Co k tomu Wohnout vedlo a co si od odvážného kroku slibují, objasňuje kytarista a zpěvák Honza Homola.
Proč jste se rozhodli nechat na lidech, kolik chtějí za desku zaplatit?
Ten plán jsme měli dlouho. Čekali jsme, až se nám podaří sehnat sponzora, který by to utáhl. Náklady byly totiž vysoké. Nahrávali jsme ve velkém studiu, platili lidi kolem a neomezovali se. Tušíme, že internetové vydávání časem stejně přijde. Jen jsme zariskovali dřív.
Desku podobným způsobem, i když bez velkého sponzora, vydali britští Radiohead. Inspirovali vás?
Nám se to hrozně líbilo, ale v té době jsme neměli nový materiál. A nemohli jsme to udělat stejně, protože české publikum je jiné. Čtrnáctiletý kluk si to třeba stáhne zadarmo, někdo starší si řekne, že jsme s tím měli nějakou práci a výdaje, tak něco ze slušnosti pošle. Takže proto to bez sponzora nešlo. Každopádně jsme vždycky byli kapela, která tlačila na vydavatelství, aby deska stála co nejméně. Přišlo nám, že i těch 250 korun, na které jsme se dostali, je pro někoho, kdo intenzivně sleduje muziku, pořád hodně.
Vždycky jsme chtěli, aby desky stály co nejméně.
Deska je na internetu od neděle. Znáte už první výsledky?
Honza Homola
Ještě ne, zatím jsem jenom sledoval reakce fanoušků. Už když jsme oznámili způsob vydání, tak jsem prolezl všemožné internetové diskuse a zjistil, že se tam k tomu lidi stavějí dost rozpačitě. Působí to na ně nevěrohodně, že by si měli kupovat něco virtuálního, co nemůžou držet v ruce. Jako by k tomu měli automaticky nedůvěru, když je to zadarmo.
Myslíte, že si počkají a pro desku radši půjdou do obchodu?
Z reakcí, které zatím jsou, jsem pochopil, že spousta fanoušků chce opravdu to cédéčko fyzicky držet a zařadit si ho i s bookletem někam do poličky. Ale asi je to jenom otázka času. Když přišel formát MP3, taky k němu měla spousta lidí nedůvěru, že to není zvukově kvalitní. A dneska každému sviští v ipodu a neřeší to.
Fyzicky desku poprvé vydáváte mimo velké vydavatelství Sony, ale na labelu vaší manažerky. Proč?
Zjistili jsme, že vydavatelství už poslední dobou stejně oslovujeme jen kvůli distribuci, protože všechny věci kolem jsme si schopní zařídit sami. Myslím, že díky internetu nebude k vydání desky potřeba žádný kapitál. Kapela si ji nahraje doma na počítači a pak vydá na síti.
To však asi nebude cesta pro začínající skupiny. Těm chybí jméno a lidé je neznají tak jak třeba vás.
To si nemyslím. Odpadnou jim velké náklady s fyzickým vydáváním. A zájem se dá vzbudit přes servery jako Facebook nebo MySpace, kam chodí spousta lidí. Chce to jenom trochu šikovnosti.
Karton veverek jste poprvé nahrávali s producentem. Proč jste si vybrali právě Borise Carloffa, známého spíš z elektronické hudby?
Vždy jsme si aranže vymýšleli sami a už jsme trochu cítili, že by to chtělo vnější zásah. Spousta písní na nové desce není tak prvoplánově líbivých a člověk se k nim musí proposlouchat. V tom nám Boris pomohl. Nešli jsme za ním se záměrem, aby nám tam dával mašinky a samply, ale hlavně jsme chtěli, aby jinak pojal zvuk bicích a kytar. Do téhle chvíle jsme nahrávali zajetým bigbítovým způsobem. Karton veverek je v tomhle směru experiment, pro posluchače to bude možná těžší přijmout.
