Gomora ukazuje zcela jiný svět než americké mafiánské ságy. | foto: Cinemart

Filmová Gomora opravdu nevychází divákovi příliš vstříc

  • 3
Paradoxně vše, co se kolem Gomory točí, vyvolává větší vzrušení než film sám. Obraz neapolské mafie vznikl podle knihy Roberta Saviana, která se stala bestsellerem roku 2006; jejímu autorovi hrozí Camorra smrtí, takže je pod neustálou policejní ochranou.

Podobné pozdvižení se strhlo kolem filmu, jakmile vyhrál velkou cenu v Cannes a sadu evropských filmových cen: za nejlepší film, scénář, režii, kameru a pro herce Toniho Servilla. Apokalypsa i nuda Když pak při oscarových nominacích vyšel naprázdno, Evropou se šířil zklamaný úžas. Přitom se však není čemu divit.

TRAILER K FILMU GOMORA

Vypravěčská podoba Gomory totiž neodpovídá americké představě klasického příběhu a po pravdě ani očekávání evropského masového diváka. Distributor v ní vidí "brutálně syrovou fresku o cestách, jakými neapolská Camorra ovládá všední život lidí, o světě, kde jediným zákonem je násilí, jedinou hodnotou moc a jedinou řečí štěkot zbraní". A Eva Zaoralová ji v článcích z Cannes popsala trefně jako "apokalyptický obraz praktik mafie ztvárněný s neobyčejnou autenticitou a beze stopy melodramatičnosti", ovšem s úskalím, že "pro nedostatek informací o kontextu působí film postrádající ústřední postavu poněkud chaoticky".

Z filmu Gomora

Dá se to říci i jinak: cenou za tichou podprahovou účinnost je nuda navenek. Gomora opravdu ukazuje zcela jiný svět než americké mafiánské ságy od Kmotra k Skryté identitě. Obchody s drogami, nebezpečným odpadem i oblečením se odehrávají na půdorysu věcné reportážní všednosti, v kulisách zašlého sídliště, jímž se potulují děti v rolích poslíčků.

Výrostci si tu chodí pro narkotika s nadávkami na roztahovačné Kolumbijce a dospělí počítají peníze: ručně a zručně, výhradně hotovost; tady se nepěstují karty ani konta. Co chvíli někdo tasí pistoli, vesměs jen tak, bez účelu; vlastně žádná viditelná činnost se tu nevyvíjí, kromě věčných schůzek a smlouvání.

Z filmu Gomora

Zde nežije vyšlechtěná elita mafiánské aristokracie a la Kmotr, nýbrž vybydlená čtvrť prorůstá chapadly zespoda; občas tryská voda z prasklého potrubí, občas tu profrčí policisté. Přes dokumentární nezúčastněnost člověkem několik scénotřese. Třeba "nábor" mladých, jejichž maturitní zkouška znamená obstát při střelbě jako terč; pak jim poklepou na rameno – Teď už jsi chlap.

Nebo malí kluci řídící výbušné náklaďáky, kterým dávají na sedadla polštářky, aby dosáhli na volant. Bezútěšnost však křižuje mafiánskou krajinu pouze v útržcích dějů a charakterů, coby záznam jisté předurčenosti a prázdnoty, ale bez zápletky, emocí, bez výrazného hrdiny i jeho protihráče. Není s kým cítit, koho litovat – primitivy řádící na pusté pláži se zbraněmi či hrubé dacany v nevěstinci sotva. Snad jen toho krejčíka, který se zaplete s Asijci, nebo teenagera, jenž tak brzy pocítí tvrdou nevyhnutelnost hesla Když nejsi s námi, jsi proti nám.

Gomora opravdu nevychází divákovi příliš vstříc; možná si svou formou vylepšuje skóre na uměleckých festivalech, ale oslabuje účinek sdělení, které má přitom obrovský potenciál. Nezrcadlí totiž ani romantizovanou příbuzenskou pospolitost, ani úsměvnou nadsázku bodrých patronů, na nichž stavějí jiné mafiánské filmy. Tahle „rodina" neváhá do vzájemné války zatáhnout ženy i děti.

Gomora
Itálie, režie M. Garrone
Hodnocení MF DNES 60%