Jitrocel na letištní louce mne šimrá do nosu. Probouzím se na zemi ve francouzském vojenském spacáku. Za chvíli je už celý tým na nohou, kmitá a chystá brzký odlet. Letiště Coburg, které otvírá až v deset hodin, zahájilo kvůli nám provoz už o dvě hodiny dříve.
Na poslední chvíli se mění trasa letu. Ober-Morlen, který měl být další zastávkou, má příliš krátkou přistávací dráhu. Musí se tedy zvolit náhradní. Za pomoci obsluhy věže vybírají piloti z několika variant. Přijmout by je mělo letiště Gelnhausen, po krátkém telefonátu je vše zařízeno.
S přeletem nad Německem a potřebným povolením je to vůbec zajímavá historie. Autoři projektu před startem připomínali, že avie po osmdesáti pěti letech poletí nad Německem konečně legálně. Tehdejší pilot Zdeněk Lhota si totiž nestihl povolení od německých úřadů zajistit. Letěl tedy v roce 1923 načerno.
Stačilo málo a dějiny by se opakovaly. I když měly německé úřady měsíc na to, aby včas podanou žádost potvrdily, den před odletem potřebný papír chybí. Věc nakonec musí řešit velvyslanec v Berlíně, zasahuje i německý ministr dopravy. Nakonec úspěšně.
To s Belgickým královstvím je naopak komunikace bezproblémová. Vše je vyřízeno během dvou dnů, pochvaluje si pilot Milan Mikulecký. "Dokonce mám papír, že na základě výnosu Jeho veličenstva nám král odpouští poplatek 85 euro za přelet království," usmívá se.
Potřebujeme velitele
Letadla vzlétnou před půl desátou. Za sebou nechají siluetu hradu, pak se ještě jednou vrátí, k potěše několika přihlížejících Němců, kteří si podívanou nemohli nechat ujít. Díváme se za nimi, dokud nezmizí na obzoru.
Doprovází je už jen jedna cessna, druhá zůstala v Tachově. Protože je dvoumístná, pochopím, že se už budu po zbytek cesty vozit pouze osobním automobilem, i když jsem se původně těšil, že cestu do Bruselu absolvuji vzduchem. Musel jsem spolknout hořkou pilulku. Inu, člověk míní, pánbůh mění.
Cestu autem doprovází i druhý den svízele. Opět jsme se ztratili. Naši v sobotu zakoupenou mapu zcizila pokoutně osádka druhého vozu, která vyjela před námi. Odvezla si s sebou i jediného člena týmu, který byl na věži přítomen rozhodování pilotů, na jaké náhradní letiště poletí. Z nás, kdo jedeme v džípu, to nikdo neví.
Když to zjišťujeme, morálka ve voze poněkud klesá. K čemu jsou porady, když se nakonec ve zmatku všichni rozjedou bez přesných informací? "Už konečně potřebujeme, aby tomu někdo velel," ozývají se ti, kteří mají raději vojenský přístup k věci.
A tak zatímco avie bez komplikací dosedávají na přistávací plochu Gelnhausenu asi po hodině letu, nám zbývá do cíle stále hodina a půl. Navíc jsme uvízli v dopravní zácpě. Po kratší telefonické výměně názorů se rozhodujeme Gelnhausen vynechat a vydat se rovnou k další zastávce. Tak dlouho na nás totiž piloti v Gelnhausenu čekat nechtějí. Sejdeme se prý v Bad Neunahr.
Nálada je na chvíli trudnomyslná. Fotograf zuří, protože nebude moci zdokumentovat jednu z etap letu. Naštěstí je také výtečný šprýmař. Když po chvíli začne dávat k dobru různé historky, nissan se zase otřásá smíchem.
Napodruhé bouři neunikly
Zadostiučiněním pro nás je, když na letiště Bad Neuenahr přijíždíme poprvé dříve než kolegové s dodávkou, a dokonce pět minut před přistáním strojů. Jsou tři hodiny odpoledne a poprvé máme možnost vidět avie, jak dosedávají na přistávací plochu. Zpočátku malé tečky na obloze se zvětšují, za chvíli se stáčí směrem k nám, klesají.
Přistání se povedlo, fotograf Petr si spravil chuť vydařenými snímky. Kolem letounů se sběhl hlouček asi tří desítek Němců, kteří - někteří nevěřícně, jiní uznale - sledují vystupující piloty. Cítím hrdost při pohledu na české státní symboly na křídlech dolnoplošníků. To jsme dokázali už před pětaosmdesáti lety, smekám v duchu před našimi pradědečky.
Na pilotech je vidět únava, ale vedou si dobře. Až na občasné turbulence byl prý let bezproblémový, potvrzují. "V jednu chvíli ale přišel takový náraz, že mi to až vyrazilo knypl z ruky," přiznává pilot Mikulecký.
V Gelnhausenu se ale vyskytly i první technické obtíže, i když nijak výjimečné. "Nešlo nastartovat. Motor byl přehřátý z letu, hodinu jsme zkoušeli roztočit vrtule, ale nedařilo se. Museli jsme počkat, než motor vychladne," řekl iDNES.cz Marcel Sezemský, pilot BH "jedničky".
Podle pilota doprovodné cessny ale měla letadla nakonec štěstí. Odstartovala doslova na poslední chvíli, od východu se totiž hnaly bouřky ve směru naší cesty. "Ještě tak deset minut a dostihlo nás to," říká Martin, pilot doprovodného letounu.
Piloti vypráví, jak se o český tým na letištích dobře starají. "Seděli jsme v tom vedru, když nám nešel nahodit motor, schovaní pod křídly ve stínu. Najednou k nám přišel někdo z letiště a přinesl nám skleničky a vychlazenou vodu. To nás potěšilo," uznale pokyvují hlavou nad německou pohostinností.
Shodou okolností potkali také dalšího z fanoušků historického létání, který se svým strojem Tigermoth z třicátých let pravidelně navštěvuje pardubické letecké dny. "Nabízel nám pomoc, kdybychom prý cokoli potřebovali, ať se na něj neváháme obrátit," tvrdí Štěpán z doprovodné dodávky.
Překvapivé bylo ostatně i setkání v Bad Neunahr. I na zdejším malém letišti byl vstřícný personál, který nám ochotně poskytl vše k dispozici, včetně toužebně vyhlíženého pevného připojení na internet a ještě toužebněji očekávaných sprch. Při následném posezení v roubené dřevěné hospůdce se vesele bavíme nad pivem a posádky letadel i automobilů si vyměňují své zážitky z cesty.
Nebyl jsem jediný, kdo měl pocit, že opodál sedící mladý pár se na nás dívá více a naslouchá pozorněji, než by se v cizině předpokládalo. Vysvětlení přišlo záhy. Mladý muž je Čech žijící v Německu, navíc pravidelný čtenář iDNES.cz a cestu letounů na internetu sleduje.
Přemluvil svou německou přítelkyni a přijeli ze stokilometrové vzdálenosti, aby se na letadla podívali. Přistání avií sice nestihli, měli pak ale dost času si letouny zblízka prohlédnout v hangáru a promluvit si s piloty.
Bouřka, které stroje uletěly v Gelnhausenu, mezitím doplula až sem. V sobotu dokonce řádila v okolí taková průtrž mračen, jakou tu nepamatují padesát let. Zaplavila sklepy, vítr bral střechy domů.
"Je potřeba zatáhnout stroje pod střechu, protože se žene déšť," oznamuje šéf letiště. Nemýlil se. Za chvíli se rozprší a je jasné, že dnes se už v letu pokračovat nebude. "Ještě štěstí, že nás to nezastihlo na cestě," shodují se piloti.
Zdá se, že počasí začíná ukazovat svoji nevlídnou tvář. Samotnou cestu by to ale ohrozit nemělo. Od Bruselu už nejsme tak daleko, přistát v něm máme v úterý, času je tedy více než dost.
Večer už patří takzvané "hangár párty" a grilování, které tu Němci na letišti pořádají a na kterou jsme zváni. Oba piloti jsou ale po náročném výkonu unavení a před zábavou dávají přednost pořádnému spánku.
