Abeceda komunistických zločinů: Odplata rafinované StB

Ta schůzka trvá jen asi hodinu a půl. Sešel se na ní otec se svým synem. Sláva Volný mladší, Sláva Volný starší. Ten mladší má pouhých dvanáct let. Ten starší rovných čtyřicet. Je osudový rok 1968, začala okupace. Muži se od té doby nikdy nesetkali, Sláva Volný starší zemřel v emigraci, jeho syn nemohl ani na pohřeb.

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Otec mluví a syn poslouchá. Jsou na procházce. Sláva Volný mladší je v tom roce vážně nemocen, takže tráví léto v ozdravovně. Právě tam za ním přijel otec.

"Vysvětloval mi, že musí opustit zemi, že se dějí velké věci. Že to musím pochopit," popisuje Sláva Volný mladší.

Jeho rodiče už v té době byli rozvedeni. Ale otec slibuje, že zůstanou v kontaktu. "Říkal mi, že už jsem velký kluk, jak se to v takových situacích říká... Dal mi nějaké dary, dal mi nůž," vypráví Sláva Volný mladší.

Jenže je přece jen příliš malý, aby si uvědomil vážnost té chvíle. "Nevěnoval jsem pozornost všemu, co říkal," vzpomíná. Byla to přitom důležitá schůzka. Tehdy totiž viděl svého otce naposledy.

Po emigraci najde rozhlasový redaktor Sláva Volný starší nové místo v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa a stane se mimořádně oblíbeným u posluchačů v komunistickém Československu. Nikdy se nebude moci vrátit do své vlasti.

A jeho syn se nikdy nedostane za ním.

Rafinovaná odplata StB

Ačkoli Sláva Volný mladší nikdy nezažil přímé násilí jako například političtí vězni v padesátých letech, šikana ze strany StB určovala celý jeho život. Byla to samozřejmě rafinovaná pomsta za to, co dělal jeho otec ve Svobodné Evropě. "Nikdy mne nemlátili. Ale stále jsem cítil, jak mne ta neviditelná ruka jejich moci neustále svírá," vzpomíná Sláva Volný mladší.

Střední škola? Zapomeň!

"Vím, že otec měl Husáka v ústech několikrát denně. Svým projevem ty komunistické představitele strašně štval. On byl tou perzonifikací Západu. Když se řeklo Svobodná Evropa, každého hned napadlo jméno Sláva Volný," vzpomíná syn.

"Takže když nemohli na něj, tak to dali vyžrat mně," dodává. Byla to obyčejná odplata, pomsta komunistického režimu. Sláva Volný mladší bude trpět za svého otce až do listopadu 1989.

Závažnost té situace si poprvé uvědomí, když se chce hlásit na střední školu. Nesmí na žádnou! "Měl jsem jít manuálně pracovat, ale já byl slabý po těch nemocech, a tak se matka vzepřela. Řekla, že musím studovat. Ale nešlo to. Tak řekla, že budu sedět doma a bude mne živit až do osmnácti let," popisuje Sláva Volný mladší.

Pak se přece jen jeho matce podařilo získat jakési doporučení ze svého zaměstnání. Šla s ním na okresní výbor KSČ. A tam skutečně studium povolili. Jenže jaké! "Oni rozhodli, že mohu studovat, ale jen večerní školu, tedy při zaměstnání. A že nemusím přitom pracovat. A tou školou může být jen ekonomka. Takže se mnou chodily samé slečny ve věku 18, 20 let. A mně bylo patnáct!" vzpomíná.

Byl to samozřejmě rafinovaný tah tehdejších mocných, který měl zajistit, aby syn rozhlasového reportéra, známého ze zakázané stanice, nemohl ovlivňovat své vrstevníky.

Samozřejmě, vyšlo to. "Takže jsem nezískal žádné kamarády. Prostě mne vytěsnili ze společnosti," popisuje Sláva Volný mladší.

Kdo je Sláva Volný mladší

Kvůli svému otci si musel změnit jméno, aby mohl vystudovat alespoň střední školu. Na vysokou ho nepustili a pracovat směl jen u pohřební služby. Po celou komunistickou éru byl izolován a různými způsoby šikanován. V roce 1987, když v Mnichově jeho otec zemřel, mu československé úřady neumožnily odjet ani na pohřeb. Vysokoškolské vzdělání si doplnil po pádu komunismu.

Přejmenujte se!

A co víc! Podmínkou pro povolení středoškolského studia byla změna jména. Matka ho tedy přejmenovala na Jaroslava. Ke svému původnímu křestnímu jménu se vrátí až po pádu komunismu.

Ale ani změna jména nezměnila jeho život. Je stále občanem druhé kategorie, na vysokou školu jej nevezmou. Nejdřív odmítnutí odůvodňují vysokým počtem uchazečů, nakonec mu napíší, že není žádoucí, aby studoval.

Kdo je Sláva Volný starší

Novinář a rozhlasový redaktor se zapsal do povědomí veřejnosti svými reportážemi ze srpna 1968. Po emigraci se stal výraznou posilou československého vysílání Svobodné Evropy z Mnichova. V exilu také vydával časopis Text. Zemřel v Mnichově, v roce 1987. Své paměti nazvané Kvadratura času původně vysílal na pokračování na vlnách Svobodné Evropy, později vyšly i knižně.

Takže jde pracovat. Jenže ani to není snadné. Zkouší to v obchodě, potom u autobusového Dopravního podniku ČSAD. Ale vždycky to dopadne stejně. Vyhodí ho.

"V ČSAD si mne zavolá náměstek, říká: Byli jsme upozorněni na vaše materiály z okresního výboru KSČ. Jednal se mnou slušně, ale musel jsem z místa..." popisuje. Takže skončil zase u manuální práce.

Pojď k nám, k funebrákům

Pak se jednou v hospodě seznámil s pracovníky pohřební služby, funebráky, jak se jim lidově říká. Navrhli mu: "Nechceš k nám jít dělat dispečera? Přijď!"

Nejdřív sbíral odvahu, pak souhlasil. Jenže nabídka měla háček. Aby mohl pracovat na postu dispečera, musel si nějakou dobu odbýt jako řadový funebrák. Tedy nakládat a vozit mrtvoly.

MÝTY A REALITA

Říká se: Že každý se mohl za Husáka rozhodnout, jestli bude poslouchat a mít se relativně dobře, nebo provokovat jako takzvaný disident. Jen v tom druhém případě si koledoval o problémy.

 
Skutečnost: Byli takoví, kteří svůj osud v rukou neměli, protože trpěli za rodiče. Jejich budoucnost byla dopředu dána a oni ji nemohli změnit. Kdyby nepadl režim, byl by Sláva Volný mladší občanem druhé kategorie navždy.

Nechtělo se mu. "Tak jsem se zase rozmýšlel, ale pak jsem do toho šel. Zpočátku jsem se u té práce klepal, ale nakonec jsem v tom oboru pracoval deset let. Ukázalo se, že to není tak špatná práce," vzpomíná Sláva Volný mladší.

Navíc mu nové zaměstnání umožnilo být s otcem alespoň v telefonickém kontaktu. Doma jim totiž úřady telefon zakázaly, takže tatínkovi mohl volat jen z pošty na účet volaného. "Nyní jsem mu volal v noci za státní peníze, když jsem měl službu. Mluvili jsme třeba tři hodiny. I když to musely být obrovské účty, nikdy mi za to nikdo nic neřekl. Asi to bylo odposlouchávané, StB chtěla vědět, co si říkáme," přemýšlí.

Ostatně jindy měl tajné policisty za zády neustále. Bezdůvodně ho zadržovali, odmítali mu vyplácet peníze od otce. Nejhorší bylo, když si našel přítelkyni, kterou vzápětí navštívili dva pánové a doporučili jí, aby se s ním rozešla. "Brečela, že není tak silná, a vztah ukončila," vzpomíná.

Pak se dozvěděl, že otec umírá. Bylo to v roce 1987. Strašně toužil jet za ním. Šel na pasové oddělení, ale tam ho odbyli: "Vy jste se zbláznil!" Smáli se mu do obličeje. "Nikam nepojedete," řekli mu. "Za pár dní otec zemřel a já tam šel zase, aby mne pustili na pohřeb. Oni řekli: Neserte, řekli jsme jasně, že vás tam nepustíme. A vypadněte odtud."

Sláva Volný mladší se na pohřeb svého vlastního otce nedostal.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět uveďte Abeceda komunistických zločinů. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury, například:

Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (J. Pávová)
Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. (P. Formánková, P. Koura)
Sborník Jan Palach '69 (P. Blažek, P. Eichler, J. Jareš)
Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955 (P. Vaněk)
Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce "krátkým" 20. stoletím (L. Kudrna)