Jsem lékařka, živého u mě ale nehledejte

  • 18
Smrt pro nás znamená konec všeho. Pro Alenu Cyprianovou je však už dvaatřicet let spíše momentem, kterým pro ni začíná… práce. A její náplň není rozhodně nudná a monotónní. Stereotyp totiž na pitevně nehledejte.

Alena Cyprianová pracuje jako soudní lékařka ve Fakultní nemocnici Bulovka neuvěřitelných 32 let. Tři dlouhá desetiletí strávená u pitevního stolu, u mikroskopu a v neustálé přítomnosti smrti. Dost na to, aby se nabízela celá řada otázek. Prostor pro senzaci se však překvapivě nenabízí. "Je to prostě práce jako každá jiná," říká hned zkraje.

Jak se promovaný lékař po studiích dostane do pitevny?
Náhodou, nebylo jiného zbytí. A tak se nás ostatně na tohle pracoviště dostala většina. Po promoci jsem dlouho nepracovala, brzy jsem totiž otěhotněla. Když bylo synovi 18 měsíců, chtěla jsem zpátky do práce, ale nemohla jsem nic najít: potřebovala jsem dost času na péči o syna, který byl v té době těžký alergik.

Nakonec mi nabídli dvě místa –  buď zástup za mateřskou dovolenou na kožní, nebo na soudní lékařství na dobu neurčitou. Nebylo těžké si vybrat.
 
Asi by bylo hned na začátku na místě vysvětlit, jaká je náplň vaší práce. Pracujete na pitevně, ale patolog nejste. Jaký je mezi soudní lékařkou a patoložkou rozdíl?
Jsou to v Česku dva naprosto odlišné obory. U nás na Bulovce máme společné jen prostory, které nás zastřešují. Patoložka pitvá ty, kteří zemřeli ve zdravotnických zařízeních na nějakou chorobu, měli jistou diagnózu – a tu pak pitva ověřuje.

Značnou část její práce pak tvoří bioptická vyšetření, práce u mikroskopu, kde se zkoumají části tkání, případně se odebírají vzorky přímo při operacích, protože operující lékař potřebuje vědět, v jakém rozsahu je potřeba provést chirurgický výkon. Patologové často tvoří závěrečnou diagnózu, která rozhoduje o dalším osudu pacienta.

My na soudním lékařství jednak pitváme osoby, které zemřely v souvislosti s nějakým násilím, ať už jsou to úrazy, intoxikace, vraždy nebo sebevraždy. Ovšem také lidi, kteří umřeli přirozenou smrtí, tedy na nějakou chorobu, ale někde v terénu mimo zdravotnické zařízení.

Veřejnost si ale obě profese plete…
Oni si nás pletou i kolegové z kliniky, i někteří z nich nás směšují s patology. A my to těžce neseme. Oproti nim máme mnohem složitější situaci. My totiž musíme najít příčinu smrti – a to je pro ně dost nepochopitelné. Jak to, že hledáme příčinu smrti, a jak to, že s tím ještě ke všemu míváme občas potíže. Oni to přece mají celkem jasné.

Alena Cyprianová nepracuje jen za pitevním stolem

Jestli to dobře chápu, je soudní lékař něco jako lékařský detektiv…
Ano, trochu ano. Naším hlavním cílem je určit příčinu smrti. Samozřejmě, pokud má někdo několik bodných ran, je diagnostika snazší. Když však při ohledání těla zjistíte, že nenese známky poranění ani násilí, musíte pátrat dál.

Zrovna dnes jsem pitvala člověka, kterého nalezli v bytě, shodou okolností je neznámé totožnosti – a nejsou na něm žádné známky násilí, nemá ani žádné chorobné změny. To je taková ta noční můra soudních lékařů, ten největší problém.

Jak ho vyřešíte?
Na řadu přicházejí laboratorní, mikroskopická nebo toxikologická vyšetření. Někdy se ještě na základě požadavku policie provádějí vyšetření krve, genetická vyšetření nebo se hledají stopy biologického původu – krev, sperma.

Nepracujete jen v pitevně, že?
Kromě pitevny pracuji v laboratoři a u mikroskopu. Většina z nás se postupně stává i soudními znalci – to je víceméně soukromá praxe, takže tu vykonáváme doma. A kromě toho má naše pracoviště stálou výjezdovou službu pro policii.

Jezdit na místa činu je asi dost nepříjemné.
Není. Naopak, pro nás je to přínosné, protože tam mohou být jisté skutečnosti, které jsou důležité. Nehledě na to, že policii můžeme dát hned na místě činu informace, které pomohou usměrnit další pátrání. Samozřejmě nepřijdeme hned úplně na všechno, někdy ale například můžeme už na místě vyloučit účast druhé osoby apod.

Jaké byly vaše začátky na soudním? Trvalo dlouho, než jste se rozkoukala?
Pro mě to úplně nová práce nebyla. Už během studia jsem začala pracovat jako demonstrátor na patologii a vydrželo mi to dva roky.
 
Přece jenom, někdy děláte i několik pitev denně… Není to příliš velký psychický nápor?
Je to otázka profesionálního přístupu, člověk k tomu musí přistupovat jako k profesi. Jinak se tohle povolání dělat nedá.

Lékařskou profesi vnímá mnoho lidí velmi pozitivně. Patolog či soudní lékař však přesto zůstává někde na okraji. Mrzí vás to?
Je to škoda. Myslím, že náš obor je možná až zbytečně tabuizovaný. Když tu práci poznáte blíž, zjistíte, že je to práce jako každá jiná. Medicínsky a hlavně společensky je přitom velmi prospěšná, protože pomáháme orgánům činným v trestním řízení.

Čím tahle práce naplňuje vás osobně?
Dobrý pocit máte zejména z toho, kdy je velmi náročné určit příčinu smrti – a vám se to přesto podaří. Nebo když napomůžete k objasnění skutečně závažného trestného činu.

Před lety jsem například byla u soudu, kde se řešila závažná trestná činnost, pachatel přepadával v bytech staré babičky, okrádal je – a dvakrát to skončilo smrtí. My jsme tady odpitvali jednu stařenku, které bylo 90 let, a zjistili jsme škrcení, zmáčknutí krku, různé mechanické násilí.

Pro většinu lidí nástroje jako z hororového filmu, soudní lékařka Alena Cyprianová je ale potřebuje každý den ke své práci

Při rekonstrukci pachatel vědomě lhal, snažil se z toho vykroutit. Protože jsem si ale stála na svém, pustil se do mě jeho obhájce, a to dost nevybíravým způsobem. Skoro jsem měla pocit, že jsem provedla něco horšího než ten několikanásobně trestaný násilník.

Neustále to gradovalo, až to vypadalo jako v americkém seriálu, kdy musí soudní lékař obhajovat pomalu i to, že zemřelý skutečně zemřel.

Jenže když dostal na závěr slovo obžalovaný, začal plakat, přiznal se. Uvedl, že hluboce lituje toho, že lhal, a že je ochoten předvést, jak se to všechno odehrálo. A předvedl přesně to, co jsme my předtím tvrdili. A v tu chvíli jsme cítila zadostiučinění.

Máte ráda jednodušší, nebo složitější případy?
Složitější, takové ty více detektivní, kdy vám to dá práci. Když hledáte zdravotní dokumentaci, všechny okolnosti případu, zjišťujete, v jaké byl ten člověk situaci a co se v jeho životě odehrávalo. Když se to potom podaří vyřešit, máte dobrý pocit. A zajímavé jsou samozřejmě pitvy, kdy se jedná o skutečně ojedinělý nález, který se nevidí příliš často.

Změnil se za oněch více než třicet let váš přístup k práci?
Snad jen v tom, že více pochybuji. Více vážím své závěry. Často vzpomínám na pana profesora Tesaře, který nás na škole vedl k tomu, že tvrdit mohu jenom to, co mohu dokázat.

V soudním lékařství se přitom často stává, že naše závěry nebývají jednoznačné. Na rozdíl od televizních seriálů, v nich je jasné všechno téměř hned a hlavně má vše příchuť senzace, atrakce.

My dlouho pátráme – a když nakonec objevíme skutečný kořen problému, je to někdy spíše triviální. Triviální a hlavně smutné. Na senzace není v naší profesi místo.

Kolik pitev na vás denně čeká?
To je velmi různé. Někdy máme zemřelých dvacet, někdy dva, někdy jsou to závažné případy, někdy méně. Jsou dny, kdy je před námi náročná pitva nebo složité zjišťování příčiny smrti: musíte shánět spoustu informací, jednat s policií – a stojí vás to často i deset telefonátů, než získáte osobu, kterou zrovna potřebujete. To pak odcházíte domů skutečně vyřízení.

Ani atmosféra pitevny na náladě nejspíš nepřidá. Přiznám se, že od někoho, kdo tráví celé dny v pitevně, bych očekával, že bude trpět depresemi a "řešit" je alkoholovou závislostí. Prý jste ale nejveselejší oddělení v nemocnici, je to pravda?
Říká se to. Někdy se nás kolegové z kliniky ptají: Čemu vy se tak asi můžete smát? Není to nic složitého: kdybychom se nesmáli, tak bychom se nejspíš zbláznili. Člověk si tuhle práci musí nějak odlehčit. A někdy koneckonců vyplyne komická situace i z práce v pitevně.

Čemu jste se v pitevně zasmála naposled?
Teď, před chvilkou, mě pobavil náš primář. Upomínal mě, že pokud vám půjdu ukázat pitevnu, nesmím zapomenout dodat, že pro patologa a soudního lékaře je nejsmutnější pohled na prázdnou pitevnu. (smích)

Místo, na které se většina z nás netouží nikdy podívat: pitevna

Ke svéráznému pracovnímu prostředí patří svérázný humor…
A svérázné osobnosti. Já jsem například jako medička zažila profesora Borovanského, který zkoušel anatomii. Bylo mu tehdy dobře přes 70 let, kouřil partyzánky, jednu od druhé, vedle něj stál vždy zřízenec, který mu je úslužně připaloval, aby byl pan profesor dobře naladěn. To byla skutečná osobnost, dodnes se o něm v lékařském prostředí tradují legendy. Takové příběhy mám ráda.

Co na vaši práci říká rodina?
Když byl můj syn v pubertě, říkával mi často, že jsem svým povoláním zatížená, protože jsem přespříliš opatrná. "Já vím ze všech nejlíp, co se může stát," odpovídala jsem.

Vy asi neberete život jako bezpečnou cestu ke stáří?
Vnímám určitě citlivěji to, že lidský život může velmi rychle skončit, že o něj můžeme přijít ve zlomku vteřiny. Stačí velice krátký časový úsek, aby člověk prostě nebyl. Na druhou stranu si života a zdraví více vážím a snažím si ho užít.

Někteří lidé to, že život je tak křehká "věc", přehlížejí: extrémní sporty, hazardování na silnici…
Myslím, že by jim malá exkurze u nás neškodila, hlavně motorkářům. I když ty by to asi stejně nezarazilo.

Naše dnešní návštěva pitevního sálu na Bulovce je premiérovým dílem nového seriálu na Xman.cz. Představovat vám v něm budeme profese, k nimž patří přívlastek zajímavá, netradiční, či dokonce bizarní.

Máte-li tip na povolání, které by nemělo zůstat opomenuto, pošlete nám ho na e-mail redakce@xman.cz.

,