílání letadel do nočních útoků řízených radarem a tou druhou nálety japonských sebevražedných letců. Nastupující dobu turbovrtulových letadel však už přežít nemohla.

Enterpise zasáhla ještě v konečných fázích války. Na Vánoce roku 1944 ji vrátili po opravách a vylepšeních do služby.

Loď, co nikdy nespí

Enterprise byla tehdy zmodernizovaná. Měla namontované osvětlení paluby pro noční lety. Kromě nové technologie obdržela i nové označení. Dosavadní bylo CV-6 bylo nahrazeno CV(N)-6. N znamenalo noční operace. Byla první a tehdy jedinou letadlovou lodí operující v noci.

Přibyla nová letadla, všechna vybavená radarem. Palubní radar v letadlech poskytoval právě možnost podnikat noční nálety. Pro ně bylo nutné i dokonalé maskování.

"Na našich letadlech nebylo vidět jediné světlo. I výfuky po obou stranách motoru byly zakryté. Létali jsme v tak těsné formaci, že jsme okénkem skoro viděli křídlo vedlejšího letadla," vzpomíná Tom Watts, radista bombometčík z Enterprise.

Helcatty byly nově vyzbrojeny neřízenými raketami. Každá stíhačka mohla odpálit šest raket, které byly tak ničivé, že si vysloužily přezdívku "Svatý Mojžíš".

Neřízené rakety HVAR

Rakety HvarRakety Hvar

Létaly rychlostí přes 400 metrů za sekundu a měly účinný dostřel více než 1 800 metrů. Jejich výbušná hlavice dokázala prorazit i silné pancéřování.

První noční operaci si loď vyzkoušela, když objevila pět set kilometrů vzdálených 15 japonských lodí se zásobami pro císařskou flotilu. Pohybovaly se podél pobřeží, které patří dnešnímu Vietnamu. Letka jednadvaceti nočních letounů z Enterprise zahlédla za svítání tento cíl a vydala se splnit úkol.

Když bombardéry ukončily útok, zanechaly za sebou tři potopené lodě, dvě silně poničené lodě, které musely okamžitě zamířit k pobřeží, a další dvě neschopné plavby.

Boje v Jihočínském moři

Pět dní před zahájením bojů, tedy 5. ledna 1945, se Enterprise setkala se svým operačním svazem. Skládal se ze šesti velkých a šesti menších letadlových lodí, dále z bitevních lodí, torpédoborců a podpůrných plavidel. Celkem 116 lodí operačního svazu mířilo do Jihočínského moře. Bylo to poprvé od začátku války, kdy spojenecké ozbrojené síly vpluly do vod ovládaných Japonci.

Boj v Jihočínském moři

Boj v Jihočínském moři

Během následujících tří dnů bombardovala noční skupina Billa Martina města obsazená Japonci, Saigon, Hongkong a Kanton. Byly to první útoky na tyto důležité pevninské přístavy.

Za méně než dva týdny nalétali piloti z Enterprise přes šest a půl tisíce kilometrů a potopili lodě o celkovém výtlaku 200 tisíc tun.

Vyzkoušeli si i zajímavý trik při náletu na jeden z tchajwanských přístavů. Bylo to 22. ledna 1945, dvě hodiny po půlnoci, když sedm bombardérů Avenger vzlétlo do noční tmy. Každý nesl dvě čtvrttunové bomby a šest raket ráže 127 milimetrů.

Bombardéry letěly 350 kilometrů na západ a pak ještě 150 kilometrů na severozápad, dokud se před nimi neobjevil ostrov Tchaj-wan. Cílem byl vnější a vnitřní přístav, oba plné zásobovacích lodí. Pevninskými cíli byly nádrže s palivem a malé továrny na výrobu zbraní.

Američané zde využili trik založený na malých schopnostech tehdejších radarů. Jeden letoun vystoupal do výšky dvou a půl tisíc metrů. Přesně pod ním o více než dva tisíce metrů níž letěl druhý letoun. Obě letadla se na japonském radaru jevila jako jeden cíl. Japonská protiletecká obrana se tedy zaměřila na vysoko letící stroj a ten pod ním měl volné pole.

Po těchto operacích se Američané blížili stále více k břehům Japonska. Při nočních náletech se dokonce bombardovalo už i samotné Tokio.

Další cíl: ostrov Iwodžima

Ostrůvek potřebovaly Spojené státy jako základnu, z níž by mohly vzlétat bombardéry B-29 k náletům na Japonsko. Americká invaze na Iwodžimu začala 19. února 1945.

Ostrov Iwo Jima

Ostrov Iwodžima

Zatímco námořní pěchota brala útokem pláže a bojovala na nich o každý metr, stíhači prováděli na ostrov průměrně 50 náletů denně. Bez přerušení celých sedm dnů.

Den po zahájení invaze se Enterprise vracela na základnu u Okinawy, když ji napadla nepřátelská letadla.

První vlna se objevila ve čtyři hodiny odpoledne. Jako první zaútočil střemhlavý bombardér Judy. V pět hodin deset minut sestřelila poslední střemhlavý bombardér.

Enterprise však získala během tohoto útoku podivný suvenýr. Do boku lodi byl zaražený vrak japonského bombardéru. Loď ovšem jela rychle, 35 až 40 kilometrů za hodinu, takže kusy tohoto letadla postupně odpadávaly.

Zero zaseknuté v boku Enterprise

Zero zaseknuté v boku Enterprise

Smrtelná hrozba u Okinawy

Zatímco Enterprise mířila na základnu na atolu Ulithi, kde ji čekaly opravy, Japonci připravili do boje novou drsnou zbraň. Nazvali ji "kamikaze" neboli "božský vítr". Pro všechny to byla velká hrozba. Ke konci roku 1944 se z nich stala cílená japonská taktika.

Výcvik sebevražedných útočníků

Duchovním otcem letek kamikaze byl viceadmirál Takajiro Onishi, který si uvědomil, že jeho slabě vycvičené a špatně vybavené letecké síly mají v rukávu už jen jediné eso – sebevražedné útoky. Onishi soustředil 400 letadel všech typů a stáří, která byla vrchovatě naložena výbušninami.

Američané se nyní snažili dobýt a udržet ostrov Okinawa, ležící asi 550 km jižně od hlavních japonských ostrovů, jako výchozí bod pro invazi do Japonska.

Invaze začala 1. dubna a měla trvat celých 92 dní. Spojenecká flotila čítala 1 300 lodí. Byla to největší bitva v tichomořské válce, invaze mohutnější než vylodění v Normandii.

Hrozba sebevražedných útoků byla vážná celou dobu, i 11. dubna 1945. V půl druhé odpoledne radar hlásil blížící se letouny ze vzdálenosti 130 kilometrů. Enterprise se jeden podařilo sestřelit, ale druhý sebevražedný útočník narazil v plné rychlosti do trupu lodě. Kamikaze prorazil pět palivových nádrží a protitorpédové blistry.

V 15:00 byl sestřelen další střemhlavý bombardér. Tentokrát dopadl do vody jen deset metrů od přídě. Když narazil na hladinu, jeho bomby vybuchly a na palubu Enterprise dopadly hořící trosky stroje. Hellcat připravený ke startu v katapultu se prudce vznítil a museli ho shodit přes palubu. Do setmění se podařilo odrazit šest útoků kamikaze.

Enterprise byla nucena odplout na námořní základnu na ostrově Ulithi, aby tam byly opraveny způsobené škody. Když se později vracela na bojiště u Okinawy, válka už zase vypadla jinak.

Útok jako obrana

Když 8. května 1945 skončila válka v Evropě, bylo ukončení střetů v Tichém oceánu ještě v nedohlednu. Enterprise mířila zpět k Okinawě, kde bitva vstoupila do svého osmého týdne.

Večer 12. května 1945 se 16 střemhlavých bombardérů vzneslo z paluby Enterprise do tmy. Mířily na letiště v Sasebo a Nagasaki na ostrově Kjúšú. Letci měli v úmyslu shazovat bomby po celou noc, aby zabránili Japoncům vyjít z krytů a připravit ranní lety kamikaze.

Pokaždé útočili tři hodiny, pak je vystřídala další skupina, která pokračovala v útoku další tři hodiny. Posádky japonských letadel nemohly vůbec opustit kryty. Následujícího dne nevzlétlo do vzduchu jediné japonské letadlo.

Enterprise na kolenou

Ale už 14. května v 6:10 radar odhalil nepřátelská letadla. Letěla ve dvanácti skupinách a byla jen několik kilometrů daleko. Posádka lodi se připravovala na další útok kamikaze.

Piloti kamikaze bývali čerstvými nováčky, kteří byli snadnou kořistí pro zkušené americké dělostřelce. Během půl hodiny jich bylo sestřeleno pět.

V 6:50 se však za záď Enterprise pověsilo osamělé zero. Drželo se z dostřelu a občas zmizelo v mracích.

Při následném útoku se zřítilo letadlo přímo na letecký výtah číslo jedna. O pět palub níž vybuchla čtvrttunová bomba zavěšená pod trupem zera s takovou silou, že celý výtah vyletěl vysoko do vzduchu.

Výbuch pod výtahovou šachtou EnterpriseVýbuch pod výtahovou šachtou Enterprise

Šachta výtahu a hangáry byly v plamenech. Letová paluba byla roztříštěná a vyboulená. Přední děla byla pryč, palivový systém byl zničen, výbuch smetl muže z paluby do moře. Do proraženého trupu natekly dva tisíce tun vody a loď se naklonila o dva metry.

Opravárenské čety dělaly, co mohly, ale v místě, kde kdysi býval výtah, zela obrovská díra. Loď měla otvory i v trupu a nakláněla se na bok. Oheň rovněž poničil letadla na hangárové palubě. Enterprise nemohla vysílat ani přijímat letadla. Stala se z ní nebojeschopná letadlová loď.

Poškozená Enterprise

Poškozená Enterprise

Poškozená Enterprise se musela vrátit kvůli opravě domů. Tentokrát nikoli pouze do Pearl Harboru, ale přímo do Spojených států, do Bremertonu ve státě Washington. Tam ji zastihl i konec války, když v Tokiu, na palubě bitevní lodě Missouri, podepsali zástupci císaře bezpodmínečnou kapitulaci. V den kapitulace napsal admirál Onishi omluvný dopis čtyřem tisícům pilotů kamikaze, které poslal na smrt, a pak spáchal rituální sebevraždu.

V říjnu 1945 byla letadlová loď zase zpátky na vodě a mířila do newyorského přístavu na celonárodní oslavy vítězného amerického vojenského námořnictva.

V květnu 1946, rok po skončení války, se vrátila do suchého doku. Její osud byl nejistý. Americké vojenské námořnictvo hledělo do budoucnosti a ta patřila tryskovým letadlům.

Velení vojenského námořnictva Spojených států navrhlo, aby se z Enterprise stalo plovoucí muzeum. Admirál Bull Halsey se ujal iniciativy získat na tento projekt peníze. To se však nepodařilo. Bylo rozhodnuto: Enterprise se prodá do šrotu.

Rozebraná Enterprise

Rozebraná Enterprise

Spolupracujeme s Českou televizí

Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise

Dokumentární série Letadlová loď Enterprise, v originále Battle 360°, pochází z produkce amerického kanálu History Channel. Ten ji v premiéře vysílal od února loňského roku a vykazoval velmi úspěšnou sledovanost, první epizoda dosáhla sledovanosti 1,8 milionu diváků.


Desátý a poslední díl seriálu Letadlová loď Enterprise, který nese název Kamikaze, uvede Česká televize dnes, tedy 23. června, od 20:00 na prvním programu.