„Je jasné, že to není příjemného. Ale počkáme, až vyleze slunce, potom bude líp, uvidíte,“ uklidňuje trochu nevrlou atmosféru Polda. Většina z nás toho moc nenaspala, některým bylo zima, některé bolela hlava. A takové ráno člověku moc nepřidá.
Nicméně dnešní den by měl být vrcholovým a vypadá to, že budeme mít krásné počasí. Náladu trochu prohřeje místní čaj podávaný ve velikých termoskách, o kterém někteří z nás říkají, že už ho nemohou ani cítit, nicméně ještě rádi si ho berou na cestu do vlastních láhví.
Ostatně třeba namíchaný se slivovicích chutná znamenitě a „formátování“ tohoto nápoje se stalo jakýmsi malým ranním rituálem.
Ve chvíli, kdy dolinu ozáří slunce, je cítit, jak všichni pookřejí. Jsme v pěti tisících metrech a čeká nás výstup do osady Gorak Shep, která je posledním obydleným místem v údolí. „Tady se ubytujeme a vyrazíme na Kala Patar,“ plánuje Polda a slibuje, že z tohoto kopce jsou nádherné výhledy.
Sbalíme si věci vyrážíme. Bylo načase, venku je totiž mnohem tepleji než v pokojích nebo v restauraci.
Už samotná cesta do Gorak Stepu je úžasným zážitkem, který Polda koření historkami, jež zažil na okolních horách. „Třeba tamtu hranu jsme lezli alpsky, tedy bez podpory předem vybudovaných táborů, a strávili jsme v ní čtyři dny. Byli jsme jenom dva a je to jeden z výstupů, který si cením nejvíce,“ líčí Polda a ukazuje směrem k pyramidě Pumori.
Už za pár hodin budeme stát na jednom z ramen této krásné hory a fotit Mount Everest.
Ale ten zatím ještě nevidíme.
Pomalu stoupáme po moréně nad ledovcem a každou chvíli řešíme, jestli si svléknout bundy, nebo ne. Sluníčko se totiž opírá šedých kamenů a opravdu hřeje.
Gorak Shep vlastně ani není osada. Je to veliká hospoda a lodže kolem ní. Dáváme si polévku a už už bychom chtěli vyrazit. „Počkejme, odpočiňme si trochu,“ radí Polda.
Kolem druhé odpoledne vyrážíme na Kala Patar, Everest je stále schovaný za hradbou Nuptse. Černá Hromada kamení, na kterou se chceme vyškrábat, znamená vylézt více než tři sta výškových metrů. Může se zdát, že to není moc, ale v pěti tiscích metérech nad mořem o polovinu kyslíku méně než v našich končinách. Takže se musí opatrně a pomalu.
Everest jako na dlani
Trochu se bojím, že přijde nějaká krize, která mi nakonec celý tenhle výlet překazí. Ale vypadá to dobře a pořád stoupáme. Vždycky, když se otočíme, Everest pomalu vykukuje za hřebenem.
Výškoměr hlásí, že bychom už měli být na vrcholu, ale kopec ještě nekončí. Míříme tedy vzhůru. Až později se ukáže, že jsme vystoupali o sto metrů výš, než je komerční vrchol Kala Pataru.
A je to tady! Cesta končí na malé plošině, na které stojí velký stožár s modlitebními praporky. Magické místo.
Mám na krajíčku, hrozně fouká, je zima, ale nevadí. Někdo mi podává ruku a tiskne ji.
„Díky,“ říká Polda kouká se mi do očí. Tenhle rituál zopakuje se všemi. Potom se zdravíme vzájemně se všemi. Všichni jsou naměkko.
Máme ohromné štěstí, protože počasí nám nabídlo den, jakých moc nebývá. Sice fouká, ale obloha je úplně vymetaná. Má trochu jinou barvu než u nás doma, jaksi tmavší.
Everest máme před očima jako na dlani. Přesně takový, jak ho známe z fotografií. A přece jiný.
Na dosah, blízko.
PARTNEŘI VÝPRAVY:
