Slovenské Odcházení není výjimečná inscenace, až na Labudova Riegra

Když bylo jasné, že Odcházení neuvede Národní divadlo, Václav Havel chvíli koketoval s myšlenkou, že svěří světovou premiéru Slovákům. Neříká se to lehce, ale je dobře, že to neudělal. Odcházení ve Slovenském národním divadle v režii Petra Mikulíka není špatná inscenace, ale ani výjimečná.

Václava Havla čekalo na Slovensku vřelé přijetí a premiéra jeho Odcházení měla slavnostnější ráz než třeba v Londýně. Publikum autora při vstupu do sálu přivítalo potleskem vstoje – ovace následovaly i po konci představení. Stejně jako poprvé však patřily především autorovi, který se klaněl s herci. Odcházení se poprvé hrálo na velkém jevišti, v rok otevřené gigantické mramorové budově Slovenského národního divadla.

Hře však rozlehlost scény neprospěla. Autorka výpravy Alexandra Grusková obemkla jeviště kovovou zdí, připomínající prostředí pitevny. Nad zdí řada bezpečnostních kamer, uprostřed scény zelený koberec trávníku s rozcestníkem, zahradním nábytkem a popadaným listím.

Postavy tajemství zbavené

Malý zelený čtverec na středu je pokusem vytvořit pro hru trochu intimnější prostředí, jaké potřebuje, ale herci se hodně naklusají, než "na scénu" ze tří vchodů umístěných v kovové zdi doběhnou. Scénografické řešení obere hru také o leckterý vtip (třeba v momentě, kdy má přes jeviště třikrát přeběhnout Riegrův poslední věrný přítel, tajemník Hanuš s komínem knih v náručí).

V ProstorU

Kateřina Kočičková

Odcházení se poprvé hrálo na velkém jevišti. Havlově hře však rozlehlost scény neprospěla.

Existenciální motivy v textu rozehrál nejvíc režisér pražské verze David Radok, zdůrazňuje je i Mikulík. Bohužel tak říkajíc na první dobrou: zejména zadumanou, náladotvornou hudbou, doprovázející momenty jakéhosi "zatrnutí" (například na repliku "ta vila je přece vládní").

Další Mikulíkovou chybou je, že většinu postav zbavil tajemství. Snad jen vztah Ireny s "pobočnicí" Monikou, vyhlížející jako hluboká oddanost kombinovaná s nenávistí, provokuje k úvahám, co si ty dvě o sobě navzájem ve skutečnosti myslí. Irena je jinak představena jako slepice, dychtivě obskakující Riegra. Těžko zrovna jí uvěřit, že Riegra opouští, protože "nemá páteř".

Riegrova obdivovatelka Bea vyhlíží jako jasně čitelná kariéristická mrcha s trochu lacinými způsoby. Riegrova nástupce Vlastíka Kleina Jozef Vajda hraje jako gaunera se samozřejmým žoviálním úsměvem, širokou gestikulací a rychlou drmolivou mluvou "spíkra" soukromého rádia.

Naštěstí z okruhu těchto přehledně definovaných postav vystupuje bývalý kancléř Vilém (ve slovenském překladu Milana Lasici Viliam) Rieger v podání Mariána Labudy. Kulatý a dobrotivý jako báťuška car, bohorovně a pomalu rozkládající, ale stejně tak nepředvídatelně vybuchující vzteky, samolibý a ješitný muž. V politických proslovech se snadno nechává strhnout, inklinuje k sentimentu a patosu.

Světové Odcházení

Krob udělal z královehradeckého Odcházení hořkou tragikomedii
Už samotná hra Václava Havla Odcházení byla úspěchem minulé sezony stejně jako první pražské uvedení v režii Davida Radoka. Velkým aspirantem na událost sezony nynější je i druhé české nastudování v hradeckém Klicperově divadle, které připravil Andrej Krob.

Britské Odcházení ztrácí závažnost
Britské Odcházení akcentuje spíše rysy groteskní než existenciální a s chutí se chopí každé příležitosti pro gag, již hra nabízí.

Ve chvílích samoty unavený, nepraktický a v hloubi duše nejspíš nevyléčitelně smutný člověk, který nedokáže ani rozložit zahradní křesílko. Learovskou scénu ještě deklamuje vznešeně jako herec na jevišti úlohu a padajícím deštěm se nenechá příliš zmáčet. Nakonec stejně končí jako august – s kapesníkem na hlavě a spadlými kalhotami.

Co však, zdá se, funguje univerzálně, je zapojení Václava Havla, který opět načetl autorský komentář, v závěru dokonce ve slovenštině. V těchto chvílích se publikum bavilo nejsrdečněji.

VÁCLAV HAVEL - Odcházení
Slovenské Národní divadlo Bratislava. Režie P. Mikulík, hrají M. Labuda, Z. Kocúriková, J. Vajda, I. Kuxová. Délka 135 minut.
Hodnocení: 60 %