Dixieland malého velikána Allena skončil v kotli fanoušků

Ve stejných manšestrácích a modré košili, v nichž ho krátce před koncertem s New Orleans Jazz Bandem přijal prezident Václav Klaus na Hradě, vystoupil americký režisér Woody Allen v pražském Kongresovém domě. Svým vystoupením a výkonem kapely vnesl do předvánočního shonu vytouženou pohodu.

"To bylo tak lidský. Úplný balzám na duši," ozývalo se v šatně po skončení koncertu. Ano, Woody Allen a jeho dixieland odehrál něžnou devadesátimutovku. Takovou, jakou si přejete slyšet ve vysněné kavárně, kde obsluhuje Saturnin, v menu mají horkou čokoládu a koblihy a každý čtvrtek ve tři hodiny odpoledne se zde sejde kapela podobná té Allenově, která osazenstvu zpříjemní den a připomene, že pomalu zapomíná kroky na foxtrot.

"Děkujeme, že jste přišli. Zahrajeme vám trochu neworleanského jazzu, gospelu i blues a uděláme pro to opravdu vše," uvedl show geniální střízlík, což byl kromě dalších dvou (téměř totožných) projevů jeho jediný vzkaz českému publiku. Žádné zbytečné tlachání, žádné filmové fórky.

WOODY ALLEN A JEHO NEW ORLEANS JAZZ BAND
(Praha, 20. prosince 2008)

New Orleans Jazz Band

Eddy Davis (banjo, hudební režisér), Woody Allen (klarinet), Simon Wettenhall (trumpeta), Jerry Zigmont (trombón), Conal Fowkes (piano), Greg Cohen (basa), John Gill (bicí)

Ač sám mistr nepatří mezi nejbrilantnější klarinetisty, což sám o sobě vykřikuje do světa, jako by chtěl posluchače před hrstkou nesprávně usazených tónů varovat, zaplněný (nikoliv vyprodaný) "Pakul" se královsky bavil. Oscarový režisér má okolo sebe vynikající hudebníky, jejichž výkony si právem zasloužily bouřlivý potlesk. Zejména trombónista Zigmont, bubeník Gill a Davis s banjem v ruce dokázali, že hudba vzniklá ve dvacátých letech minulého století nemusí být mrtvá.

Allen však vystoupení opatřil puncem úsměvu, který se každému na tváři vyloudí, spatří-li jeho obličej ve kterémkoliv jeho filmu. Přestože se s klarinetem na pódiích objevuje více než pětačtyřicet let, na scénu přichází stejně nesměle, jako se řadí spermie v jeho snímku Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).

Zdánlivě vyděšený výraz navíc umocnily krtečkovské kapsy na prsou a manšestráky s knoflíkem vysoko na pupíkem. A k tomu ty přísné obroučky, za nimiž se skrývají věčně smutné oči. I když se Allen snažil redaktora MF DNES v rozhovoru přesvědčit, že tomu tak vždy není.

Úsměv se z normálního proměnil v široký v momentě, kdy dixík odehrál prvních pětasedmdesát minut a poprvé se ztratil za oponou. Náruživí Češi, kteří mají ve zvyku ihned prchnout pro vůz, aby předešli frontám na schodech, překvapili. Stejně jako produkce Allenova koncertu.

Divím se, když mi lidé tleskají

Čtěte rozhovor s Woodym Allenem

Zabalil vánoční dárky, sbalil klarinet a s jazzovou kapelou vyrazil do Prahy, kde v sobotu večer vystupuje. Muzikant Woody Allen. "Je to zábavnější, než točit film," tvrdí slavný filmař.

Když se hudebníci vrátili na scénu, dav se navalil pod pódium. Hudebníci spustili přídavek a opaření posluchači bez skrupulí vytáhli mobilní telefony a fotoapráty a orchestr začali nahrávat. Allena tak v několik málo minutách ozářilo několik desítek blesků, které žádný pořadatel nevyhnal. Nemusel.

Definitivní tečkou za programem bylo minivystoupení jedné z Allenových dcer, která na pódiu vystřihla krátkou taneční variaci, poté se stydlivě přitulila k otci a nakonec roztomile odběhla do zákulisí.

A nebyl by to roztržitý Allen, kdyby se před diváky nevrátil podruhé. Jen proto, že si za oponou uvědomil, že zapomněl představit kapelu. Praha viděla Woodyho Allena. Hrajícího na klarinet i roztomile kuňkajícího do mikrofonu. Malý velikán nemohl nikoho zklamat.