Nápad tak byl na světě – ale cestě rovnou na operační stůl jsem zprvu ještě trochu vzdoroval. Když do měsíce shodím pět kilo, liposukci se vyhnu, když ne, vydám se lékařům pokorně do rukou, tak zněla sázka.
A dělal jsem, co jsem mohl: tři a půl kila šlo dolů, jenže… zbytek se nedařil. Poslední týden jsem nasadil drastickou dietu, navíc jsem chodil každý den běhat.
Výsledek se sice dostavil, ale do limitu mi i přes největší úsilí scházelo 650 gramů.
Po pečlivém převážení tak nezbylo nic jiného než přiznat prohru a kontaktovat plastického chirurga.
Volím primáře Vlastimila Víška z kliniky Medicom V.I.P.- i proto, že liposukce je jejich "vlajková loď": dělají ji ze všech výkonů nejčastěji. Když se o svém plánu zmíním v redakci Xman.cz, je původní nápad "upgradován". Co liposukci podstoupit takřka v "přímém přenosu"?
Nakonec souhlasím, i když hlavně proto, že doufám v odpor primáře Víška. U něj však ke svému překvapení zastání nenajdu. V přítomnosti kameramana na sále nevidí nejmenší problém.
Za den D je zvoleno pondělí 3. listopadu odpoledne.
Do operace mi tedy schází měsíc. Naštěstí mám příliš práce na to, abych se jí zabýval, nicméně postupem času mě černé myšlenky začínají pronásledovat stále víc.
Nepomáhá ani četba odborné literatury, podle níž jsou vážnější komplikace když už ne vyloučené, tak vysoce nepravděpodobné. Naopak, moje bujná fantazie pracuje na plné obrátky a vymýšlí stále temnější scénáře.
Večer před nástupem na kliniku obavy dostupují vrcholu, takže volím osvědčený uklidňující prostředek. Otevírám láhev silného červeného argentinského vína z Vinné galerie a do půlnoci ji ztrestám.
Na sál!
Ze zkušenosti vím, že toto množství mě spolehlivě uspí, tentokrát však tekuté hypnotikum vůbec nezabírá.
Převaluji se na posteli a představy, co bude následovat po operaci, začínají nabývat hororových rozměrů.
Nakonec někdy k ránu, absolutně vyčerpán, na dvě hodiny konečně usnu.
Přiznávám: kdyby nebylo všechno domluvené nejen na klinice, ale hlavně v redakci, kde se připravuje štáb v čele s kameramanem, asi bych po probuzení zavolal, že mám chřipku, nebo tak něco.
Takhle vím, že v této chvíli už není cesty zpět, i když světélko naděje mi nakonec přece jen blikne: ve všem tom fofru se totiž nějak pozapomnělo na předoperační vyšetření, které je pro výkon v celkové anestezii nezbytné.
Dávám moč, sestřička mi bere krev a jsem odeslán na prohlídku k internistovi. Ve skrytu duše doufám, že se objeví nějaký problém, který na poslední chvíli liposukci "stornuje".
"Máte zvýšenou hladinu leukocytů, asi nějaký lehký zánět, ale kromě toho jste zcela zdráv," hlásí však vesele pan doktor.
Jeho hlas mi zní v uších v pohřebních tónech. Teď už opravdu není úniku.
Vyfasuji světlezeleného erárního andělíčka s infantilními figurkami na hrudi, k tomu žiletku a gel a jsem vyzván, abych si oholil břicho. Pak jen ležím a čekám, až na mě přijde řada.
Ještě předtím mě ovšem navštíví pan primář a břicho mi pokreslí čárami a klikyháky. Označuje si oblasti, kudy bude vnikat do mého nebohého těla.
Dostávám také tištěný manuál, v němž je popsáno všechno, co se bude dít. Když se v něm dočtu, že bolesti po operaci obvykle nejsou velké a dají se přirovnat k namoženým svalům, povzbudí mě to.
Jako každý, kdo pravidelně cvičí, tenhle pocit důvěrně znám. Není to sice nic super příjemného, ale rozhodně je to snesitelné. Na sál se už proto nechávám odvážet ve stavu lehkého optimismu.
Po krátké konverzaci s anesteziologem dostávám injekci do žíly a sladce usnu.
Probudím se na lůžku, omotán jako bourec morušový obvazy, na nichž spočívá můj nerozlučný společník pro následující měsíc - pás na suchý zip obepínající těsně, až k prsům, celé břicho.
Odsátý novinář
To se chová vyloženě rozmrzele a určitě se nedomnívá, že bylo jen pohmožděno. Tváří se spíš, jako by strávilo patnáct kol v boxerském ringu v souboji s mistrem světa.
Začínám lamentovat – a protože lavina brblání mi sice trochu uleví, ale bolest po ní nepřestává, postěžuji si primáři Víškovi, když mě přijde navštívit.
Chápavě se pousměje, ale vysvětluje, že chápat bych měl spíše já: "Nedivte se, to, co jsme vám nakonec dělali, nebyl vůbec malý výkon. Odsálo se půldruhého litru tuku jak z břicha, tak z boků, máte v těle šest malých otvorů, kudy jsme do vás ´lezli´."
"Každý má též jiný práh vnímání bolesti, jeden pacient chtěl jít po stejné operaci ještě večer domů," připomněl a na noc mi nabídl prášky proti bolesti s tím, že ráno by již mělo být lépe.
Jeho prognóza se vyplnila. Spal jsem celou noc a po probuzení se sice necítil zcela fit, ale nebylo mi rozhodně tak ouvej jako včera. S mírnými obtížemi se vtěsnám do auta, které mě zaveze domů. A před kamerou se tvářím i optimisticky, i když to, upřímně řečeno, dost hraju.
Ve stabilizované poloze ležmo a při absolutním klidu mě sice nic nebolí, ale jisté napětí kůže je citelné… Připadám si tak trochu sešněrovaný, asi jako Scarlett O´Harrová, když nemohla dopnout korzet.
Na ten (začal jsem mu pracovně říkat pás cudnosti) bylo také nutné si zvyknout. Podle pokynů ho mám odkládat jen při hygieně.
A první chvilka večerní hygieny nepřinese v koupelnovém zrcadle žádný extra povzbudivý pohled.
Objem břicha se vůbec nezměnil. Jak by také mohl, když je oteklé a samá modřina! Zdobí ho navíc šest malých náplastí na různých místech. Protože mě ale na tento stav předem upozornili, beru ho jako realitu a nijak zvlášť to neprožívám.
Zvlášť když z "infoletáku" vím, že viditelné účinky operace se nedostaví ihned po zákroku.
I když mám ještě prášky proti bolesti, zkouším, zda neusnu bez nich. Daří se, sice se několikrát probudím, protože při převalování se probere i břicho, ale jinak to ujde.
Ve středu ráno, lépe řečeno dopoledne, tedy dva dny po zákroku, už celkem obstojně chodím, ale protože mi bylo doporučeno být raději ještě doma, strávím den smysluplně - pařením na kompu.
Na výsledek je třeba ještě počkat
Na čtvrtek jsem měl optimisticky naplánovány dvě schůzky a nakonec nevidím důvod, proč na ně nejít. Cítím se celkem fit, cestou zpět dokonce vyzvednu prádlo z čistírny, byť není zrovna lehké.
Větší námaze se sice na doporučení vyhýbám, ale o víkendu už bez problémů absolvuji dvouhodinovou procházku po městě.
V pondělí, když uplyne týden od liposukce, je čas na první pečlivější zhodnocení. Nejprve pocitové: s výjimkou těch pár hodin, než jsem dostal prášek, se žádné velké bolesti nedostavily. Nemohu samozřejmě říct, že bych následky operace vůbec nepociťoval, ale určitě mě v ničem zvlášť neomezovaly.
A co vzhled? Kvůli nošení pásu sice musím nosit poněkud volnější kalhoty, ale to je detail. Vizuálně zatím břicho vypadá hůř než předtím, modřiny mizí spíš pozvolna, ovšem vzhledem k tomu, že se nikde nesvlékám, nevím, proč bych se tím měl zabývat.
Ostatně, devět dní po operaci, když jdu na vyndání stehů, jsou už všechny pryč.
Když se ale podívám do zrcadla, žádná velká změna objemu na první pohled vidět není, i když je fakt, že břicho vypadá tvarově jinak, zvlášť na bocích.
"To je tím, že ho máte ještě nateklé," vysvětluje pan primář. "Výsledek se však stejně dostaví nejdřív tak po měsíci, v krajních případech to může trvat i půl roku! Tukem uvolněný prostor totiž zaplní přechodně vazivo vzniklé jizvením ran a to se musí vstřebat."
"Hodně záleží i na tom, jakým způsobem se hojíte. Jsou pacienti, kteří mají tendenci k zvýšené tvorbě jizev, těm potom doporučujeme nosit bandáž déle. Pomáhá také menší masáž, s tou byste měl ostatně tak za týden začít také. Je jednoduchá a nezabere mnoho času, stačí pět minut třikrát denně."
Na finální výsledky celé akce, na jejímž začátku byla nejen jedna poznámka při posilování, si musím ještě počkat. Naštěstí s důvěrou, protože pokud jde o dosavadní průběh, černé představy se nenaplnily.
