Prezident Václav klaus se obává, že se přibližujeme systému za reálného socialismu. | foto: Michal Růžička, MAFRA

Prezident Klaus: Kroky jako šrotovné odmítám

  • 994
Postupují vlády a politici mnoha zemí světa správně proti krizi? Václav Klaus se domnívá, že nikoli. Prezident vidí nebezpečí třeba v tom, jak moc nyní státy zasahují do tržní ekonomiky. Současnou krizi podle něj vyvolaly chyby ve Spojených státech, řekl v rozhovoru pro MF DNES.

"Pro mě jsou pokusy cpát peníze do ekonomiky, jako se to děje leckde v Evropě, v Japonsku, ale hlavně ve Spojených státech, naprosto neobhajitelné," tvrdí v rozhovoru Klaus a dodává: "Ekonomika je státem ovlivňována způsobem, který nebude o moc menší než za reálného socialismu. Mám obavu, že se k tomu přibližujeme."

Největší vinu za vznik krize pak připisuje Americe. "Tato krize nevznikla z jakýchsi globálních problémů. Evidentně vznikla v USA. Kvůli naprosto iracionální myšlence zrozené v třicátých letech, posílené Carterem v druhé polovině sedmdesátých let a dramaticky zesílené Clintonem. Vznikl názor, že každý Američan má nárok mít dům, a přestože na něj bezprostředně nemá, tak musí dostat hypotéku. Je evidentní, že každý Američan nemá a neměl na dům a nemá ani na splácení hypotéky. Byla to chyba kolosálních rozměrů. A o míře této chyby svědčí to, jakou obrovskou krizi v dnešní době vyvolalo," řekl kromě jiného Klaus.

Prezident rovněž odmítá některá protikrizová opatření české vlády. Například šrotovné. "Ano je to nebezpečí, ale doufám, že nakonec rozum zvítězí a žádné šrotovné u nás nikdy nebude zavedeno."

Současně si myslí, že pád vlády, nové volby a nástup další vlády příliš neovlivní protikrizová opatření. "Vycházím z názoru, že protikrizová opatření většinou vyvolávají více problémů, než kolik jich řeší. Pro mě "pohybování" vlád nevadí," prohlásil Klaus.

Prezident Václav Klaus

Odvolaná vláda Mirka Topolánka však na rozdíl od jiných evropských zemí nepřišla s tak zásadními zásahy státu do ekonomiky, což je přístup, který i vy dlouhodobě prosazujete. To se může po nástupu nové vlády změnit.
V tomto směru by mohla být nová vláda horší než Topolánkova.

V úterý jste se sešel s novým premiérem Janem Fischerem. Hovořili jste už o jednotlivých postech v jeho kabinetu? I to může boj proti krizi ovlivnit.
Přál bych si, kdyby ponechali jednoho jediného ministra. A tím by měl být ministr financí Kalousek. Já bych mu svou důvěru stoprocentně dal, věřím, že on ekonomiku udrží v pořádku.

Uvidíme, zda se vám to splní. Ale dvě největší strany, ODS a ČSSD, už v rámci dohody o předčasných volbách pomohly schválit i protikrizová opatření, která jdou dál, než se předtím počítalo. Uvažuje se třeba o zavedení šrotovného, které chtěli sociální demokraté.
Ano, je to nebezpečí, ale doufám, že nakonec rozum zvítězí a žádné šrotovné u nás nikdy nebude zavedeno.

V médiích se v posledních týdnech často objevuje, že se po pádu vlády chcete "zmocnit" českého předsednictví Rady Evropské unie. Skutečně hodláte hrát větší roli, než bylo původně domluveno? Podle dřívějších dohod byste měl třeba řídit květnový summit s Ruskem.
Bylo domluveno víc summitů. Takže kromě Ruska budu i na summitech s Čínou či Japonskem. Navíc je mnoho dalších věcí, které nejsou tolik vidět. Bude zde schůzka s ministry zahraničí Latinské Ameriky, na které mám pronést projev a uspořádat večeři. To jsou věci, které média příliš nesledují, ale je jich hodně.

A přibylo v případě předsednictví něco pro vás po pádu vlády?
Dohodl jsem se s panem Fischerem, že to pak podle situace doladíme. Záleží na tom, kdy jeho vláda začne fungovat.

Jak se na to Jan Fischer tváří? Mirek Topolánek je totiž kvůli nemožnosti "dodělat" předsednictví hodně zhrzený.
Jeho vláda nedostala důvěru, k tomu není co dodávat.

Topolánek to bere jako zradu na zájmech svých i celé země.
Koho zradu?

Všech možných lidí včetně vás.
Jistě. To já ale určitě nebudu komentovat.

Podívejme se podrobněji na problém, který zaměstnává celý svět - finanční a ekonomickou krizi. Zde jsou slova známého anglického filozofa Johna Locka: "Usuzovat není nic jiného než na základě jednoho předpokladu, jejž považujeme za pravdivý, považovat další předpoklad rovněž za pravdivý." Ukázalo se, že ekonomové a politici předpokládali v případě krize nesprávně. Své předpoklady pořád korigovali a pak už přestali odhadovat, co se stane. Dovolíte si předpovídat vy?
Předpověď, jak se bude vyvíjet krize, je jedna věc. Správně hovoříte o předpokladech a ten citát je přesný. Já ale nevím, o jakých předpokladech v minulosti mluvíme, čí byly předpoklady, které selhaly.

Slyšeli jsme ze všech stran, že to nebude tak zlé, jak se pak ukázalo.
Sleduji ekonomickou literaturu a musím říci, že analýz, k čemu povede výrazná disbalance ve světovém obchodě, výrazné zadlužování Spojených států, výrazné akumulování dolarů v rukou Číny a dalších zemí, bylo napsáno mnoho. Také bylo popsáno a řečeno, jaké to bude mít důsledky, co se stane, když tyto věci prasknou. To vycházelo dnes a denně. V ekonomické profesi tak nesmyslné předpoklady nebyly.

V politice se však pořád objevují.
To je druhá část odpovědi, jestli politická a mediální scéna tyto věci přecházela, nebo je nebrala dostatečně v úvahu. Mohu vám ukázat studie o Lotyšsku, které popisovaly podrobně, v jak tíživé situaci je tato země. Jsou staré dva tři roky. Říkaly, že ekonomika Lotyšska je před krachem. Ekonomové také znají studie o žití si nad poměry týkající se maďarské ekonomiky. Není pravda, že to nikdo nevěděl! Leckdo to věděl, jen nebyl vyslyšen.

Prezident Václav Klaus

Politici se však tvářili, že jsou zaskočeni. Souhlasil byste v případě jejich chování s Danielem Defoem, autorem Robinsona Crusoa...
...Defoe říkal něco o krizi?

Ne, ale kdysi řekl to, co platí i dnes: "Říkají lži, jako by to byla pravda."
Byl bych k tomu smířlivější. Politik nechce vytvářet nejistotu, nechce přispívat k pesimistickým očekáváním, nemá důvod, aby říkal supervarovné věci dopředu. Pak například koruna klesne, když ministr financí řekne silný výrok.

Použiji další citát. Je z vašeho textu Chiméra rovnosti, který pochází už z 1. července 1990. "Chceme-li lepší životní standard, musíme umožnit, aby byla pro ty, kteří se o to zaslouží, dostatečná motivace... Řešení není v ničem jiném než v důsledném zavedení tržních vztahů, jedině ty nám ukáží, kdo si co skutečně zaslouží." Světem se nese kritika, že lidé, kteří ke krizi přispěli, bankéři či šéfové některých podniků, naopak kvůli své motivaci tržní vztahy a celý kapitalismus diskreditují.
To je naprosto chybná a mylná optika. Není sebemenší důvod odepisovat trh jako takový jen proto, že došlo k určitým problémům na určité části trhu. Úvaha o tom, kolik má který bankéř dostávat peněz, je opravdu něco jiného.

Vám nevadí ty horentní sumy, které berou i manažeři neúspěšných a prodělečných firem?

VOLNÝ TRH

Tržní ekonomika je mnohonásobně sociálnější než jakékoli plánované hospodářství.

Už počátkem 90. let jsem se mračil, když platy našich bankéřů ulétávaly někam úplně jinam od celé mzdové struktury. Obával jsem se, že dojde ke ztrátě jisté sociální soudržnosti. Ale pochopil jsem, že to není možné žádným způsobem dirigovat shora. A dávat jim stropy. Tudy cesta nevede. Současnou krizi nevyvolaly ani daňové ráje v pár zemičkách světa, ani to, že bankéři měli vysoké příjmy. Kdo to chce na tohle svádět, tak se míjí s realitou.

Jenže lidé nechápou, jak je možné, že třeba odvolaný šéf americké automobilky General Motors dostane odstupné 23 milionů dolarů a přitom vyprodukoval v letech 2005 až 2008 ztrátu 80 miliard dolarů. Považují to za velkou nestoudnost. A příklady bychom našli v menším měřítku také v Česku.
Nejsem vykladač a ani obhájce těchto enormních příjmů. Nic v ekonomii není založeno na myšlence, co je a co není správné. Ekonomie se de facto stala ekonomií, vědní disciplínou, na soumraku středověku a počátku novověku, když opustila koncept, který se udržoval od dob Aristotela, a to byl koncept "just price", tedy spravedlivé ceny. Po dvě tisíciletí žili ti, co psali o hospodářských věcech, v logice této myšlenky. Celá ekonomie katolické církve na tom byla například založena. Staletí trvalo ekonomům, než se z toho vymanili.
V momentu, kdy přijmeme myšlenku, že nejenom cena, ale i mzda jsou cenou práce vyrovnávající poptávku s nabídkou, tak pak debatovat o tom, o kolik více či méně by měl mít šéf General Motors, je nemožné. Jestli mu to jeho akcionáři schválili, tak udělali hloupost. To není chyba kapitalistického systému, je to chyba konkrétního vedení firmy.

Ještě se na chvilku vrátím k vaší Chiméře rovnosti. Úplná rovnost neexistuje, to je fikce. Tuto představu se společnosti snaží vnutit politici. Přece bylo jasné, že mexický dělník s příjmem 25 000 dolarů ročně nemůže mít dům za 300 000 dolarů. Také u nás si lidé někdy berou úvěry a hypotéky, které mohou jen těžko splatit. A stát to podporuje. Není to politické selhání?
My jsme po listopadu '89 bojovali s pseudorovností existující za komunismu. Museli jsme obhajovat nerovnost jako přirozený stav lidské společnosti. Já jsem to propagoval ze všech svých sil.

Také jste byl za to kritizován.
Jenže v podstatě byla u nás myšlenka reálné nerovnosti přijata. Možná snadněji, než se mi zdálo v počátcích jejího prosazování. U nás nevznikla nenávist proti nerovnosti. Samozřejmě, že se k tomu ale objevují vyhrocené mediální výroky.

Ale politický svět je dnes v podstatě zahlcený slovy o rovnosti všech.
Ve světě se skutečně znova vytváří stejná chiméra rovnosti, která byla námi tak rázně odmítnuta pádem komunismu. My nejsme tahouni této myšlenky. To táhnou politici a země Evropské unie a bohužel se zdá, že v poslední době se k nim vydatně přidávají i politici ve Spojených státech amerických.

Hlásání rovnosti zní však lákavě a může být politicky výhodné.
Nové vytváření rovnosti, jejímž hmatatelným příkladem byla ve Spojených státech myšlenka umožnit každému mít dům s hypotékou, to je obrovské selhání státu, ne selhání trhu.

V souvislosti s krizí se objevily názory, že kapitalismus jako takový se již vyčerpal. Co tomu říkáte?
Nevěřím, že se vyčerpal kapitalismus. Kapitalismus byl přiškrcován, omezován a zásadním způsobem narušován nekapitalistickými zásahy do fungování celého systému. To, co se dnes děje, je důsledkem přiškrcování trhu. Nemohu přijmout optiku, která to vidí opačným způsobem. Jestli to necítí dostatečně lidé, kteří žili celý život bez subjektivní zkušenosti s komunismem, tak my bychom tuto chybu dělat neměli.

Zacituji vám jednoho autora, který není váš oblíbený. Karl Marx řekl: "Vleklé cykly prosperit a krizí nakonec kapitalismus zničí." To zní líbivě i v současné době, nemyslíte?
To zní pro leckoho líbivě, ale já už nemám potřebu bojovat s Marxem. Mám pocit, že tento boj je už vybojovaný.

To si myslíte jako ekonom, či také jako politik?
Marx byl významným společenským myslitelem, ale jako ekonom zas tak výraznou osobností nebyl. Nebudu se s ním proto vyrovnávat.

A s čím se chcete vyrovnávat?
Dnešní doba je ve smyslu společenského uspořádání na ose jednotlivec - stát nepochybně produktem velké krize dvacátých a třicátých let minulého století. Tehdy se podařilo ekonomovi Johnu Maynardovi Keynesovi (tento Angličan byl zakladatelem keynesiánství, protipólu klasické a neoklasické ekonomie -pozn. redakce) říci, že kapitalismus je nedokonalý, nedostatečný, a že když stát nevezme do rukou otěže a nezačne provádět masivní výdaje, tak kapitalismus zahyne. Toto převážilo a stalo se to dominantní představou v navazujících desetiletích.
T

CHIMÉRA ROVNOSTI

Ve světě se znova vytváří stejná chiméra rovnosti, která byla námi tak rázně odmítnuta pádem komunismu.

eď jsme v situaci, kdy hrozí, že tato krize zrodí nové Keynesy, ať se budou jmenovat jakkoli. A že posunou bod, který se za sedmdesát osmdesát let utvořil na ose jednotlivec - stát, daleko více k tomu státu. Toho se bojím a je potřeba udělat maximum, aby se tomu zabránilo. Proti tomu se budu vymezovat.

Řeknu vám slova dalšího významného člověka, básníka Samuela Johnsona, který kromě jiného sestavil velký anglický slovník. Ten napsal: "Není možné utratit peníze, aniž bychom tím někomu chudému neprospěli... Bohatství produkuje mnoho dobrého." Mám pocit, že si to část lidí v současnosti nemyslí. Naopak se domnívají, že bohatství produkuje i mnoho zlého. I z toho může plynout tvrdá kritika kapitalismu.
Lidé si od věku věků myslí, že ti bohatí jsou zlí, chamtiví a že si svůj majetek nezasloužili. To nemůžeme přijmout. Vzpomínáte-li si na nějaké záblesky kurzu ekonomiky v prvním ročníku vysoké školy...

... to jsou skutečně už jen záblesky.
Určitě jste se od té doby něco doučil. Celá myšlenka Keynese byla založená na tezi, že kapitalismus plodí automaticky nedostatečnou efektivní poptávku, a protože je poptávka nedostatečná, vzniká nadvýroba, vzniká krize a zdá se, že normální spotřebitelé a investoři nemají motiv a zájem tuto chybějící efektivní poptávku doplnit. Proto musí přijít stát, aby to svými výdaji dorovnal na úroveň, která je jakoby rovnovážná a optimální. Na tom je založena celá keynesiánská doktrína a myšlenka, že se do ekonomiky mají "cpát" peníze daňových poplatníků formou státních výdajů. Nevěřím, že rozumně myslící člověk, nezaujatý a nezaslepený, by mohl říkat, že to je důvod, proč vznikla současná finanční a ekonomická krize.

Hovoříte o zásazích státu do ekonomiky. V tomto případě tradičně nepodporujete velkou roli státu. Dnes se však zdá, že státy a vlády zasahují do finančního sektoru i jiných částí hospodářství v míře, kterou jsme ještě nepoznali. Role státu je opět obrovská.
Stát si ji ale uzurpoval, stát si ji vzal. Pro mě jsou pokusy cpát peníze do ekonomiky, jako se to děje dnes leckde v Evropě, v Japonsku, ale hlavně ve Spojených státech, naprosto neobhajitelné. Bohužel jsme stále v něčem, co je keynesiánské paradigma. To je složitější termín, jestli to unese Mladá fronta DNES...

... MF DNES unesla už kdeco.
Keynesiánské paradigma, když vezmu dějiny ekonomických teorií, bylo totálním obratem v ekonomické vědě. Ekonomové rozlišují krátké, střední a dlouhé období. Keynesiánská teorie je charakterizována jako škola krátkého období. Neboli kdybychom to chtěli trochu karikovat a kritizovat, tak krátkozrace se dívající, usilující o řešení pro danou chvíli a daný okamžik a víceméně pomíjející to, co bude zítra, pozítří, popozítří. Keynes řekl i slavný výrok: "V dlouhém období jsme všichni mrtví." To je návodem k tomu, aby se člověk, lidstvo, vlády, politici chovali krátkozrace.

Je evidentní, že každý Američan nemá na dům ani na splácení hypotéky.

Keynes začínal v momentě, kdy byl podíl státního rozpočtu na HDP pod deset procent a dostal se na vyšší úroveň pouze v dobách financování válek. Keynesiánství způsobilo zlomový posun o několik pater výše a podíl státního rozpočtu na HDP se zvýšil z deseti na třicet, čtyřicet až padesát procent, v některých zemích až 60 procent. Revoluce Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové to zase o kousek vrátila zpátky.
A proč já mám dnes mimořádný strach? Nehrozí posun z těch vzpomínaných deseti na čtyřicet procent. Tentokráte hrozí ze čtyřiceti na něco, co si nedovedu představit. To by ale znamenalo, že ekonomika je státem ovlivňovaná způsobem, který nebude o moc menší než za reálného socialismu.

Nepřeháníte už?
Aby nedošlo k pomýlení, že porovnávám EU a RVHP. Vím ale, že reálný socialismus byl systémem, který byl také diametrálně odlišný od modelového učebnicového socialismu či komunismu. Mám obavu, že se bývalému systému za reálného socialismu hodně přibližujeme.

Někteří politici se často ohánějí tím, že potřebují ve svých zemích udržet sociální soudržnost, zaměstnanost a podobně. A proto obhajují zásahy státu do ekonomiky. V roce 1993 jste citoval v Bonnu větu německého poválečného premiéra a ekonoma Ludwiga Erharda. Ten řekl: "Čím svobodnější je hospodářství, tím je i sociálnější." Není to jen boj o podobu jiného sociálního státu v Evropě?
Nesouhlasím s myšlenkou, že sociálno se dodává do ekonomiky tím, že se tam dává víc sociálních výdajů. Tržní ekonomika je mnohonásobně sociálnější než jakékoli plánované hospodářství, jak jsme si tady všichni na vlastní kůži po čtyři desetiletí zažívali.

Zdálo se, že sociální stát v poslední době v Evropě spíše oslabuje, tedy některé jeho prvky. Teď to vypadá, že v rámci vyhlášeného boje proti krizi se k němu mnoho evropských politiků vrací.
To jsou dvě věci. Jednou je empirický soud, jestli ustoupilo to sociálno v hospodářství, a druhou, jak argumentují politici. Já si myslím, že neustoupilo. Možná ustoupilo v rétorice, ale v realitě je ho tam nekonečně moc.

Mám obavu, že se hodně přibližujeme systému za reálného socialismu.

Nikdy nezapomenu na jeden summit EU, na němž byl Jacques Chirac, předchůdce dnešního francouzského prezidenta. Debatovalo se tam, jak zabránit imigraci do Evropy, primárně do Francie ze severní Afriky. Celou dobu Chirac hovořil o tom, jak zvýšit počet hraničních kontrol a jak zvětšit počet policejních lodí na moři, kde budou hlídkovat. Vzal jsem si slovo a říkal jsem - tím přece nic nemůžeme uhlídat, když si sami uměle vneseme do systému takové sociální dávky dávané každému. Lidé pak nechtějí pracovat a náš systém vsakuje zaměstnance z Maroka, Alžírska a dalších zemí. Jestli zůstane tento sociální systém, který je úplně odlišný od toho severoafrického, tak migrace bude vždy a žádné kontroly ty lidi nezadrží.
Chirac si mimo protokol vzal slovo, po čtyřech pěti letech snad už mohu citovat z uzavřených jednání, a začal křičet, že Evropa je založena na myšlence sociální a že Klaus to chce zbourat. Jenže já se skutečně bojím, že nastane nová kvalita tohoto sociálna.

Na nedávném summitu G20 v Londýně, na posledních dvou summitech Evropské unie v Bruselu, dokonce za českého předsednictví, i při návštěvě prezidenta Baracka Obamy v Praze se neustále hovořilo o tom, že krizi či klimatickým změnám se dá čelit pouze na celosvětové úrovni. Sdílíte tento názor?
Nechci pronášet žádné radikální ataky.

Ty by si čtenáři rádi přečetli.
Už jsem jich dnes řekl dost. Tato krize nevznikla z jakýchsi globálních problémů. Tato finanční a ekonomická krize evidentně vznikla v USA. Kvůli naprosto iracionální myšlence zrozené v třicátých letech, posílené Carterem v druhé polovině sedmdesátých let a dramaticky zesílené Clintonem. Vznikl názor, že každý Američan má nárok mít dům, a protože na něj bezprostředně nemá, tak musí dostat hypotéku. Zvolily se jisté institucionální formy, jak to každému Američanovi umožnit.
Je evidentní, že každý Američan nemá a neměl na dům a nemá ani na splácení hypotéky. Byla to chyba kolosálních rozměrů. A o míře této chyby svědčí to, jakou obrovskou krizi to v dnešní době vyvolalo.
Nevzniklo to jako celosvětový problém, jako absence nějakého celosvětového gosplánu - v Moskvě s takovým plánem mají zkušenost, mohli by ho tam celkem úspěšně začít pro svět organizovat zase.

To by Rusové jistě rádi udělali.
To ale nezpůsobilo krizi. Pokud Amerika chtěla žít na dluh, pokud žila myšlenkou, že dolar je světovou rezervní měnou a že si ho každý nechává, i když ho bezprostředně nepotřebuje, na financování své spotřeby, tak je výsledek takový, jaký je.

Hovoří se možná trochu přehnaně o socialismu v současné Americe, v narážce na vstup státu do tamních velkých bank či firem.
Přehnané slovo? To je slabé slovo. Neulpívejme ale na nálepce, v Americe se dialog nevede s používáním tohoto slovníku. Chcete-li to nazývat socialismem, mně to nevadí. V každém případě je vidět enormní vzrůst státu v ekonomickém životě Ameriky.

Při svém nedávném pobytu na konferenci v kalifornské Santa Barbaře jste si také v některých textech rýpnul do vládních opatření proti krizi, která dělá americká administrativa. Premiér Topolánek dokonce hovořil ve Štrasburku o cestě do pekel. Jde Amerika do pekel?
Slovní spojení "cesta do pekel" není nic, co já bych používal, nepoužil jsem ho snad nikdy ve své politické kariéře a nepoužívám ho ani v osobním životě. Ale opakuji - dělají se v USA krátkozraká opatření bez ohledu na jejich dlouhodobé efekty. Toho se velmi bojím. Zda se dá k tomu použít nějaký doplňkový expresivní výraz, to je druhá věc.

Prezident Václav Klaus

V souvislosti s krizí se objevila také teorie, že Česko není tak postižené krizí, protože nemá zatím euro. Jenže každou zemi postihuje krize jinak - stačí se podívat na Irsko či Španělsko, které euro mají, a Maďarsko a Lotyšsko, které jej nemají. Hraje v tom nějakou roli společná měna?
Určitě společná měna svoji roli hraje. Výrazným způsobem zvýšila rigiditu evropské ekonomiky, ale nebyla spouštědlem krize. Debata může být jedině o tom, zda by pro některé země byla existence eura výhodou, a to myslím, že by byla. Ale zrovna tak, jestli by pro některou chatrnou zemi, která napáchala velkou neplechu ve svých veřejných financích, naopak bylo euro jistou pomocí, i to je pravda. V úterý vaše noviny věnovaly tři stránky totálnímu rozpadu maďarské ekonomiky, takže jenom má politická zdvořilost mi zabraňuje, abych k tomu cokoli peprného dál dodával.

Peprné, ale to je přiléhavý výraz pro Maďarsko.
Proto jsem ho řekl.

Vláda, která už je momentálně v demisi, před časem oznámila, že na podzim by mohlo padnout rozhodnutí, kdy euro u nás zavést, volají po něm nejenom některé politické strany, ale i firmy. Vy nejste zatím příznivcem brzkého zavedení eura. Ale teď se hovoří o termínu 2013, 14 či 15. To už byste nebyl takovým odpůrcem?
Obdivuji odvahu vlády, které byla vyslovena nedůvěra, říkat zásadní soudy na toto téma.
Druhá věc - opakovaně jsem říkal, že po technicko-administrativní stránce je přijetí eura, jak jsme si ověřili kdysi na velmi rychlém a snadném rozdělení československé koruny v únoru 1993, poměrně jednoduché. To jenom politici si na tom snaží vybudovat nějaké zásluhy. Proto o tom mluví deset dvacet let. Zda to bude v roce 2015 či 2016, je pro mě jako pro ekonoma naprosto irelevantní, nezajímavý soud. Splnit musíme především naše domácí podmínky, nikoli maastrichtská kritéria.
Usmívám se, když se data přijetí eura posouvají. Někdy v polovině devadesátých let, když jsme se prvně dostávali do debaty o této měně, jsem vždy říkal - není důvod spěchat, není to pro nás zatím výhodné. Tenkrát jsem o tom vtipkoval: No, to bychom si pro přijetí měli nalézt nějaké kulaté výročí. Co třeba vzít euro ke stému výročí Velké říjnové socialistické revoluce v roce 2017? Myslel jsem to jako provokující vtípek. V sále se 300 či 400 posluchačů rozesmálo.

No, až se to napíše, tak to nebude znít jako vtip. Hlavně ne od vás.
Chci tím říci, že paradoxně toto mé vtipkování se asi ukáže jako velmi blízké realitě. Kdybych chtěl dále provokovat, tak kromě této historky bych se zeptal, jestli v té době bude ještě euro existovat.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue