Nestyda - Jan Malíř, Jan Hřebejk, Jiří Macháček

Nestyda - Jan Malíř, Jan Hřebejk, Jiří Macháček - snímek z natáčení, Praha (leden 2008) | foto: Martin Špelda

Příští rok zkusím dva filmy naráz, slibuje Hřebejk

  • 50
Na jaře představil retrokomedii U mě dobrý, na podzim uvádí do kin komedii o manželství a sexu Nestyda. "Líbí se mi to slovo - nestyda, má takový staromódní zvuk," říká režisér Jan Hřebejk.

Zdá se mi to, nebo jsou vaše filmy stále méně komediemi a jejich smích víc a víc hořkne?
Nestyda prostě svým žánrem odpovídá předloze Michala Viewegha, ta knížka je dokonce hořčí než film. Ale popravdě nevím, jestli jsem vůbec schopen natočit žánrově čistý film. Ne že bych tím trpěl, jen mám zkrátka rád obě polohy.

Podle mě je zrovna U mě dobrý žánrově čistý film - vy si to nemyslíte?
Ale ano, i když s odstupem jsem v něm našel spíše metafory přelomového období. Jenže nakonec stejně záleží vždycky na tom, jak si to přečte divák. Třeba Pupendo jedni považovali za čirou zábavu, kdežto v jiných vzbuzovalo stesk, a dokonce sklíčenost.

Zmínil jste odstup - vy se po čase díváte na své filmy znova?
Rozhodně to není pravidlo. Třeba U mě dobrý jsem dosud, kromě testovacích projekcí, ještě nikdy neviděl s diváky, tak jsem si teď dal kousek s nimi na festivalu českých komedií v Novém Městě nad Metují. Ne že bych své filmy zkoumal z odstupu, jdu se podívat, jen když je to v nějakém nezvyklém prostředí. Například Horem pádem jsem viděl v Malajsii přes ty jejich šátky na hlavách.

Vzpomenete si, že byste z odstupu vnímal něco jinak?
Kdysi jsme pracovali na scénáři filmu Obsluhoval jsem anglického krále; pak to usnulo. Po jistém čase, někde na zahraniční cestě, jsem ten scénář měl s sebou. Začal jsem ho číst, srovnávat ho s knížkou a zdálo se mi, že se nám nepovedl. To bylo právě tím, že jsem ho viděl z dálky; podobná věc se může stát, když se díváte na svůj film s publikem, třeba i s vlastními dětmi nebo rodiči.

Nestydu jste točil s jiným autorem i producentem než obvykle. Získal jste tak odstup od svých stálých kolegů, scenáristy Petra Jarchovského a producenta Ondřeje Trojana?
Bylo to prostě trochu jiné, hlavně ve způsobu vyprávění, i když spisovatele Michala Viewegha i producenta Rudolfa Biermanna znám taky léta. S Jarchovským píšeme spolu od nuly, u Viewegha stojí na začátku kniha. Víc se liší producenti: Biermann je ležérnější a srší optimismem, Trojan je fortelnější a skeptik. Nicméně ve skutečnosti ten hlavní rozdíl pro mě znamenalo, že jsem poprvé v točil v zimě. To je úplně jiná atmosféra: chladno, všichni v kabátech, ráno jdete na plac za tmy, večer odcházíte za tmy...

Ale říkal jste taky, že se změnil způsob vyprávění. V čem?
Pro Viewegha je lehkost jeho vyprávění zákonem a knížka tím hlavním. Jarchovský více riskuje, pouští se i na tenké ledy, kde může selhat; Viewegh si je jistější, snaží se, aby to neujelo jinam, a když po něm chcete něco, co mu není vlastní, pak může nastat problém. Kdežto Jarchovský se do takového neznáma pustí, protože ho samotného zajímá, co to asi udělá. Ale tímhle vůbec nehodnotím, co je lepší - prostě to konstatuju.

Letos jste stihl dvě premiéry za rok; zopakujete to?
Rád bych, ale jinak. Chtěl bych natočit dva filmy naráz.

Myslíte souběžně?
To ne, ale hned za sebou. Trojan si vzal producentské volno, protože chystá ve vlastní režii Občanský průkaz podle knihy Petra Šachaba. My s Jarchovským máme dva projekty, jeden starší, jeden nový, ale oba ze současnosti a víc dramatické než úsměvné, ve stylu Horem pádem nebo Krásky v nesnázích. Tak se domlouváme s Biermannem, že bychom je točili najednou, jen s krátkou pauzou mezi nimi. Vymýšlíme produkční model, jak to udělat. Někdo má na jeden film osmdesát dní, my chceme zkusit za stejnou dobu dva.