Kamion, který je zevnitř osvětlen tlumeným modrým světlem, se lehce otřásá a ze dvou kabinek, kde se má všechno odehrávat, se ozývají dunivé výkřiky a dětský pláč. Připomíná to Dům hrůzy na matějské pouti.
U počítače si vyslechnu úvodní varování a vyplním své jméno. Srdeční vadou, epilepsií ani lekavostí netrpím, takže mi v cestě do kabinky nic nebrání. Vcítit se do pocitů schizofreniků totiž mohou až do neděle 21. září všichni, kteří navštíví speciálně upravený kamion.
Ten je součástí projektu "Cesta dlážděná strachem" a do české metropole dorazil v rámci konání 15. světového psychiatrického kongresu. Zatím jen vím, že pro schizofrenika může být i obyčejná cesta na nákup horor.
Uvnitř malé místnůstky je tma. Narušuje ji jen bílý obdélník promítacího plátna. Stoupám si na vyznačené místo před plátnem a chytám se zábradlí. Připomíná mi místo pro výslech svědků u soudu. Uběhne jen pár vteřin, když se bílý obdélník najednou změní v obývací pokoj.
"Opravdu si myslíš, že zvládneš dojít na nákup? Tak to zkusíme," šeptá mi neznámý hlas. Vzápětí se na obrazovce objeví obraz obývacího pokoje a já se ocitám v něm. "Buch." Na hnědý dřevěný stůl dopadl svazek klíčů s nepřirozeně silným rachotem. "Tak pojď, jdeme," vyzývá mě hlas. Sestupuji po schodišti ke dveřím. Každý schod nabývá obludných rozměrů.
Po celou dobu slyším hlasy. Šeptá i křoví před domem. Dojdu na přechod pro chodce. Hluk ulice, projíždí tramvaj a slyším i harmoniku.
Všechno zní nepřirozeně hlasitě. "Oni to vědí, podívej se na ně, vědí to o tobě," našeptávají mi hlasy. Lidé na ulici se na mě podivně dívají. Všechno je divné. Mám strach.
Na ulici minu stánek s novinami. Na přední stránce je palcový titulek o zločinci. Je u něj moje fotka! Vedle vysílají televizní zprávy. Hlasatelka mluví o zločinu a ukazuje... moji fotografii. Vcházím do obchodu. I tady mě všichni sledují. Pronásledují mě hlasy, zvuky a jejich pohledy.
Chci koupit chleba. V kráječi jeden zrovna je. Kráječ rachotí a porcuje otřásající se chleba. Zvuk krájení stále zesiluje a obraz chleba v kráječi se přibližuje, až vybouchne. Místnost opět ozařuje jen bílý obdélník plátna. "Omlouvám se, ale chleba nám právě došel," zní hlas prodavačky.
Vracím se do reality a opouštím kabinu. Pět minut strachu skončilo. Strachu, jaký lidé se schizofrenií prožívají celý život.
