Z komedianta tu a tam přesedláte na vážné role. To byste možná před pár lety neřekl.
Je to pro mě opravdu něco nového. Dřív jsem měl z takových rolí hrůzu. Ale to neznamená, že bych je nechtěl hrát – připadlo mi, že dramatické role mají šanci upozornit na myšlenky a názory, které mají sílu i smysl. A teď jsem se k nim konečně dostal.
Hrajete muže, který toho moc nenamluví. Věřím, že zrovna pro vás to musí být těžké.
To je pravda, ale pomáhá mi režisér. V sitcomech nebo v hudbě využíváte každou vteřinu, nic nenecháte nazmar. Vydáte ze sebe maximum, odejdete a zhroutíte se vyčerpáním. Tohle jsem si přenesl i do herectví, takže v Sedmi životech jsem měl pocit, že se vlastně moc nesnažím. Pak mi režisér řekl: "Prostě se uvolni. Potřebuji jen, abys tomu věřil, já už se postarám o zbytek."
Váš hrdina je vaším opakem, žije v temnotě, nic necítí. To mi řekněte, jak se do něj můžete vžít?
Stálo mě to hodně sil. Dělal jsem to tak, že jsem sbíral lidské osudy. Klíčem k té roli je životní trauma, ale do takové situace jsem nebyl schopen nebo spíš ochoten se dostat. Hrál jsem boxera Aliho nebo kapitána ze Dne nezávislosti, lidi, kteří dokázali traumatům s velkým nasazením a vztyčenou hlavou čelit, ale to pro většinu z nás moc neplatí. A pro mě rozhodně ne.
Přinese si herec, který hraje takhle složitou postavu, něco z ní i domů?
To se nedá jen tak ze dne na den vypnout. Trvá možná měsíc, než se do toho úplně dostanete, než se chováte instinktivně – a pak zase celé týdny, než z role vystoupíte. Jednou doma u večeře jsem se ptal syna: Proč je tu takové ticho? Odpověděl: Protože vypadáš jako cvok! A já se chytil za hlavu. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem přišel domů s tím šíleným pohledem svého hrdiny.
TRAILER K FILMU SEDM ŽIVOTU
Vaše filmy krize nekrize vydělávají pěkné balíky peněz...
... měl jsem teď pár úspěšných let, ale mentalitu chudého člověka nezměníte. Jakmile jednou vyrostete jako chudý, pak prostě nic neberete jako samozřejmost. Nikdy se úplně neuvolníte a čekáte, kdy to skončí; všechno se daří, ale ve vás to trochu hlodá. Můj otec byl údržbářem, lezl na sloupy a opravoval poruchy, když vypadl proud. Rád na to vzpomínám a dělám si z toho legraci, ale když si uvědomím, jak tvrdý život měl... Toho se nikdy nezbavím.
Ale prosím vás, jste úspěšný a řekl bych, že tím i dobře zajištěný. Kde se tedy bere ten strach?
Pracuji díky principu jin a jang, vyrovnávání naděje a strachu. Myslím, že v podstatě mám strach, motivuje mě bolestná představa, že mě žena jednoho dne přestane milovat, že nebudu schopen pomoci svým dětem. Ale vím, že naděje a strach jsou propojené, tak prostě žiju v naději, i když vím, že jde ve skutečnosti o totéž.
S úspěšnými filmy souvisí i jiná věc – jejich pokračování. Jak to v tomto ohledu s vámi vypadá?
Máme dobrý nápad na dvojku Já, legenda. V zásadě, a to neberte jako název, jen jako náznak příběhu, jde o poslední boj na Manhattanu, pád posledního vzdorujícího amerického města. Už nebudu na plátně sám, když se o tom bavíme, tak to zatím stylově připomíná Zachraňte vojína Ryana. Pokud jde o pokračování Hancocka, tam jsme zatím jen načrtli celý Hancockův svět. Diváky asi překvapí. A kdybych mohl, točil bych klidně třeba Mizery 6. S Martinem Lawrencem je neuvěřitelná legrace, zbožňuji Miami a ten žánr je snem každého malého kluka – najednou máte rychlá auta, hezké dívky, pistoli, a padouši vždycky prohrají. Točil bych Mizery pořád.
