I ve vztahu s Lukášem Bauerem jste pořád šéf?
Myslím, že jo. Lukáš dokázal strašně moc, náš vztah se vyvíjí, musím ho respektovat. Nikdy jsem ho do ničeho nenutil, ale na druhou stranu jsem ten, kdo by měl říct: takhle to bude. Lukáš to bere. A má krásnou obranu.
Jakou?
Napíšu mu plán, on bublá, splní ho a říká: Počkej, jaké budou výsledky. Pak si to vypiješ. Trochu se změnil. Vždycky mě tlačil, že chce ještě natrénovat. Ale poslouchá a letos se mu to moc vyplácí.
Takže už jste si to vypil? Co vám pověděl po sezoně?
Když jsou výsledky dobré, nechá si to pro sebe. Když špatné, pan trenér nebo servis to zkazili.
O vašem svěřenci se říká, že je tvrdohlavý, že dře. Díky čemu ještě vyhrál Světový pohár?
Hodně se mi nelíbilo, že několikrát prohrál závody svou chybou. Že promažeme nebo nemá správné lyže, se bere jako běžné. Že jsem ho nějakou sezonu přetrénoval a udělal chybu, k tomu asi taky patří. Ale pak mě mrzelo, že i když měl všechno – fantastickou formu a vynikající lyže – prohrál hlavou.
Myslíte jako třeba na mistrovství světa v Sapporu, kde protaktizoval závod na 50 kilometrů klasicky?
Ano. Ale letos začal jezdit s určitou pokorou k závodníkům. Do každého závodu šel s tím, že jsou dobří, že jsou parťáci. Že když on předvede fantastický výkon a bude soustředěný, dokáže je porazit. Vnitřní motivace a pokora k ostatním je ohromně důležitá.
Bauerovi je 30 let. Jak dlouho ještě může být na vrcholu?
Máme tři sezony, kdy je mistrovství světa, olympiáda a zase mistrovství. Pokud bude zdravý, je schopný závodit výborně.
A mít zase takovou sezonu jako letos? Někde jste prohlásil, že si výsledky nalepíte nad postel a budete si do nich psát, proč se neopakovaly.
Manželka mi naštěstí zakázala si je vyvěsit. Když se podíváte, od prosince byl Lukáš jen první nebo druhý. Nevím, jestli to lze zopakovat. Je to tak výjimečná sezona, že když se k ní jen budeme přibližovat, budeme moc spokojení. Teď pro Lukáše bude důležité uspět na mistrovství světa, tam ještě nemá medaili. Mistr světa je to, kvůli čemu se křičí.
Jaký máte s Bauerem vztah? Jako táta a syn? Vezmete v létě rodinu a zajedete za ním na Boží dar?
Ne. Za sezonu a tréninky se užijeme tolik, že jet k sobě na dovolenou by bylo moc. A přestalo by to fungovat. Lukáš má svou rodinu a vrstevníky. Stejně jako funguje vztah otec a syn – tedy že se na chvíli sejdou, popovídají si a pak se syn snaží pádit za svými kamarády. Snažím se řešit problémy, jen když jsou. Nebo Lukáš musí zvednout telefon.
Kdy vaše komunikace vázla?
Po minulé sezoně, v níž byl dobře připravený, ale v zimě hodně marodil. Když v létě uvažoval, že skončí, to byl zlom. Řekl jsem si, že je to jako doma. Pohádáte se kvůli blbosti a pak čekáte, kdo přijde první a začne mluvit. Řekl jsem si, že nebudu čekat, budu chodit a snažit se řešit.
Musíte být ten, kdo přijde?
Ale já jsem taky trochu cvok. Musím být. Aby si on nevymyslel nějakou hovadinu a já neříkal: Ano, Lukášku, můžeš, můžeš. Snažím se, aby to, co on chce, vyhovovalo oběma.
Když bylo Bauerovi 14 let, vytáhl jste si ho k sobě do karlovarského Slovanu. Proč?
Já jsem si ho nevytáhl. Šel jsem dělat do Karlových Varů, protože hlavním trenérem tam byl Honza Novák, můj vzor. A tenkrát byl Ostrov druhý lyžařský klub, kde nebyli schopní zabezpečovat děti, jakmile dosáhly dorosteneckých let. A Honza mi říkal, že je tam klučina, který i při běhání v dešti, kdy ti nejlepší ze Slovanu už končili, pořád pobíhal. Závodnické srdce a motor tam byly. Tvořil jsem si skupinu dorostenců a on do ní výborně zapadal. A začali jsme pracovat.
