Málokterá realtime strategie – samozřejmě s výjimkou legendárního Starcraftu – si mezi hráči dokázala za posledních deset let vydobýt takové renomé jako zprvu nenápadný Warhammer 40.000: Dawn of War. Hry podle licencí sice bývají komerčně úspěšné, avšak poměrně rychle zapadají.
Ne tak Dawn of War, který se drží na výsluní pěkných pár let a za tu dobu se dočkal hned tří obsáhlých datadisků. Ostatně, za hrou stojí špičkové studio Relic Entertainment, jež nás o svých kvalitách přesvědčilo už v Homeworldu a také v Company of Heroes. Dawn of War je ale jejich pravděpodobně největší trefou do černého.
A s druhým dílem rozhodně nehodlají zůstat pozadu. Nakonec, vedoucí designér Jonny Ebbert neopomene v
jakémkoliv rozhovoru zmínit, že „dávají do pořádku to, co v žánru RTS běží šejdrem“. Můžeme to brát jako chvástání, ale základem úspěchu je uvědomění, že s tímhle žánrem už skutečně není několik let vše v úplném pořádku.
A je pravdou, že Dawn of War 2 mění opravdu mnohé. Už samotné pojetí jediné příběhové kampaně ve hře překvapí. Nejedná se totiž o klasické lineární tažení, nýbrž kampaň dynamickou, v níž je třeba zachránit a udržet jistou část univerza v moci Space Marines.
Co působí na pohled jako monumentální úkol, je svými prostředky poněkud minimalistické. V kampani totiž ovládáte víceméně jen tří až čtyřčlenné skupinky vojáků, jejichž vůdci se vylepšují RPG způsobem.
V průběhu tažení vaše síla roste ze dvou až na šest bojových jednotek, přičemž do každé mise si můžete vzít čtyři z nich. Důležití jsou přitom jejich velitelé. Parta seržanta Tarkuse je univerzální a hodí se jak do boje na blízko, tak na dálku. Bojová jednotka pod Thaddeusem se vyznačuje schopností skákat se svými jetpacky přímo mezi nepřátele a zase jejich chumly opouštět.
Hoši Avituse třímají v rukou těžké kalibry, jako jsou například plasma kanóny. Svěřenci Cyruse jsou pro změnu průzkumníky a dokáží se neviditelně pohybovat v blízkosti nepřítele. Poslední jednotkou je sám o sobě Davian Thule, který ovládá mohutný exoskeleton, jakéhosi mecha.
Neuvěřitelný je detail, jaký autoři věnovali vybavování jednotek, respektive jejich vůdcům, což ale ovlivňuje i řadové svěřence.
Zabalí si Avitus ro ruksaku raději kulomet proti pěchotě, nebo raketomet schopný rozstřelit pancíř? Bude se Cyrus ohánět sniperkou, nebo na to raději půjde tvrdě brokovnicí? Toto určování výbavy probíhá před každou misí.
Věcičky přitom získáte coby odměnu za splněné úkoly, ale často také vypadávají ze zabitých nepřátel. Pravda, je trochu komické, když z hmyzoidního Tyranida vypadne samopal, ale co naplat – nějak se to vyvážit musí. Důležitější je, že tyto prvky do hry implementují širokou platformu pro taktizování a odlišný průběh misí.
Není třeba dodávat, že předměty jsou silným motivačním faktorem. Hráč chce mít své oblíbené postavičky co nejlépe vybavené. Příjemné je, že nadbytečnou výbavu můžete proměnit za zkušenosti a udržovat tak na výši i oddíly, které neberete do boje tak často. Právě v bitkách se totiž jednotky zlepšují a jejich šéfové se zlepšují ve specifických talentech. 
Například Tarkusova „vůle“ vám umožní házet granáty bez spotřeby munice.
Další poměrně svěží, byť ne naprosto originální, myšlenkou je nelineární tažení. Hra vás vrhne do relativně malého vesmírného sektoru, jenž se jmenuje Aurelia a skládá se ze tří planet – pouštní Calderis, džunglovité Typhon a městské Meridian. O jejich ovládnutí a udržení budete neustále bojovat, a to s trojicí nepřátelských ras, který si na Aurelii také dělají zálusk. Jde o barbarské Orky, pokročilé Eldary a nechutné Tyranidy.
Z jednotlivých planet přicházejí pravidelná volání o pomoc, které pro vás mají formu misí. Některé z nich jsou povinné, tedy příběhové, většina je ale vedlejších a tedy nepovinných. Ostatně, ani nelze splnit všechny, protože některé jsou simultánní či vydrží pouze nějakou dobu, takže je třeba si vybírat.
Bohužel, vedlejší mise jsou jednou z největších slabin hry, poněvadž jsou si až příliš podobné. V podstatě běží pouze podle dvou schémat. Prvním jsou takzvané atentáty, ve kterých je třeba se pokaždé probít k závěrečnému bossovi a zvítězit nad ním v mohutné a spektakulární bitce. Druhou kategorií jsou obranné mise, v nichž bráníte vůči sílícím vlnám nepřátel určitou strategickou stavbu. Jejich udržení je důležité i z toho důvodu, že mají bonusový efekt i ve zbytku tažení.
Oba typy misí jsou velmi zajímavé zpočátku, ale jakmile je několikrát pokoříte, zjistíte, že mustry jsou opravdu až příliš přesné. Bohužel, podobně probíhá i většina příběhových misí. Jen pár z nich je jiných. Občas třeba bojujete spolu s imperiálními gardisty, ale stejně je nemůžete ovládat. Příliš nás nepotěšil ani závěrečný souboj kampaně s víceméně standardním bossem.
Po příběhové stránce Dawn of War 2 vůbec zaostává za očekáváním. V podstatě vše se točí kolem nepříliš osvětlované invaze Tyranidů, jíž je třeba všemi způsoby zabránit. Jejich rozšiřování se v sektoru ale má i herní efekty. Jakmile se jim podaří zamořit planetu či její část, zamoří ji jakousi nákazou a všude kolem jsou potom podivnosti vystřelující sliz. Neoriginální příběh je bohužel rovněž nenápaditě vyprávěn – většinou ve formě zdlouhavých dialogů. Animovaných sekvencí mnoho není.
Přesto však kampaň oplývá silnými motivačními faktory, které vycházejí z její podstaty. Neustále se totiž snažíte zamezit nepřátelům v šíření a přemýšlíte, jak nejlépe to udělat. Za jeden den totiž standardně stihnete pouze jednu misi. Ovšem pokud si v ní vedete dobře a konečné statistiky
jsou pozitivní, můžete jich stihnout více, čímž pochopitelně omezujete prostor protivníkovi. Některé mise vás navíc budou lákat jen pro atraktivní odměnu v podobě předmětu.
Mise si udržují napětí tím, že není možné v jejich průběhu ukládat. Hra ostatně v tažení ukládá automaticky, a to pouze na jeden slot. Případné porážky neznamenají konec kampaně, je však třeba žít s jejich následky. Vedlejší mise totiž nelze opakovat. Tato výsada je pochopitelně jen u těch povinných, přes které se dostat musíte.
K rozehrávání nových a nových misí vás ostatně donutí samotné boje, které jsou zábavné, taktické a skvěle vypadají. Občas působí skoro jako droga. Jednotky automaticky využívají úkrytů k tomu, aby nemohly být tak jednoduše zasažené.
Je však třeba zpoza beden vyhnat nepřátele, jelikož ani jejich umělá inteligence není špatná. Do toho připočítejte schopnosti velitelů, jejich výbavu či strategické prvky, jako bombardování z orbitu. Výsledný mix je strhující a impozantně působící.
Pakliže se v kampani cítíte příliš opuštěni, můžete kdykoliv přizvat druhého hráče, který vám v misích pomůže. Tehdy si svěřené jednotky rozdělíte půl na půl a každý ovládá maximálně dva oddíly. V případě kamarádova odpojení můžete opět pokračovat sami. Příjemné.
| Warhammer 40.000: Dawn of War |
|
"Dawn of War je strategie, která se urodí dvakrát třikrát za rok. Odfláknutá kampaň však sráží výsledné hodnocení o pár procent dolů. V dnešní době, kdy se Ground Control 2, Castle Strike nebo nejnovější Battle For Middle-Earth předhánějí v nápaditém designu misí, Dawn of War bere singleplayer spíše jako takový větší tutorial. To je ale vlastně docela jedno, protože tak či onak máme přes sebou skvělou a originální multiplayerovou RTS se svým vlastním světem a špičkovou atmosférou i hratelností." |
Ještě lákavější je ovšem tradiční multiplayerový módus, který rovněž rezignuje na výstavbu základny – tedy téměř. Stále máte k dispozici hlavní stan, který je možné dvakrát vylepšit a dostat se tak k silnějším jednotkám, které tentokrát sami produkujete. Na počátku partie si každý hráč vybere jednu ze čtyř ras a také hlavního hrdinu.
Herní styl multiplayeru připomíná trochu známý Conquest mód z Battlefieldu. Je třeba zabírat vlajky rozmístěné po mapě – kdo jich má více, ukrajuje takzvané „tikety“ nepříteli. Jakmile tyto klesnou na nulu, je tu porážka. Kromě toho se ale zabírají i surovinové zdroje. Platí, že čím více bojujete, tím lépe, protože tak získáváte energii nutnou ke speciálním útokům. Jen by ten multiplayer chtělo ještě trochu více vyvážit.
Po grafické stránce je Dawn of War 2 parádním počinem a zcela jednoznačně nejlépe vypadající realtime strategií současnosti. Prostředí je vyvedeno velice atmosféricky, jednotky pobraly opravdu hodně detailů a především inscenace bojů je velkolepá, přestože tu bojují hlavně menší skupinky. Také zvuková kulisa, jíž tvoří zajímavá konverzace bojovníků, stojí za to. A rozhodně neurazí ani orchestrální soundtrack.
Pochopitelně, za to vše se platí a Dawn of War 2 tak není úplně „lidovým“ kouskem, který by běžel na kdejakém stroji. S lepší grafikou to chce vskutku slušný počítač. Detaily se ale dají i osekat a hru tak spustíte na průměrném železe. Nebude však vypadat tak parádně.
Warhammer 40.000: Dawn of War 2 je vynikající realtime strategií, která má sice mušky vyplývající z jejího konceptu (především nezáživný příběh a malá variabilita misí), ovšem svými mechanismy dokáže tyto nevýhody přebít a bavit dlouhou dobu jak v singleplayeru, tak především multiplayeru, od něhož ještě očekáváme velké věci a prorokujeme mu dlouhý život.
Ten bude pravděpodobně podporován datadisky. Kdo tedy baží po opravdu záživné RTS, neměl by Dawn of War 2 minout. Tohle je vážně šťavnatý kousek.
