Georges-Marc Benamou | foto: Lukáš Bíba, MF DNES

Formanovi totálně důvěřuji, říká autor Mnichovského přízraku

  • 5
Francouzský spisovatel Georges-Marc Benamou je nadšen tím, že podle jeho knihy o Mnichovské konferenci natočí film Miloš Forman. "Totálně mů důvěřuji," řekl v rozhovoru pro deník MF DNES.

Podívat se na Mnichovskou konferenci, při které v roce 1938 čtyři velmoci zbavily Československo pohraničí, očima tehdejšího francouzského premiéra Édouarda Daladiera. Tak se Benamou rozhodl vypořádat s historickým traumatem.

Jako správný francouzský intelektuál při cigaretě a kávě obsáhle vysvětluje, proč je pro Francouze Mnichov "černou dírou". S nadšením mluví o přípravách filmu, který se podle jeho knihy Mnichovský přízrak chystá natočit česko-americký režisér Miloš Forman, jemuž se scénářem pomáhá bývalý prezident Václav Havel.

. Kdo je Georges-Marc Benamou

Narozen 30. března 1957 v Alžírsku

Potomek bílých francouzských kolonistů je na domácí kulturní scéně nepominutelnou osobností. Nejen pro svá literární díla, jež se často zaměřují na události z francouzských dějin, ale i pro politickou angažovanost. Benamou se ocital a ocitá v blízkosti mocných. Vedl rozhovory s francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem, které promítl i do knihy Přerušené paměti a Poslední Mitterrand, působil jako kulturní a komunikační poradce současného prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Proč jste se rozhodl prodat práva na film Miloši Formanovi?
Jeden známý, který podle mé knihy o konci života Françoise Mitterranda produkoval film, o román projevil zájem a hledal k němu režiséra. Pár mi jich navrhoval, ale moc se mi nezdáli. Jednoho dne navrhl, že bychom mohli kontaktovat Miloše Formana. Ten patří mezi mé tři nejoblíbenější režiséry. Nevěřil jsem, že to přijme.

Na filmu se má podílet i Václav Havel. Víte, jakým způsobem?
Pracuje s Formanem na scénáři, ale o moc víc toho nevím. Ještě jsem se s ním nepotkal. S Formanem jsem několikrát mluvil, byl u mě v Paříži, bavili jsme se i o scénáři, ujasňovali jsme si nějaké pasáže v textu. Ale preferuji metodu laissez-faire. Nechám ho dělat, co uzná za vhodné. Mám k němu totální důvěru.

Diskutovali jste také o tom, kdo by se mohl ujmout hlavních rolí?
Už jsme o tom mluvili, ale Forman počká, až bude mít hotový scénář. Pak bude řešit obsazení. Ale myslím, že už má svou představu, zeptejte se ho.

. Setkali se kvůli mnichovskému dluhu

V Praze se na debatě sešli Havel, Forman a Benamou

Nebude lehké obsadit třeba roli Hitlera.
To bude velká potíž, ale viděl jsem jednoho skvělého Hitlera ve filmu Pád Třetí říše. Nemohu si teď vzpomenout na jeho jméno (švýcarský herec Bruno Ganz – pozn. redaktora). Bude potřeba udělat velký mezinárodní casting i na další role. Především ty z hlavní čtyřky, ale i Göring bude velice důležitý.

Berete vznikající film jako reklamu pro vaše další knihy? Může jim to také pomoci do kin?
Možná. Ale je to hlavně velké štěstí pro tuto knihu, na které jsem pracoval dva roky, a také pro mě. Stává se málokdy, že váš román pro film upravují lidé, které respektujete a obdivujete.

Proč francouzský spisovatel vůbec píše o Mnichovské dohodě?
Mnichov je mezník historický, ale i morální. Zajímá mě psát o traumatech francouzské historie. O některých, jako je vichistický režim, který kolaboroval s nacisty, nebo válka v Alžírsku, jsem už psal. A Mnichov Francouzi stále nevstřebali a nechtějí o tom mluvit a moje knížka kvůli tomu ve Francii nebyla dobře přijata.

Jak byste popsal konferenci v Mnichově?
Byla to tragikomická pokerová partie, ve které se blafovalo. Byli tam dva dobří hráči, kteří si hráli do karet: Hitler a Mussolini. Britský premiér Chamberlain hrál dvojakou hru a nechal Daladiera samotného. A ten se nechal oblbnout. Nebyl na to připraven, přijel tam s velmi ofenzivní strategií a na konci dne se složil.

Jaká je Daladierova pozice ve francouzské historii?
Lidé vůbec nevědí, kdo Daladier byl. Je to taková dobrovolná amnézie. Daladier spadl do černé díry: nikdo nevěděl, že žil až do roku 1970. A teprve nyní se ho někteří historici snaží rehabilitovat.

V Česku je jako zrádce známější Chamberlain než Daladier.
Jsou to rozdílené typy zrádců. Ten pravý je Daladier, který ponechal osudu bratrskou zemi, se kterou měl vojenskou spojeneckou smlouvu. Československo byla opravdu bratrská republika: stejný politický systém, stejná ústava, francouzští vojáci trénovali československou armádu, vaše kulturní a intelektuální elity byly spojeny s našimi... Byli jste pro nás daleko větší spojenci než Poláci nebo Rumuni.
Chamberlain byl průměrný politik, který si šíleně myslel, že se dá dohodnout s Hitlerem. Ale s Českolovenskem nikdy nesouhlasil.

Jak Mnichov podle vás ovlivnil česko-francouzské vztahy?
Kolem zrodu Československa existovala mezi francouzskými elitami velká náchylnost pro Čechy. Hanba z Mnichova to ale narušila. Po pádu berlínské zdi francouzská diplomacie region střední Evropy podcenila. Je potřeba vztahy znovu oživit. Máme kvůli minulosti vůči Česku dluh. Ale i sami vůči sobě. Celý vichistický systém začal v Mnichově. Pár měsíců po Mnichovu přijel do Paříže Ribbentrop a na setkání nebyli pozváni židovští ministři.

A co se s tím dluhem dá dělat sedmdesát let po Mnichovu?
Hlavně si ho připomínat a říct, jak to bylo doopravdy. Ve Francii jsem na knihu dostal dobré kritiky od spisovatelů, ale lidi nadále obtěžuje.

A co Francouzi vědí o Mnichovské dohodě?
Nic. Nechtějí nic vědět.

Jaký je ve vaší knize poměr mezi zdokumentovanými fakty a vaší fantazií?
Kostra je pravdivá. To, že Chamberlain nevolal před schůzkou Daladierovi, je pravda. Fakt, že Daladier hned na začátku konferenci málem ukončil, je pravda. Společný oběd Hitlera a Mussoliniho je pravda. Co jsem udělal já, je psychologická analýza jednání zúčastněných.

Podle vaší  románové analýzy to vypadá, že Daladier nesnášel Beneše více než Hitlera.
Určitě. Pročítal jsem Daladierův archiv. Je to 47 beden s dokumenty a z toho polovina věnována Mnichovu. Během let po Mnichovu se Daladier zkoušel ospravedlnit, připravoval i knihu. Existují jeho poznámky, kde se snaží vyargumentovat, že žádné Československo nikdy nebylo. Je to častý psychologický jev: cítil se tak vinen, že se vymezoval vůči oběti. Daladier je typ chudáka, který se ocitl v ringu proti Hitlerovi v pozici, na kterou nestačil.

Jak změnil Mnichov pozici Francie v mezinárodní politice?
Způsobil, že Francie už není velmoc. Před válkou se označovala za druhou velmoc světa. V Mnichově se ukázalo, že je to jen blaf. Že se Francie bojí mobilizovat, že má zanedbané letectvo, že se řídí totálně zastaralými vojenskými strategiemi založenými na obraně Maginotovy linie...

Vidíte situace podobné Mnichovu i v dnešní mezinárodní politice?
Mnichov se objevuje stále dál. Trošku je ho v řešení problémů v Gruzii, v Iránu kolem atomových bomb. Vždy, když se mluví o tom, zda mají velmoci jednat, či ne. Mnichov nám dává lekci, že demokracie musí proti diktátorům vystupovat jednotně. Kdyby se Velká Británie s Francií uměly dohodnout, Mnichov by se nestal.

Sarkozy jel jménem EU dvakrát vyjednávat do Moskvy kvůli krizi na Kavkazu a Gruzii příliš nepodržel. Napíše za sedmdesát let nějaký spisovatel knížku o Sarkozym jako o zrádci Gruzie?
Ne, není to stejné schéma, i když existují podobnosti. Rusové - podobně jako Hitler - využívali rusky mluvící menšinu jako záminku pro intervenci. Podobně jako v případě Československa se západ koncentruje na suverenitu Gruzie, nikoliv na její územní integritu. Ale na druhou stranu Saakašvili sám válku zahájil. Gruzie nebyla začleněna v NATO atd.

V knize si Daladier stěžuje, že měl vnitropoliticky příliš slabou pozici. Dnes má francouzský prezident v čele země neotřesitelné postavení. Dokázal by Daladier v Mnichově odolat, kdyby měl pravomoci, co má dnes Sarkozy?
Daladier byl slabý, ve Francii mu sice říkali podle jeho regionu býk z Vaucluse, ale Churchill ho překřtil na hlemýždě z Vaucluse. Sice tu byly objektivní důvody ústupků, ale Daladier se bál, že v Mnichově může přijít o svou funkci předsedy vlády. Dovedu si představit, že kdyby na konferenci byl na Daladierově místě de Gaulle a místo Chamberlaina Churchill, dopadlo by to úplně jinak.

V knize převážně používáte slovo Češi. Proč ne historicky správné Čechoslováci?
Po chvilkovém udiveném listování knihou... Tak to nebylo úmyslně. Ale je pravda, že Francouzi často říkali Češi, i když mysleli Čechoslováky. Ale pro Hitlera byli nepřátelé hlavně Češi. Existují teorie historiků, že Hitler má české kořeny a v Mnichově se s tím snažil vypořádat.

Co chystáte nyní? Něco o Sarkozym, kterému jste dělal poradce pro kulturní záležitosti?
Ne, ne. Plánuji jednu knihu, ale o té je zatím předčasné mluvit. Píšu scénář pro film o slavné francouzské herečce, která během války měla poměr s německým důstojníkem a po osvobození to byl velký skandál.

Napsal jste také několik knih o prezidentu Mitterrandovi. Ta o jeho posledních dnech vyvolala skandál. Proč?
Knížka měla dobré kritiky, dobře se prodávala, udělal se podle ní film. Protestovala hlavně prezidentova rodina. Co vyvolalo největší pobouření, byl popis posledního jídla Françoise Mitterranda. Jen jsem podle pravdy napsal, že jedl strnady, jejichž konzumace byla zakázána podle nařízení EU.

Měl jste blízko k Mitterrandovi i Sarkozymu. Můžete je porovnat?
To je těžké. Byl jsem mladý přítel starého pána Mitterranda. Byl pro mě něco jako dědeček. Nevím, proč si mě oblíbil, ale měli jsme velmi vřelý vztah. Na konci života se cítil dost osamělý a já jsem ho v jeho stárnutí a boji s vážnou nemocí doprovázel. Se Sarkozym jsme vrstevníci, spíše se jedná o vztah pracovní.

Jak může obdivovatel socialisty Mitterranda pracovat jako poradce pro pravicového reformátora Sarkozyho?
Považuji se za levicového liberála, ale Nicolas Sarkozy nemá problém s lidmi podobných postojů spolupracovat. Dost jich má i ve vládě, třeba ministra zahraničí Kouchnera. Pro mě je práce v politice především zkušenost, kterou chci využít při psaní.

A co jste v ní poznal?
Na politice mi vadí, že se v ní pohybuje spousta průměrných lidí. Hodně mi připomínají postavy z Mnichovské konference.