V rámci programu "Poznávejte Čínu ve střední Evropě“" jeviště Státní opery Praha zažilo jistě jeden z nejpodivuhodnějších programů své historie. Zazněla totiž i klasická česká řízná dechovka Vyvalte sudy interpretovaná slepými čínskými hudebníky, kteří ji hráli pouze na tradiční čínské nástroje jako jsou dvojstrunné housle Er-chu či bambusové flétny Ti a Hsiao.
Že to nebude obyčejný večer v opeře bylo jasné hned od začátku. Foyer majestátní budovy se proměnilo v drobné tržiště. Pořadatelé tu prodávali trička a cédéčka, zdarma rozdávali plakáty, odznáčky s vlajkami zobrazující česko-čínskou pospolitost a umělohmotné vějíře popisující ekonomické a technologické úspěchy Čínské lidové republiky, jako je velká vodní krychle.
U jiného stolu se zájemci fotili s půvabnými hluchými tanečnicemi oděnými jen ve skromných zlacených úborech, případně si žádali podpis či obrázek od bezrukého chlapce tvořícího nohama. Bizarní atmosféru dotvořilo těch pár jedinců, kteří v tom mumraji ukusovali klasické české šunkové chlebíčky, jež nabízí zdejší bar.
Samotné představení, pro něž si pořadatelé vyžádali největší a nejhonosnější pražský krytý prostor s největším pódiem, se stalo nečekaným zážitkem. Bylo neskutečné sledovat, jakých uměleckých výkonů jsou různě postižení lidé schopni, jak odlišná je čínská mentalita a kultura a s jakou samozřejmostí lze bořit nejen hranice mezi postiženými a normálními lidmi, demokratickým a ekonomicky silným komunistickým režimem, ale i mezi vkusem a nevkusem, uměním a absolutním kýčem.
. Ohlasy v zahraničíS představením Můj sen objíždí Umělecký soubor čínských handicapovaných umělců již několik let celý svět a program upravuje dle země, kde hraje. Jejich směs skutečně neuvěřitelných a strhujících uměleckých výkonů s nejpodřadnějšími estrádními prvky si vysloužila pochvalná slova třeba od amerického exprezidenta Billa Clintona, který je podle slov v programu ocenil za „jejich úlohu při budování mostu vzájemného porozumění mezi národy světa“, stát Washington prý dokonce vyhlásil 18. květen „dnem Uměleckého souboru čínských handicapovaných umělců“. V Praze pak nad celou akcí, která dnes pokračuje koncertem dívčí kapely nazvané Nadpozemská krása národní hudby, převzalo záštitu Ministerstvo kultury. Každopádně jejich program na hranici umění a cirkusu se skutečně po všech stránkách vymyká jakémukoliv hodnocení. |
Jiná neslyšící tanečnice An Di v další části programu nazvaném Duch páva předvedla i pro nehandicapovaného těžko uvěřitelnou hru těla – sledovat její rytmicky bezchybný paví tanec byl opravdu zážitek. Stejně jako ukázka ze slavné pekingské opery Na rozcestí, která v ničem nepřipomíná operu, jak ji známe v Evropě.
Zde mělo vše ještě další rozměr – nevidomí hudebníci obstarávali ve scéně zuřivého boje doprovod čistě zvukem gongů a bubnů, zatímco neslyšící předváděli akční taneční scénu s šavlemi v rukou.
Podobné kousky s úplnou samozřejmostí prokládaly budovatelské scénky v tradičních rudých šátcích či hudební vystoupení nevidomých, v nichž nechyběly překvapivé momenty. Například když soubor hráčů na tradiční čínské nástroje v závěrů svého setu lidových čínských písní spustil Vejvodovu Vyvalte sudy (Škoda lásky) či když na pódium přišel nevidomí pěvec Yang Haitao, který je podle programu "schopen do nejmenších detailů napodobit písně v různých jazycích po pouhých několika posleších".
Voda živá dorazila do rudé země
Když po záplavě ukázek čínského lidového umění začal v jakési těžko srozumitelné čínské verzi češtiny zpívat píseň Jdi za štěstím od Karla Gotta, byl to zážitek skutečně nevšední. Během večera došlo i na Vodu živou od Anety Langerové, zde v podání tělesně postižené zpěvačky, kterou na konci rozhodil malý čínský hošík, který vpadnul na podium s pugetem, takže zapomněla text.
Člověk by se tomu všemu mohl lehce smát, ale instrumentace téhle písně v podání nevidomého klavíristy Jin Yuanhui, který prý hraje od svých dvou let, plus bicích a syntezátoru, byla minimálně zajímavá.
Závěrečný výstup byl pak jak z učebnice propagandy – večer končil masovou scénou, kdy nevidomí hudebníci hráli píseň Sladké mámení, neslyšící tanečníci do toho tančili a po jevišti chodily nic netušící děti mávající českými a čínskými vlaječkami. Publikum, které v drtivé míře tvořili také Číňané, reagovalo ovacemi ve stoje.
