U Ľubomíra Moravčíka jako by se zastavil čas. "Jsem prostě geneticky opožděný, vždyť i holit jsem se začal ve dvaadvaceti," říká 43letá legenda.
Ještě v roce 2001 ho zvolili fotbalistou Slovenska, pak kvůli zranění kotníku ukončil kariéru: "Ale jeden zápas bych ještě zvládl, hecnul bych se, jenže pak bych týden jezdil na vozíčku. Dynamiku v těle mám, vytrvalost je v háji."
Slovenský fotbal měl v 90. letech dvě výjimečné postavy. Právě malého dribléra z Nitry a pak flegmatika ze Slovanu Bratislava, Peter Dubovský se jmenoval. Mohl očarovat svět, střílel gól za gólem, dokonce ho koupil Real Madrid, ale Dubovský v červnu 2000 zahynul na dovolené v Thajsku. Spadl ze skály.
Když MF DNES před federální bitvou v kvalifikaci mistrovství světa hledala poslední slovenskou superstar, musela do Nitry. Moravčík vyprávěl a vyprávěl, každou chvíli zvedal mobil nebo zdravil někoho, kdo šel právě kolem kavárny. Spolužáky, kamarády, známé, fanoušky: "Servus, tak ako?"
AUDIOUKÁZKY Z ROZHOVORUPusťte si některé z odpovědí legendárního fotbalisty |
Měl jsem dům na Korsice, ale prodal jsem ho. Co tam? Rodinu mám tady, kamarády taky. S kým budu hrát tenis? S kým si zajdu na karty, pobavit se? Ne, venku bych se nudil. Leda na dovolenou. Nitra je nádherná, tam nahoře za Klokočinou jsem vyrůstal u vinohradů, tady mě to baví.
A nenudíte se?
Vůbec, jsem akční typ. Starám se o nemovitosti, do kterých jsem investoval, cestuju, sportuju a užívám si rodiny. Pohoda.
Takže je z vás rentiér? Trénování jste po dvou pokusech vzdal?
Ne, ale nebudu se podbízet. Vedl jsem reprezentaci do 17 let, skončila mi smlouva a šmytec. Nikdo se mě neptal, co by se mělo dělat dál, nikdo nechtěl analýzu. Prostě konec. To je fotbal na Slovensku.
Ještě na podzim jste vedl Zlaté Moravce. V půlce ligy jste byli poslední a...
Vyhodili mě. Analýza? Koncepce? Diskuse? Nula! Nemáš výsledky, tak jde další. Já přece nemám čarovný proutek. Ano, trenér je za výsledky zodpovědný, ale já říkám: Na 50 procent! Ale co, je to pryč. Já vím, co umím, jaké mám zkušenosti, co můžu nabídnout.
S fotbalem jste prošel celý svět: Francii, Německo, Skotsko, Japonsko.
Ale teď už nejsem hráč, nechci být na fotbal odkázaný, když mi nepřináší radost. Všechno, co ve světě dělá fotbal fotbalem, u nás nefunguje. Nejsou stadiony, hráči, koncepce, trpělivost, televize, peníze.
Takže od fotbalu utíkáte?
Ne! Já neumím na fotbal zanevřít, ale chci mít plnohodnotný život i bez něj.
VZPOMEŇTE NA MORAVČÍKOVY VÝKONY V DRESU CELTIKU
Třeba se na Slovensku bojí vašich názorů, vašeho temperamentu.
To nemá logiku. Jako by někdo hledal nového šéfa automobilky a přitom ho vybíral mezi traktoristy. Já svému fochu rozumím, ale nebudu se nikam cpát. Chci pracovat tak, aby mi fotbal dělal radost.
Do Prahy na velké kvalifikační derby Česko – Slovensko vyrazíte?
Jasně, chci to vidět na vlastní oči. Je to víc než derby. Ten zápas není rozhodující pro skupinu, ale pro naše dva národy absolutně. První duben je den pravdy. Ukáže, jestli máme šanci na postup. Bod by byl zlatý, protože odvetu máme doma.
Jaký jste vlastně fanoušek?
Dobrý a věrný. Naposledy s Polskem jsem po gólech dvakrát vyskočil jako tygr. Poprvé v životě.
Seriál MF DNES: Už vyšlo1.díl Život bez mikrofonu mě nezabije, říká Karol Polák Dnes: Lubomír Moravčík, poslední slovenská hvězda Příště: Jozef Adamec, autor hattricku proti Brazílii Marek Hamšík, současný "slovenský Nedvěd" |
Asi se shodneme, že česká reprezentace je podle zkušeností, úspěchů a výčtu jmen lepší. Koho z ní byste vzal do slovenské?
Rosického. Kdyby byl zdravý, tak z fleku. On je moje krevní skupina. S ním byste byli o dvacet procent silnější. Škoda pro vás.
Hrál jste ještě ve společném týmu na mistrovství světa 1990. Máte v Česku kamaráda na život a na smrt?
Tak blízký vztah nemám s nikým, ale s Ivanem Haškem si občas zavoláme. Když dostal šanci jako trenér v St. Etienne, chtěl mě za asistenta, ale zatrhli mu to. SMíšou Bílkem, který trénuje v Ružomberku, je každé setkání příjemné.
Žádná nevraživost s Čechy?
Ne, i když tehdy jsme si mysleli, že nás utlačujete. Ale to si myslí každá menšina v opozici. Když se před Itálií vraceli do mužstva Kubík s Knoflíčkem, dva emigranti, dva Češi, tak to vřelo.
Byl jste proti?
Já byl mladý kluk z Nitry, žádná osobnost, na mně nezáleželo. Ale pohoda to nebyla. Budoucnost nakonec ukázala, že to byl dobrý tah, oba pomohli. Vyhrávalo se, udělala se parta, úspěchy pak potlačily menší spory a přátelství přetrvalo. Dneska je fajn, když si s Lubošem Kubíkem zahraju golf v Pardubicích.
Jak vůbec vzpomínáte na ten šampionát? Padli jste až ve čtvrtfinále po boji s Německem.
Bože, vždyť už je to skoro 20 let. Hned si vybavím, jak všude vlály naše vlajky, tolik jich nikde předtím nebylo. A my postupovali. Euforie. Škoda té penalty ve čtvrtfinále, mohli jsme Němce potrápit ještě víc. ještě větší škoda, že jsme nepostoupili o čtyři roky později do Ameriky. Tam bychom byli v plné síle. V době Itálie jsem měl za sebou jediný zápas Poháru UEFA a proti mně stáli Matthäus, Klinsmann, Brehme. Světové persony. O čtyři roky později bychom ukázali zkušenost, kvalitu. Do Ameriky chybělo pár centimetrů.
Spíš jsem myslel, že si vzpomenete na svou kopačku, jak ve čtvrtfinále letěla vzduchem. Dostal jste za to červenou kartu. Kde je ta kopačka dnes?
Někde na smetišti, nevím. A co bys dělal ty? Littbarski mi zul kopačku, jasný faul a rozhodčí nic. Helmut Kohl se jmenoval ten Rakušan. Tak jsem mu chtěl říct, ať něco dělá. No dobře, moje chyba.
Kdybyste nebyl tak impulzivní...
Kdybych nebyl tak impulzivní, tak bych nebyl takový hráč. Ke mně patřila dynamika, hádky, život. Na hřišti to ve mně vřelo. Nejsem hlupák, ale občas jsem ujel. Jednou jsem se ohnal, podruhé dal pěstí, potřetí zaječel.
Hodně zvláštně jste skončil i v reprezentaci. To byl taky zkrat?
Zkrat ne, prostě rozhodnutí. Říjen 2000, hrajeme doma se Švédy potřebujeme vyhrát. Jenže já dostal roli levého křídla, za 55 minut jsem se potkal čtyřikrát s míčem pak mě trenér Adamec vystřídal.
Pořád vám to leží v žaludku, co?
Je mi to fuk, ale tenkrát mě to naštvalo. Kdyby si se mnou trenér aspoň promluvil. Bylo mi pětatřicet, nemohl jsem kmitat tam a zpátky. ve chvíli, kdy se zápas lámal a já mohl být užitečný, tak jsem seděl. Hrálo se 0:0, tak povídám: To nemá význam, děkuju, sbohem.
Hodně vznětlivá reakce. To se moc neslučuje s tím, co vám vtloukal do hlavy tatínek.
On byl ze sedlácké rodiny a říkal mi: S kloboukem dolů musíš projít celý svět. Být slušný, zdravit, pomáhat, nedělat podrazy. Ale pozor, já takový jsem. Kdybych byl arogantní člověk, nikdo se se mnou nebaví. já mám spoustu přátel.
Mimochodem, roste na Slovensku nový Moravčík? Drzý vůdce, který kličkuje, střílí góly a rozehrává rohy oběma nohama?
Ne, dneska je jiná doba, fotbal je propracovanější. Ale být o deset let mladší, prosadím se dneska snadněji než dřív. Mně tehdy pořád někdo funěl na záda a okopával achilovky. Já přitom někdy potřeboval volno jen dva metry čtvereční, abych přebral balon, naznačil tělem, udělal kličku, pár kroků a vystřelil. Jenže jsem neměl ani 50 centimetrů prostoru.
Dneska se brání zónově, každý má místo. Navíc rozhodčí ofenzivní hráče chrání, zatímco tenkrát mě obránci tak dlouho okopávali, že jsem se kolikrát musel mstít sám. A míče? Lítají jako kaťuše, ve vzduchu plavou. S těmi by se dávalo gólů.
Vždyť jste končil před osmi lety. Neříkejte, že tehdy byl fotbal tak odlišný.
V Celtiku jsem zachytil poslední vlak, tam se hrál kultivovaný fotbal, který jsem miloval. Kolem mě výborní hráči, plné stadiony.
Když vás do Celtiku kupoval trenér Vengloš, bylo vám už 33. Nepochyboval jste?
Já na tu šanci čekal celý život. Když mi asistent trenéra poprvé ukazoval stadion, povídám mu: Vážně sem chodí šedesát tisíc lidí? Na každý zápas? Tak to neexistuje, abych hrál špatně! Oni si totiž mysleli, že jsem ztroskotanec, který spadl z Marsu, nikdy o mně neslyšeli a já se zařekl: Počkejte, já vám ukážu. To je přesně moje povaha. První velký zápas jsem dal dva krásné góly proti Rangers a už to jelo. Za dva týdny už celý stadion křičel: Lubóóóó.
S Celtikem jste nakonec získal dva tituly. Nelitoval jste, že jste St. Etienne neopustil dřív než po šesti letech?
Ale jo. Nejlepší léta jsem prožil v klubu, který rozprodával hráče, a kolem mě pak běhali dorostenci. A ještě mě chtěli poučovat, jak se dělá fotbal. Občas jsem se musel i prát, protože se mi smáli za zády.
Tak proč jste nepřestoupil? Přece jste mohl.
Stačilo kývnout Marseille a mohl jsem v roce 1993 vyhrát Ligu mistrů. Byl jsem v nejlepších letech, na vrcholu sil, ale náš tým byl průměrný. Štvalo mě to, jenže já byl vděčný vedení, že mi dalo šanci, jednu chvíli jsem patřil mezi nejlépe placené hráče Francie. Dneska vím, že ve velkém klubu bych byl ještě lepší, ale tehdy jsem nechtěl utíkat.
I slavný Zinedine Zidane se od vás učil. Vzpomínáte?
To už je dávno. Když Zidane začínal v Cannes, byl jsem zrovna na titulní straně magazínu France Football. A když se ho pak po letech novináři na ostrovech vyptávali na nějakého Moravčíka, okamžitě si vzpomněl. Řekl pár pochvalných slov a stala se z toho legenda. Ale Zidane se ode mě neučil, jeho obdaroval fotbalový bůh ještě víc než mě.
Co se vám vlastně vybaví, když se řekne fotbal?
Hra, která mě fascinuje. Krásná a vzrušující. Fanoušci, góly, adrenalin. Můj život.
Ľubomír Moravčík
Hrál také v Bastii, Duisburgu a krátce v japonské Ičihaře. Po kariéře pracoval jako prezident Ružomberku, dva roky vedl reprezentaci do 17 let a loni na podzim Zlaté Moravce. Je ženatý, syn Matúš studuje ve Skotsku, dcera Róberta v Nitře. |
