Svádí to k otázce. Dá se bez GPS a ABS stále nacházet nepoznané? Dá se na začátku nového století uspořádat expedice bez zázemí offroadových speciálů?
Dá: naše expedice, která jela trabantem po zavátých stopách karavan Hedvábné stezky, vzdala hold všem, kteří se dokázali spolehnout na slaboučké auto a na sebe samotné.
Během deseti tisíc kilometrů ujetých přes Evropu, Turecko, Írán, Turkmenistán a Uzbekistán jsme se rouhali, že nás nepotkaly žádné fatální problémy, jen boj s byrokracií a pravidelnou absencí cest, která nám však zatím nedělala větší potíže.
Přejezd žhavou pustinou mezi břehy vysychajícího Aralu a komáry okupovaného Kaspiku nám pak však měl ukázat, zač je v Kazachstánu písek.
„Da, da, charošaja daroga,“ ubezpečuje nás místní kmet, když se ho ptáme na vodu a na cestu, která je matně nakreslená jen v jedné z našich pěti map oblasti. Zdá se tedy, že nejhorší úsek cesty nás nyní neočekává.
Žuch... Auto vibruje a úpí, špatně připevněné věci padají na hlavu. Po 40 kilometrech zpevněného povrchu táhnoucího se jak pravítko pouští je konec.
Děsivá roleta vystřídala děravou silnici. Utýraný asfalt nevedl ani do Jayslingu, vesnice přiléhající k nejtvrdší věznici země. Gulagu uprostřed prázdnoty.
Musíme dál. Za podezíravých pohledů nakupujeme jídlo a hlavně vodu, absolvujeme povinnou proceduru checkpointu a za oprýskanou závorou se nám otevírá prašná linka cesty.
Děsivé rány do náprav a oblaka prachu. Malý šroubek držící uprostřed palubní desku praská, takže se deska volně pohupuje na zbývajících bočních dvou. O jeden zdroj hluku méně.
Tohle dál nejde, z toho, co kdysi snad bývala cesta, musíme pryč.
Víříme prach jemný jak cement, zahrabáváme se do něj, plujeme jím. Rozrážíme jeho závěje, lámeme keříčky v místech, kde ho vegetace drží u země. Výfuk je sice vytvarovaný podle podlahy a šusplech pod motorem hrdinně vzdoruje nárazům, ale jedeme.
Několik hodin papírování na celnicích a jsme v Kazachstánu. Už jen pár desítek kilometrů k tlusté červené čáře na mapě.
K našemu vysvobození!
Pravidelné vrčení motoru změnilo tón. Jedeme na jeden válec: když máte jen dva, je to problém. Odešla svíčka. Nevadí, auto si nové svíčky zaslouží.
Další závěje prachu, další jízda pistou. Zase jeden válec. Dobře, svíčky opět vyměníme. A znovu! To už není normální. Několik experimentů s nulovým výsledkem. Další sada svíček.
A konečně jsme u vytoužené červené čáry. Jsme zachráněni.
Padá noc, ještě něco ujedeme: teď, když jsme na hlavní, už to přece bude dobré.
Střešní reflektory krájejí tmu a hledají díry v asfaltu, opravdovém asfaltu!
Co na něm ale dělá ta hromada hlíny? Ovšem, nahrazuje značku zákaz vjezdu a šipka „Objazd“ míří do pustiny. Objížďka nám nevadí, to zvládneme.
Žuch, zapadli jsme po světla do jemného prachu. Vykopat, vytlačit, rozjet. Jeden válec, musíme pryč. Vykopat, vytlačit. Plný plyn, pár výstřelů do výfuku, dva válce. Máme výkon, máme rychlost. Žuch. Vykopat, vytlačit. Pryč.
Otáčíme o devadesát stupňů a míříme pryč od „cesty“. Počkáme do rána.
Konec! Konec asfaltu, konec nadějí, tohle je Kazachstán, před kterým nás varovali. Silnice rozvalená na asfaltové kry, mezi nimiž ohromná kola Kamazů a Zilů vytloukají hluboké jámy, aby je nakonec rozdrtila a cesta se stala nejnerovnější součástí pouště.
Rány do podvozku nepočítáme ani nevnímáme. Kvůli tomuhle jsme sem přece přijeli. Dokázat, že to dokážeme.
Padáme do děr a hrabeme se ven. Utíkáme do prašné pisty. Jeden válec, vyndat svíčky, popálit si prsty, vyčistit, namontovat. Zpátky na „cestu“! Každá jáma je lepší než zadřený motor.
Necelé dva tisíce kilometrů na cestě od Aralského jezera ke Kaspickému moři nás stály více úsilí než předchozích deset tisíc i následující tři tisíce přes Rusko a Ukrajinu.
Přesto jsme po šesti týdnech putování a po 15 422 kilometrech dorazili silou dvoutaktního motoru zpět do Prahy s jistotou, že dobrodružství na čtyřech kolech pořád žije: jen je třeba hledat cesty slibující naději na neúspěch.
