Minulý týden Belgičan Sergeant v Praze předvedl veřejnosti svou unikátní metodu operace tlukoucího srdce. "Tým, který jsem měl k dispozici v motolské nemocnici, byl skvělý," složil úvodem rozhovoru profesor Sergeant poklonu českým kolegům, kteří se spolupodíleli na jeho ukázkové operaci srdečního by-passu bez mimotělního oběhu. O pražské operaci čtěte ZDE
Jean Paul Sergeant* Přednáší na mezinárodních konferencích po celém světě. Stihne tak v pár dnech vystřídat New York, Kuala Lumpur a Prahu. |
Na týmu podle jeho vlastních slov záleží nejvíc. "Moje metoda je zaměřena na pacienta, nikoliv na chirurga. Důležitý je tým a jeho interakce ve prospěch pacienta," vysvětlil své důvody pro chválu.
Sergenat přitom nebyl v Praze zdaleka poprvé. Díky výukovým seminářům ve statistice a medicíně, které vede, šlo už o jeho patnáctou návštěvu metropole. Kromě prohlídky židovského ghetta však zatím bohužel neměl na umění a památky čas.
Jaká je vaše víra, pane profesore?
Věřím v Boha, jsem v římskokatolické církvi.
Které filozofie jsou vám blízké?
Všechny jsou pro mě inspirativní. Beru si z každé to pozitivní a na negativní rychle zapomínám. Ctím rovnoprávnost ve všech ohledech. Mám výhrady proti nerovnoprávnému postavení mužů a žen, jak je tomu v muslimských zemích. Svoboda a práva jednotlivce jsou to, zač bych vždycky bojoval.
Operujete třistapadesátkrát ročně, minimálně jednou týdně přednášíte v různých částech světa... Kdy relaxujete?
Právě teď, když sedím tady u stolu a povídám si s vámi. Nebo když spím; a ještě při sportu.
Vypadáte na sportovce. Čemu se věnujete?
Mám za sebou asi pět maratonů a přes sto půlmaratonů. Dříve jsem se závodně věnoval cyklistice, nyní už jen amatérsky. Mám k tomu ještě hnědý pás v karate. Jsem sportovní prototyp, takže nepiju a nekouřím.
A máte příkladnou rodinu, že?
Mám ženu a tři syny, kteří jsou již mimo domov. Jeden působí v USA jako kvantový inženýr, druhý je ekonom a zabývá se umělou inteligencí, třetí je jen chirurg.
Má medicína ve vaší rodině hlubší kořeny?
I já šel ve stopách svého otce. On doktor, já též. O tom se nediskutovalo, prostě to tak bylo.
Začal jste studovat informatiku, pak medicínu a chirurgii a postupně se přidala statistika a ekonomie. Lákají vás i další vědní obory, byť na ně momentálně třeba nemáte čas?
Víte, já vlastně zjišťuji, že čím víc do těch jednotlivých disciplín pronikám, tím jsem si jistější, jak málo toho o nich ještě vím. Takže bych i v budoucnu rád rozšiřoval a prohluboval své znalosti.
Zajímá vás umění?
Velmi, jen čas mi brání věnovat se mu více. Přesto létám často do divadla v Salcburku a minulý týden jsem navštívil pařížskou operu kvůli představení Tosca.
|
V čem tkví budoucnost kardiochirurgie?
Myslím si, že jsme vytvořili špatný typ chirurga, který kopíruje své starší předchůdce. Tajemství a budoucnost chirurgie nejsou schovány v medicíně samé, ale v historii, ekonomii, vojenské strategii.
Ve vojenské strategii?
Ač nejsem militantní člověk, hodně inspirace je schováno například ve starověkém asijském vojenském učení Sun-c´. I pro chirurga je strašně důležité vědět, jak se v určitých situacích chovat, a mnoho odpovědí najde v tomto modelu.
Můžete to blíže vysvětlit?
Sun-c´ říká: Když strom nemůže na nějaké půdě růst, tak tam růst nebude. Stejně tak když vím, že mám pacienta, kterému nemohu pomoci, je lepší nezkoušet to, nedotýkat se ho, nechat to, jak to je. Ta situace je uzavřená. Nebo příkladem z jiného soudku může být kauza General Motors, kam se investují obrovské peníze, přestože společnost je u konce s dechem. Chápu, že tam pracuje mnoho lidí, o které se musí někdo v danou chvíli postarat. Tak raději budu investovat peníze do nich než do společnosti, která je definitivně ztracena.
My spíš říkáme, že naděje umírá poslední. Nejste za svůj názor odsuzován?
Bohužel válečné umění Sun-c´ není v Evropě příliš známé, ale lidé v Asii se jím řídí celý život. Tam mi budou snáz rozumět. Ve zbytku světa je to trochu obtížnější, ale podle reakcí posluchačů poznám, kdo mi rozumí. Problém některých lidí, a je jedno, zda je to lékař, politik, či kdokoliv jiný, je v tom, že si myslí, že mohou vyřešit úplně všechno. Tak to ale není. Jsou věci, které není schopen řešit nikdo.
Jakou roli hraje v tomhle modelu soucit?
To, že nemám žádné emoce vůči bankrotu GM, neznamená, že necítím solidaritu s těmi lidmi. Stejně tak nesu těžké břímě, když zemře pacient, ale to neovlivní mé rozhodnutí a nemá to nic společného s navrhovanými řešeními. Lidský život pro mě zůstává nejdůležitější.
Nechat umírající umřít může být spojeno i s bolestí, s utrpením. Nabízí se otázka eutanazie. Jak se k ní stavíte?
Nejsem její zastánce. Stejně jako je součást života narození dítěte, je jí přirozeně i smrt. A nikomu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat.
