Loni na Jeden svět dorazilo přes sto tisíc diváků, letos chtějí organizátoři rekord pokořit. U festivalu, který veřejnosti představuje výhradně dokumentární a publicistickou tvorbu, se dá nicméně takové číslo považovat za zázrak. I kdyby nový rekord nepadl.
Pro úplnost je nutno říct, že slůvko "výhradně" letos zasluhuje doplnění: poprvé v historii přehlídky je totiž na programu vedle dokumentů a reportáží i jeden hraný film. El Pasu Zdeňka Tyce se této výsady dostalo díky námětu, který zpracovává skutečný příběh romské vdovy. Matka devíti (ve filmu sedmi) dětí bojuje s úřady, předsudky i romskou hrdostí, která jí paradoxně podtrhává nohy.
ZNĚLKA K FESTIVALU JEDEN SVĚT
Jinak se ale jedenáctý Jeden svět vydává lety prověřenou cestou: sází na dokumenty, které nás zavedou na Dálný východ, do odlehlých oblastí Afriky či třeba do jihoamerických favel. Staví Evropana tváří v tvář situacím, které se mu nutně musí jevit jako absurdní, extrémní či zcela nepochopitelné, a snaží se je vysvětlit.
V programu tak najdeme celou jednu sekci věnovanou africké oblasti (Obrazy Afriky). Zahajovacím filmem festivalu je zase Barmský VJ, jehož hlavní postavou je mladý reportér Joshua, který společně s dalšími kolegy z exilové televize Democratic Voice of Burma podrobně zachytil protivládní demonstrace ze září roku 2007 a jejich brutální potlačení.
UKÁZKA Z FILMU BARMA VJVzhledem k tomu, že 11. ročník Jednoho světa probíhá v období českého předsednictví EU, dominuje mu megasekce Evropa v (jednom) světě, která má hned pět tematicky odlišených podsekcí (Ekonomika, Energetika, Modrá zelená planeta, Evropa jako globální hráč a Evropa bez bariér). Přetřásá se v nich vše, co "hýbe dnešním světem" - od nafty a plynu přes energetiku nebo klimatické změny až po aktuální finanční krizi.
Méně okázalou, ale o to zajímavější součástí festivalu je potom soubor filmů věnovaný dvacátému výročí pádu Železné opony (20 let demokracie ve filmu). Nejenže se na historii dívá optikou dnešního člověka, jeho cílem je také oslovit první generaci Čechů, která vyrostla ve svobodě a demokracii. Právě ona by se totiž měla stát hlavní "cílovkou" festivalu, který jinak myslí na všechny věkové skupiny (důkazem budiž novinka v podobě projekcí pro děti a rodiče v divadle Minor).
Jeden svět V praze
|
Pražská část festivalu začne 11. března, potrvá do 19. března. Centrum dění bude již tradičně v kině Lucerna, dalšími festivalovými kiny jsou Světozor, Divadlo Archa, Atlas, Francouzský institut, Městská knihovna, Evald, Ponrepo, Divadlo Minor a nově i KC Zahrada a KC Spořilov. Divácky nejúspěšnější filmy budou k vidění po festivalu 20. a 21. března v kinech Světozor a Lucerna. Na co jít podle iDNES.cz
Vzhledem k tomu, že celkově by měl představit 123 dokumentů z více než čtyřiceti zemí celého světa, předkládáme pár tipů pro všechny, kdo chtějí do kina, aniž by museli studovat rozsáhlý katalog.
Bar na Victoria Station (Polsko, 20 let demokracie ve filmu) Polských filmů je v "demokratické" sekci požehnaně, tenhle ovšem zachycuje jeden z nejpříznačnějších rysů porevolučního Polska - expanzi mladých Poláků do zahraničí. Piotr a Marek, Poláci bez práce a kvalifikace, vidí svou budoucnost v odchodu do Anglie a pro začátek si otevřou malé bistro na nádraží Victoria. Svěží snímek, natočený ve stylu direct cinema.
TRAILER K FILMU BAR NA VICTORIA STATIONCo jsme si, to jsme si (Německo, 20 let demokracie ve filmu)
Jak vás může napadnout strávit poslední rok svého života s člověkem, který vás před třiceti lety špehoval pro východoněmeckou Stasi? Režisér Thomas Heise se vydá do francouzských hor položit tuto otázku svému bratrovi, který tam odjel za dávným přítelem Michou. Udavačem. Film o přátelství, odpuštění a studu z provinění.
Největší přání (Československo, 20 let demokracie ve filmu)
"Jaké je vaše životní přání?" ptal se Jan Špáta zástupců mladé generace v roce 1964. Bylo to období politické liberalizace, a tudíž i doba velkých vizí a tužeb. Příslušníci první generace, která dospěla po druhé světové válce, se k životu v socialismu vyjadřovali otevřeně a kriticky, takže není překvapivé, že byl film v roce 1969 zakázán. Jan Špáta se ke své anketní otázce vrátil v roce 1989. Shodou okolností byl posledním natáčecím dnem 17. listopad a otázku po největším přání štáb položil i těžkooděncům na Václavském náměstí.
Z 32 (Israel/ Francie, Panorama)
Dílo slavného dokumentaristy Avi Mograbiho zachycuje výpověď mladého izraelského vojáka, který se zúčastnil odvetné akce za smrt několika svých kolegů. Oko za oko, znělo zdůvodnění rozkazu - cílem bylo zabít šest Palestinců, kteří se smrtí izraelských vojáků neměli nic společného. Cenný vhled do aktuálního dění v pásmu Gazy.
Vítejte v KLDR! (Česká republika, České film)
Originální dokument Lindy Jablonské, která se s cestovní kanceláří vydala na teprve druhý povolený výlet do komunistické KLDR, už běží v kinech, vůbec ovšem nebude na škodu, když ho uvidí pár lidí navíc. Nejenže v člověku vyvolává mrazivé deja vu, ale ještě decentně, leč výmluvně poukazuje na nadčasovou bezpáteřnost malého českého človíčka. Co spojuje všechny proletáře světa? Slivovice.
