43. MFFKV - světová premiéra filmu Bathory - Juraj Jakubisko a Deana Horváthová-Jakubisková - Mezinárodní filmový festival, Karlovy Vary (5. července 2008) | foto: Petr Topič, MF DNES

Jakubisko se za Bathory dočkal „šeku kvality“ a potlesku

  • 92
Hosté karlovarského festivalu se ptali už loni, ale marně: Bathory, nejdražší film v historii české kinematografie, měl premiéru až letos. A humbuk, který událost druhého dne letošního ročníku doprovázel, tomu odpovídal.

Velký sál Thermalu praská ve švech, koncentrace celebrit je nevídaná. Všichni chtějí jediné: konečně vidět, jak mág česko-slovenského filmu, režisér Juraj Jakubisko, naložil s pikantní legendou o hraběnce, co se koupe v krvi panen.

Jako by platilo, že kdo neviděl Bathory, ten jako by nebyl. Do rudých sedaček zrekonstruovaného kinosálu postupně zasedlo široké spektrum festivalové smetánky - premiérem Mirkem Topolánkem počínaje, Gábinou Osvaldovou či Miroslavem Táborským konče.

. Viděli jsme Bathory I.

Mirka Spáčilová, filmová kritička MF DNES

Evropský historický film solidního střihu, v němž Juraj Jakubisko až dojemně obhajuje hrdinku, ale zapomíná na sebe. Jako by krotil svou životní snahu a schopnost naplňovat úžasem, více vysvětluje, což je kletba koprodukcí. Občas se mu látka rozteče až do seriálové šíře, výtvarné obrazy stojí nad popisnými dialogy a Karel Roden vysoko nad zahraničními hvězdami. Každá koruna z utracených tří set milionů je znát, i vzdorovitost a vyčerpávající pracnost celého projektu, ale hravá lehkost vypravěče ztěžkala. Pár scén se stopou humoru připomene Jakubiska v nejlepší formě, ovšem na bezmála půltřetí hodiny je jich málo. Není to rozhodně prohra, ale k vítězství by Bathory potřebovala důslednější dramaturgii, sevřenější stavbu a v neposlední řadě jedinečnější hudbu.

Jakubisko dostal šek kvality
Než se v sále zhaslo, odehrála se ovšem na podiu ještě jedna důležitá akce: předání Ceny za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii alias "šeku kvality", jak trofej trefně pojmenoval Marek Eben.

Adresátem přitom nebyl nikdo jiný, než sám Jakubisko. Ovace ve stoje se sice nekonaly, satisfakcí dojatému režisérovi nicméně mohl být dárek v podobě brilantně sestříhaného miniprofilu z dílny Jana Mattlacha.

V děkovné řeči se Jakubisko držel věty, kterou později přednesla i jeho žena, producentka Deana Horváthová-Jakubisková, totiž že "klobásy mají být dlouhé a řeči krátké". Vděk vyjádřil všem od přátel po sousedy, ale hlavní díky patřily právě jeho manželce a múze Deaně.

"Nebýt jí, seděl bych teď možná někde v kamrlíku a maloval obrazy barvami místo světlem, jako to dělám teď," přiznal režisér a krátce zavzpomínal i na svého dlouholetého přítele Federika Felliniho.

"Nenáviděl televizi, tvrdil, že krade filmu duši. Věřím, že dnes by ji vzal na milost. Digitální technologie jsou tak dokonalé, že se s nimi dá čarovat ještě víc než s klasickým filmem. Budu se ji snažit využívat tak, abych rozvíjel své sny a vaši fantazii," zakončil Jakubisko, který cenu za mimořádný přínos rozhodně nebere jako povel Děkujeme, odejděte.

Dlouhý a vytrvalý potlesk
Ostatně Jakubisko skutečně ihned po děkovné řeči neodešel. Na podium ho totiž přispěchala podpořit i část jeho mezinárodního štábu. Největší odezvu sklidil příchod Karla Rodena a Deany Horváthové-Jakubiskové.

Před plátnem, ze kterého svou zdravici z Los Angeles rozverně pronesla i představitelka titulní role Anna Frielová, dále stanuli i kameraman F.A.Brabec, kostýmní výtvarnice Jaroslava Pecharová či herci Jiří Mádl a Jaromír Nosek.

Pak už následovalo projekce zhruba dvě a půl hodiny dlouhého velkofilmu. Jak jej přijalo náročné karlovarské publikum? Dlouhým a vytrvalým potleskem.

.Viděli jsme Bathory II.

Tereza Spáčilová, spolupracovnice iDNES.cz

Sestřih Jakubiskovy tvorby, který doprovodil karlovarskou premiéru Bathory, bezděčně zdůraznil, co panevropský projekt česko-slovenské legendy postrádá: sebedražší krása nebude krásnější, pokud v sobě neskrývá opravdovost. Bathory je Jakubisko zatlačený do rohu: tu a tam probleskne, tu a tam poťouchle mrkne, jako by říkal, pořád jsem to já, ale na takhle rozlehlou plochu je pár jisker málo. Vrstevnatost nahradila roztříštěnost, která divákovi nedovolí, aby se sžil s hrdinkou, která přitom žádá obhajobu. Na své si nicméně nepřijde ani hltač historie: Jakubiskovu pečlivost, ba i jeho lásku k látce samé z filmu cítíme, ale pocit zmatku z přemíry dějů a postav nezaplaší. Není se čeho chytit, není s čím jít vpřed. Prostor, které postavy dostávají, je příliš malý na to, aby stihly něco rozehrát, a s výjimkou Karla Rodena přicházejí o výraz i osobitost. Stejně jako celý film. Je velký, je světový, ale není Jakubiskův.