"Milan Baros! Milan Baros! Galatasaray!" začne nadšeně povykovat a odmítá spropitné. Raději polknu, že jsem novinář, který přijel právě kvůli Barošovi – mám strach, že bych se toho chlapíka už nezbavil.
Pak vyjdu ven do istanbulských ulic, den před dalším – čili nedělním – zápasem českého fotbalového útočníka ve službách tureckého klubu. Hustě prší a všude naštěstí pohotově stojí prodavači deštníků.
"Za kolik mi prodáte tenhle?"
"Za dvacet lir, pane, cena jen pro vás."
Smlouvám jen proto, že se to v tomhle městě, mezi mešitami s chybějícími krovy a okapy, údajně sluší. "To ne, je to příliš drahé."
"Dobře, pane, počkejte, pane. Odkud jste?
"Z České republiky."
Muž v ošuntělém saku přede mnou začne tancovat. "Milan Baros! Galatasaray!" zpívá nakřáplým hlasem, deštníky v obou rukou mává jako dirigentskými hůlkami. Jeden z nich mi náhle podává. "Dárek pro vás, pane! Pozdravujte Milana Barose!"
Rozevírám darovaný deštník a jdu dál, dolů od náměstí Taksim do čtvrti Galata. Pod místní starobylou věží, odkud je nádherný výhled na Zlatý Roh, hrají kluci na dlážděné ulici fotbal. Jeden dal právě gól.
Baros, Baros - křičí šťastně.
Český útočník Baroš po nedávném přestupu do Turecka protrhl dlouhý střelecký půst: do neděle dal čtyři góly ve posledních dvou zápasech.
A to ještě nikdo netušil, že bude Barošovo gólové galapředstavení pokračovat. Zazářil i v utkání s Konyasporem. Při vítězství 4:1 vstřelil dva góly znovu a ještě přidal asistenci.
O Barošovi se baví všichni okolo. Vlastně celý Istanbul. Leckdo mi tvrdil, že je tady brán za velkou hvězdu, přesto jsem tak velký povyk, který způsobil, nečekal.
"Turecko je posedlé fotbalem a Milan se parádně uvedl," vypravuje mi Tomáš Zápotočný, obránce konkurenčního Besiktase. "I on sám musí teď být strašně rád, že se trefil."
A co říká sám Baroš v oficiální autobiografie: "Myslím, že výkon každého hráče závisí z 90 procent na jeho psychickém rozpoložení a pohodě. Nejde o žádnou namachrovanost. Jen si prostě víc věříte. Věříte si, i když třeba zahodíte velkou šanci. Jste si jisti, že tu další proměníte. Takový pocit důvěry v sebe sama bych přál každému."
V obchodu u hotelu si cosi kupuju. "Odkud jste, pane?" vyrukuje mladý pokladní. "Z Česka," oznamuji hrdě.
"Ááá, Petr Čech, brankář Chelsea! A o Barošovi mi nemluvte, jsem fanoušek Fenerbahce!"
Tentokrát platím plnou cenu.
