Z londýnské verze Havlovy hry Odcházení

Z londýnské verze Havlovy hry Odcházení - Režisér Havlova Odcházení v londýnském Orange Tree Theatre Sam Walters pózuje před plakátem. | foto: ČTK

Britské Odcházení Václava Havla ztrácí závažnost

  • 4
Havlovo Odcházení konečně začíná žít životem běžné divadelní hry. Tedy kusu, jehož se zmocňují různí režiséři a Havlovy postavy odívají do šatů utkaných z vlastní imaginace.

Po květnové světové premiéře v režii Davida Radoka přišla inscenace londýnského divadla Orange Tree, kterou nastudoval Sam Walters, a do konce roku budou ještě čtyři verze Odcházení následovat.

Z londýnské verze Havlovy hry OdcházeníBylo zajímavé pozorovat, jak se Odcházení v britských rukou proměnilo. Inscenace Sama Walterse je civilnější a jaksi "obyčejnější" než Radokova promyšlená vrstevnatá struktura. Také scéna je prostší. Herci hrají obklopeni diváky ze všech stran, k dispozici mají lavičku, soupravu zahradního nábytku a houpačku. Čtyři vchody do této čtvercové arény pak v náznacích "obrostly" větve z višňového sadu nebo zdivo procovské vily. Orange Tree je prostorem komorním, takže herci jsou divákům na dotek.

Walters do hry vrátil leccos, co Radok odstranil nebo potlačil – včetně bulvárního Fuje (v angličtině se jmenuje Keyhole). Britské Odcházení akcentuje spíše rysy groteskní než existenciální a s chutí se chopí každé příležitosti pro gag, již hra nabízí.

Slapsticky jako vystřiženými z němé grotesky jsou zpomalené zpolíčkování Riegra přítelkyní Irenou či úder pánví do hlavy, kterým Rieger počastuje nebohého komorníka Osvalda. Celkově je "dvůr" odcházejícího kancléře "pavlačovitější" a vizuálně pokleslejší než v pražském vydání. Jako bychom se ocitli v době, kdy podnikatelé nosili fialová saka a politici se teprve učili, že k volebnímu úspěchu potřebují i vizážistu.

Z Kaňkových jsou Italové
Herci své postavy vedou také v daleko ostřejších konturách, a prostor pro tajemství či nejednoznačnost zůstal tak jen Irenině družce Monice, ženě s oduševnělou tváří a většinou neproniknutelným výrazem. Není pochyb o tom, že Irena, upravená žena se šperky trochu moc nápadnými a vkusem lehce laciným, je semetrika, která Riegra sekýruje a výčitky na něj chrlí jako spuštěný kulomet. Sám Rieger má daleko do perfektně sladěného Riegra Jana Třísky.

.Odcházení Sklidilo v Londýně potlesk

Z velkých reproduktorů v londýnském divadle Orange Tree Theatre se ozve Havlův hlas čtoucí poznámky ke hře Odcházení v angličtině a v publiku to potěšeně zašumí. I britská kritika označila jeho "silný český přízvuk za rozkošný".

V prvních scénách se zjevuje rozcuchaný, v uváleném světlém obleku, s vlídným roztržitým úsměvem, který pranic nepřipomíná Třískovu samolibou jistotu z prvních scén. Geoffrey Beevers hraje svého kancléře jako mnohem většího idealistu, jehož největší chybou je neschopnost. Tak trochu ňouma, který se však rád poslouchá.

Z londýnské verze Havlovy hry OdcházeníRiegrova proměna a pád, s nímž přijímá ponižující místo, je méně markantní. Skoro jako by se nic nestalo, protože již na začátku hry jde o člověka, jenž je dávno za kariérním i osobním zenitem. Scéna, v níž se Rieger mění na krále Leara, vyznívá spíše parodicky než tragicky.

Další nuance vycházejí z převodu do angličtiny. Překladatel Paul Wilson například přejmenoval rozvětvenou rodinu Kaňkových, jejíž členové během hry prorůstají do všech veřejných funkcí, aby se spolupodíleli na zničení kancléře Riegra, na italsky znějící Gambacci.

Z londýnské verze Havlovy hry Odcházení

Jméno Kaňka, v textu často exponované, je totiž podle překladatele pro angličtinu jazykolam. Z malého českého korupčního systému "já na bráchu, brácha na mě" je tak rázem méně pitvorná, zlověstnější mafie. S tím významově pracuje i Walters. Riegrův nástupce Klein (Robert Austin) je v jeho podání hotovým Kmotrem, bez stopy úlisnosti, zato s demonstrací síly: holá hlava, bílá bradka, nízký vzrůst a zápasnická hruď a chuť na sušenky, které pojídá se stejnou ceremoniální výhrůžností jako jiní naporcují před zraky rodiny domácího mazlíčka.

Repliky jako z Wilda
Dramatik a exprezident Václav Havel s manželkou Dagmar a uměleckým šéfem divadla a režisérem anglické inscenace Odcházení Same Waltersem (vpravo)Značně odlišné je i britské herectví, v němž některé Havlovy věty herci divákům naservírují pohotově jako repliky z wildovské břitké konverzačky. Pro českou mentalitu to někdy možná trochu zaskřípe, jindy spustí dříve netušený fór. Waltersova režie se drží poznámek autora, je pohotová, s minimem hluchých míst.

Problémy nastávají ve druhé polovině, která hraje na stále stejnou zábavnou notu. Problematický je tudíž i závěr inscenace, který ztrácí jakoukoli závažnost. Rieger odchází a se stejnou lehkostí v srdci se lze zvednout, zatleskat a odejít z divadla.

Hodnocení MF DNES: 60 %