Jedna z nejočekávanějších událostí letošní sezony – tak psal francouzský tisk o nové choreografii Angelina Preljocaje, která měla premiéru na konci září. Francouzský choreograf albánského původu sáhl po námětu zdánlivě nejjednodušším – pohádce.
Preljocajův výpravný balet však představu o odpoledním představení pro děti nesplňuje ani v nejmenším. Jde o ambiciózní dílo, které vychází jak z originálu bratří Grimmů, tak z psychoanalytického výkladu této pohádky. Kostýmy k němu vytvořil návrhář Jean Paul Gaultier. Svou temnou verzi Sněhurky představí Angelin Preljocaj v rámci Francouzské sezony v Praze 21. a 22. listopadu.
UKÁZKA Z BALETU SNĚHURKA
Vaše Sněhurka asi nebude zrovna příběhem pro děti...
Pro ty starší možná ano. Ale je pravda, že jsem ji jako dětské představení skutečně nezamýšlel. Chtěl jsem se na pohádku podívat moderníma očima a výsledkem je spíše zneklidňující příběh, chtěl jsem, aby moje Sněhurka měla rozměr tragédie. Na rozdíl od Šípkové Růženky a jiných klasických pohádek Sněhurka tak často pro divadlo adaptována nebývá. Možná za to mohou trpaslíci – to jsou totiž figury vděčné jen zdánlivě. Sněhurka pro mě představovala zajímavou výzvu právě proto, je velmi snadné upadnout do kýče. Během příprav mě překvapilo, že lidé často znají jen Sněhurku od Disneyho, ale nikoli klasický příběh bratří Grimmů.
Angelin PreljocajAutor z La Scaly
|
Narodil se roku 1957 albánským přistěhovalcům v Paříži. Studoval klasický i současný tanec, absolvoval kurz u Merce Cunninghama. Kariéru tanečníka zahájil v roce 1980, o čtyři roky později vytvořil vlastní choreografii Marché Noir. Získal za ni cenu ministerstva kultury a úspěch jej povzbudil natolik, že v roce 1985 založil vlastní těleso Ballet Preljocaj. Jeho styl charakterizuje neoklasická a moderní technika, na kontě má osmatřicet choreografií různého rozsahu, od duetů až po velké formy. Mezi jeho nejslavnější inscenace patří Romeo a Julie na Prokofjevovu hudbu. Jeho představení jsou na repertoáru mnoha předních světových souborů, především Pařížské opery, milánské La Scaly či Státní opery v Berlíně. Hlavní postavou vaší adaptace je spíše než Sněhurka zlá macecha.
Vycházím ze současnosti. Společnost baží po mládí, kráse, sex-appealu. Věda, lékařství a plastická chirurgie ruku v ruce zbavují ženy břemena stárnutí. Není tak neobvyklé, že vidíte ženu ve věku padesáti let, která krásou předčí mladé děvče. Tyto ženy a jejich dvacetileté dcery spolu dokonce mnohdy soupeří, protože dávno neplatí tradiční rozdělení rolí, v nichž matky přepouštějí svá místa dcerám. Nemluvím však pouze o fyzickém stárnutí, jde hlavně o psychologickou záležitost. Z tohoto hlediska žijeme v éře "Sněhurčina efektu".
Jakou roli v moderní verzi hraje princ?
V mém příběhu se princ potká se Sněhurkou dříve, než dívka polkne sousto z otráveného jablka. Macecha se každý den chodí ptát zrcadla, kdo je nejkrásnější. A jednoho dne náhle zrcadlo odpoví, že již to není ona, ale Sněhurka. Proč, co se tak náhle změnilo? Napadlo mě, že tím bodem obratu je fakt, že Sněhurka dospěla. Již ne dívka, ale žena, které potkala muže a zamilovala se. Možná že za proměnou stojí přímo panenství, které Sněhurka dává svému milému.
Jak jste se inspiroval psychoanalytickým výkladem?
Četl jsem knihu Bruna Bettelheima o psychoanalytickém výkladu pohádek a bylo to velmi podnětné. Říká, že v 19. století, kdy bratři Grimmové napsali své pohádky, byl trpaslík součástí kolektivního vědomí. Vnímán byl jako asexuální, bezpohlavní bytost. Právě proto bylo bezpečné, aby se Sněhurka ukrývala u trpaslíků, ti nemohli její čistotu ohrozit. Bettelheim píše, že trpaslík zastupoval cudnost. Napadlo mě, že by trpaslíci klidně mohli být třeba mniši.
Kostýmy ke Sněhurce dělal Jean Paul Gaultier. Jak jste se domluvili na spolupráci?
Gaultier miluje pohádky a nechává se jimi inspirovat. Jeho poslední kolekce si vzala za vzor mořské víly – vytvořil opravdu překrásné šaty pracující s motivem šupin. Když jsem je viděl, řekl jsem si: ano, on je ten, koho hledám.
Okamžitě souhlasil?
Jean Paul zná mou práci, a když jsem mu zavolal a pozval ho na večeři, byl rád, že se setkáme. Když jsem mu řekl, že mám pro něj návrh a jde o pohádku, zvolal, že ho bere. Fakt, že jde o Sněhurku, ho zvlášť potěšil, protože Sněhurka je pro něj jakousi esencí všech pohádek.
Když slyším Gaultierovo jméno, vybaví se mi jako první jeho velmi sexuálně vyzývavé šaty a špičaté podprsenky.
Pro toto představení Gaultier vytvořil velmi odvážné kostýmy. Zejména ten Sněhurčin, ten je, abych tak řekl, velmi otevřený... Nohy odhaluje opravdu vysoko.
Proč jste ke Sněhurce zvolil zrovna hudbu Gustava Mahlera?
Bratři Grimmové jsou součástí německého romantismu, který si spojujeme s velkým lyrismem, emocemi, košatostí. Jako autoři pohádek však Grimmové používali hodně jednoduchý jazyk, neboť pohádky vycházejí z orální tradice a přirozeně tak autory nutí k jazykovému minimalismu. A to mi přijde jako zajímavý rozpor – rozbujelý romantismus versus jednoduchá forma pohádek. Mahlerova hudba je podobná. Vychází rovněž z německého romantismu a přitom má blízko k moderním skladatelům, jako je například Schönberg. Mezi pohádkami bratří Grimmů a Mahlerovou hudbou podle mě existuje vztah.
Jaké pohádky jste vlastně rád poslouchal jako dítě?
Je to trochu složitější. Moje matka přišla do Francie z Albánie, kde musela pást dobytek a nemohla chodit do školy. Když jsem byl malé dítě, neuměla číst. Nemohla mi proto číst klasické pohádky jako ty od Grimmů, ale zase dokázala vyprávět spoustu neuvěřitelných příběhů. Já jsem sice po rodičích Albánec, ale víc se cítím jako Francouz. Kousek Albánie však ve mně je a nosím ho všude s sebou.
